první LP

Beatles nahráli celou desku za třináct hodin. Během nich se nevzdálili ze studia v Abbey Road ani na okamžik. Jedinou jejich potravou byly cucavé pastilky proti bolestem v krku a sklenice horkého mléka.
„Nahrávání naší první LP představovalo vyložená muka,“ vzpomíná George Harrison. „Měl jsem konečky prstů celé zkrvavené, ale zanic bych nepřipustil, abysme kvůli tomu pře¬rušili frekvenci. Bylo to pro nás tehdy tak důležitý.“
Přestože se albový debut Beatles nedostal až na nejvyšší příčku žebříčků a nejlepší umístění, kterého dosáhl, bylo 3. místo, setrval na listině nejprodávanějších desek plných šest měsíců a jeho reedice vycházejí dodnes. Ve stejné době slavili Beatles úspěch také s další malou deskou, jejíž obě strany - From Me To You a Thank You Girl - opětovně vyplňovala přímočará vyznání lásky a nehledané slovní obra¬ty, odposlouchané z běžného hovorového jazyka, jakým se mezi sebou bavili ti, jimž své písničky adresovali. Beatles, pro které ještě před půl rokem hlasovalo v anketě New Musical Expressu o nejlepší britské vokální skupiny pouhých 3 906 fanoušků a skončili až osmí celkovým rozdílem 17 937 hlasů za vítěznými The Springfields, označili čtenáři stejného časo¬pisu v dubnu 1963 za jednoznačné jedničky anglické populár¬ní hudby.
Ve stejném měsíci se v Seftonské všeobecné nemocnici v Liverpoolu, kam kdysi převezli mrtvé tělo nešťastné Johno¬vy matky, narodil Cynthii syn Julian.

napříč Anglií

V březnu se Brouci vydali napříč Anglií na další turné. Ten¬tokrát s programem, jehož dalšími hvězdami byli američtí zpěváci Chris Montez a Tommy Roe. Ve volných dnech si stačili odskočit do londýnské Abbey Road, kde natočili neje¬nom vzpomenutý singl s From Me To You, ale během jediného dne také svoji první dlouhohrající desku, pojmenovanou po jejich prvním hitu Please Please Me. Na její obálce byla na tehdejší dobu nezvykle civilní fotografie, zobrazující čtveřici na balkónu jednoho z městských činžáků. „Od doby Tommy¬ho Steela ještě nikdo z první dvacítky neproklamoval tak otevřeně svůj původ a příslušnost k pracujícím jako oni,“ na¬psal později jejich životopisec Philip Norman.
Ze čtrnácti skladeb obsahovala deska kromě čtyř předtím vydaných singlových titulů pouze čtyři původní písně Johna Lennona a Paula McCartneyho: I Saw Her Standing There, Misery, There’s A Place a Do You Want To Know A Secret? V poslední dostal svoji sólovou příležitost jako zpěvák i Ge¬orge Harrison. Zbytek tvořily jejich oblíbené skladby z ame¬rických, převážně černošských desek. Už tehdy osvědčili při jejich výběru nejenom dobrý vkus, ale byli také dostatečně chytří, aby se vyvarovali laciné módnosti.
„Tenkrát se většina skupin v Anglii snažila, aby jim to zně¬lo stejně jako Elvisovi Presleymu,“ řekl později v jednom interview Lennon. „Prozíravost Beatles byla v tom, že jsme nechtěli dělat to samé co Elvis, protože jsme to považovali za hloupé.“
Píseň Anna si například Lennon vybral z repertoáru tak¬řka neznámého černocha Arthura Alexandra. Ještě necelé dva roky předtím pracoval jako poslíček v jednom hotelu v Alabamě, dokud ho tam producent společnosti Dot Noell Ball neobjevil takřka ve stejné době, kdy Epstein vykonal svoji první památnou návštěvu Jeskyně. Z konce jedenašede¬sátého roku pocházela také další Lennonem neobyčejně pod¬manivě interpretovaná skladba alba Baby Iťs You. Černošské dívčí vokální kvarteto The Shirelles se s ní na přelomu jede¬našedesátého a dvaašedesátého roku dostalo až na 8. místo žebříčku v týdeníku Billboard, ale předtím, než ji Lennon svou verzí probudil k novému životu, byla písnička prakticky zapomenuta. Z repertoáru Shirelles pocházel také pěvecký debut Ringo Starra v rychlé rock'n'rollové dvanáctce Boys, která se dokonce do hitparád ani nedostala.
Zajímavý osud měla druhá z písní, které na desce zpívá sólově George, podporovaný ve verzích Johnem – Chains. Když se jejím autorům, manželskému páru skladatelce Caro¬le Kingové a textaři Gerrymu Goffinom, narodilo rok před¬tím dítě a matka se současně rozhodla pro vlastní pěveckou dráhu, přijali k miminku jako pečovatelku dětskou sestru. Ta je vzápětí příjemně překvapila svým přirozeným pěveckým nadáním. Napsali proto pro ni písničku The Loco-motion, kte¬rá se stala téměř okamžitě hitem a z její osmnáctileté inter¬pretky rázem oslavovaná hvězdička Little Eva. Jako „křoví“, jak se někdy trochu neuctivě říká sborům v pozadí, zpívala na snímku tři neznámá brooklynská děvčata, která manžele Goffinovy znovu okouzlila natolik, že jim věnovali svoji př횬tí novinku. Tou byla právě Chains a dívky, které si začaly říkat Kuchtičky (The Cookies), se s ní dostaly až na 17. místo amerického žebříčku.
Paul si pro změnu vybral melodii A Taste Of Honey dvoji¬ce Bobby Scott-Ric Marlow z nepříliš úspěšného stejnojmen¬ného muzikálu a učinil ji - pravděpodobně na Martmovu radu - zajímavou tím, že k ní sám nazpíval playbackem dru¬hý hlas. Jediným šlágrem v pravém slova smyslu v této várce převzat7ch skladeb bylo Twist And Shout, kterým rok před¬tím navázalo na svoji slávu z konce padesátých let černošské trio bratří Isleyových. John si z něho vzápětí udělal své pa¬rádní číslo a skupina jím od té doby nějaký čas zpravidla končila svá živá vystoupení.

„Uvěřil jsem v jejich písně,“ odpověděl stručně James, aniž sám tušil, že z něho tato víra učiní brzy milionáře.
Ve stejný den, kdy společnost Parlophone uvedla na trh druhý singl s Beatles, v sobotu 12. ledna 1963, slyšelo píseň Please Please Me a navíc vidělo Beatles odhadem šest miliónů britských teenagerů, kteří v televizi pravidelně sledovali oblí¬bený písničkový pořad Thank Your Lucky Star. V následují¬cím týdnu vyletěla deska s nahrávkou okamžitě na l7. místo v Top Twenty týdeníku New Musical Express, na jehož stránkách ji čtenářům navíc doporučoval diskžokej Radia Luxembourg Keith Fordyce. Nejvlivnější domácí komentátor populární hudby Brian Matthew se ve svém rozhlasovém po¬řadu v BBC nechal slyšet, že Beatles „jsou hudebně i vizuálně nejdokonalejší skupinou, jaká se vynořila od nástupu Sha¬dows“. V Melody Makeru se za necelý měsíc dostal singl s nahrávkou Please Please Me ze 47. místa na druhé. Konečně v sobotním vydání téhož listu z 2. března 1963 se naplnila Martinova prorocká předpověď a píseň Beatles poprvé vy¬hrála britskou hitparádu.
Chlapce zastihla tato zpráva v Sheffieldu na sklonku jejich prvního britského turné. Celkem zahrnovalo patnáct koncer¬tů. Jejich hlavním magnetem nebyli ovšem ještě Beatles, ný¬brž tehdy nejoblíbenější zpěvačka Velké Británie sedmnácti¬letá Helen Shapirová. Od ní také víme, že většinu času na zájezdu strávili skládáním nových písniček. Vymýšleli je do¬konce i v autobusu. Takto za dlouhé jízdy zasněženým Pen¬ninským pohořím z Yorku do Shrewsbury vznikl například i jejich příští hit From Me To You.
Please Please Me nakrátko vystřídal v čele žebříčků nový šlágr s Cliffem Richardem Summer Holiday ze stejnojmen¬ného hudebního filmu, který právě uváděla britská kina. Avšak už 22. března se dostala na první místo jiná liverpool¬ská skupina, Gerry And The Pacemakers, která od počátku roku působila taktéž pod ochrannými křídly Epsteinových NEMS Enterprises. Brian jim sjednal nahrávací smlouvu u Columbie, ale producentem zůstal i v jejich případě George Martin. Píseň, s níž zvítězili, nebyla žádná jiná než Lennonem odmítnutá How Do You Do It?, která setrvala na prvním mís¬tě, dokud ji nevystřídal třetí singl Beatles. Jeho A stranu vypl¬ňovalo právě nu turné se Shapirovou zkomponované From Me To You. Když se v těsném závěsu za ní objevila jiná Johnova a Paulova skladba Do You Want To Know A Secret? v podání další skupiny z Epsteinovy stáje Billy J. Kramer And The Dakotas, nemluvili najednou novináři, manažeři, gramo¬fonoví producenti a nakladatelé v celé Anglii o ničem jiném než o Mersey soundu. O zvuku, který tak neočekávaně přišel od břehů špinavé Mersey a vyhrál to u fanoušků populární hudby na celé čáře.
Do Liverpoolu se teď sjížděli lovci talentů, aby tam objevi¬li nové Beatles. Brian mezitím angažoval další skupiny a zpě¬váky z Jeskyně: Big Three, Fourmost, Tommyho Quicklyho i Cillu Blackovou, u které si tam ještě loňské zimy nechával v šatně svrchník. I tak zbyly na další podnikavce skupiny jako Swinging Blue Jeans, Searchers, Merseybeats, Faraon And The Flamingoes, Earl Preston And The TŤs, The Underta¬kers, The Chants a jiné včetně bývalých konkurentů - Curti¬sových Hvězd, Derryho Seniorů, Dominoes Dlouhána Taylo¬ra i Stormových Hurikánů. Triumf Beatles se už však žádné z nich zopakovat nepodařilo.

Dick James

Tak či onak natočil Dick James jako zpěvák slušnou řádku desek, nejdříve pro Deccu, později zakotvil u Parlophonu, s jehož etiketou vyšel i největší hit jeho pěvecké kariéry s ústřední písní k televiznímu seriálu Robin Hood. Bylo mu dvaatřicet a jako producent byl pod snímkem podepsán šestadvacetiletý nováček v branži George Martin. Zůstali přáteli i poté, kdy Jamesovi takřka přes noc slezly vlasy a rozhodl se pověsit mikrofon na hřebík. Jako písňový agent pracoval pak pro různá nakladatelství, než si v jedenačtyřiceti otevřel ve dvou místnostech na rohu Denmark a Old Compton Street vlastní nakladatelský podnik Dick James Music.
První Jamesovou akvizicí v samostatném podnikání měla být právě Murrayova písnička How Do You Do It?, kterou ze starého přátelství dohodil Martinovi, a ten s ní tak nešťastně pochodil u Beatles. Přesto když s nimi Martin nahrál Please Please Me, poslal s demo výliskem Briana na oplátku za Ja¬mesem.
„Pověděl jsem mu, že potřebuje hladového nakladatele.“ Ošumělé prostředí Jamesovy kanceláře vskutku vystihova¬lo tuto charakteristiku. Epstein, zvyklý na komfort a eleganci vlastní pracovny, zaujal také rázem nedůvěřivý postoj. Netu¬šil, že Martin ho poslal k Jamesovi hlavně proto, že James byl pověstný svou seriózností ve finančních otázkách, měl zkuše¬nosti a spoustu dobrých známých z let působení v branži.
Když James vyslechl nahrávku, uši i dobrý nos na hit mu jen potvrdily to, co už předtím slyšel od George. Jakmile však dal najevo svůj zájem, opatrný Brian se ho zeptal, může-li pro Beatles udělat něco víc než lidé od Ardmora a Beechwooda, kteří vydali Love Me Do. Jeho holohlavý protějšek beze slov vytáhl z úst doutník, přitáhl si telefon a vyto¬čil číslo producenta známého sobotního televizního progra¬mu Thank Your Lucky Star Philipa Jonese. Potom znova po¬ložil snímek s Please Please Me na gramofon, nastavil slu¬chátko k reproduktoru a požádal starého přítele, aby poslou¬chal. Takto jednoduše byli Beatles angažováni do jednoho z nejsledovanějších pořadů britské televize a Jamesovi se současně podařilo odstranit Brianovy pochybnosti o svých schopnostech. Navíc předestřel před svým návštěvníkem okamžitý nápad, jímž si Briana definitivně získal. James se nabídl, že v rámci svého nakladatelství zřídí samostatnou fi¬liálku Northern Songs, která bude vydávat výhradně Lenno¬novy a McCartneyho písně. V době, kdy jiní nakladatelé Bea¬tles přehlíželi, se Brianovi zdála tahle nabídka v tolika ohle¬dech fantastická, že se nezdržel a zeptal se:
„Proč to všechno chcete pro nás udělat?“

JEDNIČKY

Přestože Anglie v době našeho vyprávění už zdaleka neby¬la onou idylickou zemí, kterou na začátku dvacátých let na¬vštívil Karel Čapek, některé zvyky si Spojené království a jeho obyvatelé podrželi dodnes. Tak třeba stále ještě patří k nejčastějším a zároveň k nejoblíbenějším tématům typicky anglické konverzace počasí. Tak krutou zimu a množství sně¬hu, jaké zde napadlo na rozhraní dvaašedesátého a třiašede¬sátého roku, nepamatovali ani nejstarší obyvatelé ostrovní říše. Jedním z mála Angličanů, které tehdy třeskuté mrazy a dálnice zaváté sněhem ponechávaly lhostejnými, byl Brian Epstein. Jeho mysl i veškerý čas byly upnuty zcela jiným smě¬rem. Obchod s nábytkem, založený kdysi Isaacem Epsteinem, se změnil k nepoznání. I rozsáhlá síť vlastních prodejen se vším možným byla teď jenom částí komerční náplně nynější firmy NEMS Enterprises. Brian ji spravoval společně s mlad¬ším bratrem Clivem. Kromě Beatles sem patřila také kon¬certní agentura, a navíc působila jako organizace, pořádající ve vlastní režii čím dál větší počet koncertů v severní Anglii. Záležitosti Beatles vyžadovaly teď takřka neustálou přítom¬nost Briana v Londýně, takže vedení prodejny ve Whitecha¬pel Street přešlo zcela na bedra Petera Browna. Sekretariátu se v úloze Brianovy osobní asistentky ujala dávná přítelkyně McCartneyových Olive Johnsonová, mzdové účetní Fredě Kellyové přibyly ze dne na den starosti s organizováním klu¬bu beatlovských fanoušků a dočasně i péče o tisk a reklamu.
Také úkoly, kladené na dlouholetého právního poradce Epsteinových Rexe Makina, muže, který sám o sobě říkal, že „pere jejich špinavé prádlo“, a z jehož pera pocházel i kon¬cept první smlouvy Briana s Beatles, přesahovaly pracovní kapacitu a nejspíše i schopnosti jediného člověka. Generální štáb, který Brian pozvolna budoval kolem čtveřice, se tak rozrostl o velice váženou a neméně drahou advokátní firmu z londýnského West Endu M. A. Jacobs Ltd. K jejím klientům patřila početná řada umělců nejzvučnějších jmen, včetně fil¬mové hvězdy a zpěvačky Marlene Dietrichové. Prvním pří¬padem, kterým se tito ctihodní mužové na Epsteinovu žádost zabývali, a který souvisel s Beatles, bylo urovnání sporu o pa¬ternitu mezi Paulem McCartneyem a dcerou majitele jedno¬ho z pochybných lokálů v hamburské St. Pauli.
Brian Epstein ve své roli samozvaného maršála showbyz¬nysu poznával každým dnem více, že k rozhodující bitvě, ke které se schylovalo, bude zapotřebí stále početnějšího vojska, od řadových pěšáků až po ostřílené generály. Mezi nejvyšší „šarže“ byl někdy tou dobou povýšen také muž, kterého pod jménem Dick James znali mnozí příznivci anglické populární hudby z generace Brianových rodičů. Narodil se v roce 1920 v místech, před jejichž návštěvou ve stejné době Karla Čap¬ka jeho londýnští přátelé starostlivě varovali: „Nechoďte tam bez průvodce a neberte si s sebou mnoho peněz.“ Jeho otec měl malé rituální řeznictví ve špinavé a zapáchající uličce londýnského East Endu, o kterém český spisovatel výstižně napsal, že strašné tam „není to, co lze vidět a čichat, ale to, že toho je tak nesmírně a nevykupitelně mnoho“. Pro Dickova tatínka, který sem přišel deset let předtím z Polska ze stej¬ných důvodů jako dědeček Epstein do Liverpoolu, to byla přesto změna k lepšímu. Jeho syn Richard Leon Vapnick, jak znělo jeho skutečné jméno, okouzlený hudebními filmy s Bin¬gem Crosbym, se od sedmnácti let prokousával životem jako zpěvák s hospodskými kapelami. Až do chvíle, kdy si jeho sladkého hlasu v poválečných letech povšiml legendární brit¬ský kapelník Geraldo, který jej také překřtil na Dicka Jame¬se. Načas se tak ocitl v první linii, přestože sám skromně přiznává: „Nikdy jsem se nevyšplhal na špičku a nikdo nebyl hysterický, když jsem přicházel k mikrofonu.“

Chlapcům nezbývalo

než se Martinovu přání podřídit. John tedy píseň s přemáháním opravdu nazpíval, avšak nezá¬jem, který z každého tónu nahrávky přímo čišel, nemohl po¬chopitelně uším zkušeného George Martina ujít. V té chvíli se John s Paulem vytasili s přepracovanou, rychlejší verzí vlastní písničky Please Please Me, kterou už Martinovi nabí¬zeli dříve a o níž byli přesvědčeni, že by měla být „áčkem“ chystané desky.
„Musím přiznat, že tohle mě už omráčilo,“ řekl Martin po letech. „Vypracovali si tam sami všechny ty drobné harmo¬nické triky a výsledek byl ohromný.“
Jedinou vadou jejich věcí bylo, že John i Paul měli zatím jen velmi mlhavé představy o aranžmá, formě a vůbec o všech náležitostech, které se vyžadují od gramofonových snímků. George Martin o tomto počátečním období své spo¬lupráce s Beatles vypráví:
„Představovali si své věci spíš jako písničky než jako na¬hrávky. Nemysleli na to, jakou podobu má mít nahraný sní¬mek. Viděli to prostě jako chorus, střed a závěr. Když jsem s nimi začínal, obvykle jsem musel sám upřesnit, co bude na začátku i na konci nebo kde bude sólo. Dneska to všechno vypadá strašně primitivně, ale když začali zpívat písničku po¬prvé, jednoduše jsem změřil na stopkách, kolik trvá chorus, a když jsme tak dostali třeba minutu a dvacet sekund, řekl jsem prostě: ,Dobrá, ale to je málo, zopakujte ještě jednou prostředních osm taktů‘ - nebo jsme doplnili kousek kyta¬rového sóla...“
Podle stejného receptu vznikla i nahrávka Please Please Me. Když ji John s Paulem přehráli Martinovi na své akus¬tické kytary, měřila sotva minutu. Doporučil jim, aby ji rozší¬řili o čtyřtaktovou předehru s Lennonovým sólem na foukací harmoniku, která předtím přispěla k úspěchu Love Me Do,
a aby znovu zopakovali první chorus na konci. S touto jedno¬duchou instrukcí se pak odebrali do studia, a hned první ver¬ze, kterou nahráli, oplývala takovou vitální bezprostředností, že se Martin rozhodl použít ji. Navzdory tomu, že Paul údaj¬ně zapomněl na začátku slova a Johnovi se pro změnu po¬vedlo totéž na konci. Při poslechu snímku, který i přes Marti¬nem navržené prodloužení netrvá ani celé dvě minuty, si této drobné vady sotva všimneme.
Ve stejně uvolněné atmosféře proběhlo potom nahrávání druhé strany s líbivou, romanticky zabarvenou melodií Ask Me Why. Jakkoli začátek nahrávání onoho dne poznamenalo nedorozumění s Murrayovou písní, na jeho konci sám Martin přiznal, že „celá frekvence byla jedna radost“. Do historie světové populární hudby vešla nakonec v tentýž den prone¬sená jiná Martinova věta. Když Beatles dohráli ve studiu Please Please Me, ozvala se z režijní kabiny Martinova pro¬rocká poznámka: „Pánové, právě jste nahráli váš první hit číslo jedna.“ Záhy poznáme, že se nemýlil.

Z prosincového hostování

Beatles v Hamburku se také do¬choval vzácný zvukový dokument, který je zachycuje přímo při produkci na jevišti Star Clubu. Nahrál ho pro vlastní po¬třebu jednoho večera na svůj amatérský magnetofon Dlou¬hán Taylor. Když mu později Epstein nabízel za odkoupení snímku pouhých 20 liber, prodal ho německé firmě Bella¬phon, která kolekci čtyřiadvaceti snímků vydala v roce 1977 na dvojalbu, kvůli němuž vedli bývalí členové skupiny i soud¬ní při.
Těžiště beatlovského repertoáru z té doby stále ještě spo¬čívalo v hitech amerických rockerů. Zvukově nedokonalý zá¬znam ze Star Clubu je svým způsobem přehlídkou rock'n'rol¬lové klasiky. Slyšíme zde Berryho Roll Over Beethoven, Sweet Little Sixteen a Little Quenie, Richardovu Long Tall Sally a podle jeho verze okopírovanou dvanáctku Kansas City. Dále je tu trojice Perkinsových skladeb Everybody’s Trying To Be My Baby, Send Me Your Comb a Matchbox, tehdy právě čer¬stvý hit bratří Isleyových Twist And Shout a Mr. Moonlight z repertoáru skupiny Dr. Feelgood. A také tu nalézáme řadu snímků, k nimž se už později Beatles nikdy nevrátili. Jsou mezi nimi Charlesovy Talkin‘Bout You a slavné Hallelujah, I Just Love Her So, v němž si s Brouky zazpíval jejich ham¬burský anděl strážný Horst Fascher, jemuž Lennon přenechal mikrofon i ve svém oblíbeném čísle Be-Bop-A-Lulla z reper¬toáru Gena Vincenta. Paul k této várce přispěl mimo jiné horkokrevným podáním Romerova slavného Hippy Hippy Shake. Ve výběru nechybí závdavek tehdy oblíbené taneční novince ča-ča-ča v podobě latinskoamerického Velasquezo¬va šlágru Besame mucho, ani snaha vlichotit se německým posluchačům do přízně legendárním valčíkem Falling In Love Again, který v roce 1929 proslavila Marlene Dietrichová ve svém památném filmu Modrý anděl. Zatímco tento pokus pů¬sobí spíše komicky, strašidelně v podání Beatles vyznívá jiná slavná melodie I Remember You. Ve válečném muzikálu The Fleeťs In ji kdysi zpívali s orchestrem Jimmyho Dorseyho jeho sólisté Helen O'Connellová a Bob Eberley společně s Dorothy Lamourovou a dva roky předtím vynesla na nebe populární hudby Franka Ifielda. Jsou tu ovšem také dva bu¬doucí hity Beatles z jejich vlastní dílny: everlyovskými dvoj¬hlasy inspirované Ask Me Why a Paulovo vcelku zdařilé po¬dání I Saw Her Standing There. Nahrávkám je sice možno oprávněně vytknout řadu intonačních prohřešků i spoustu drobných rytmických nepřesností, ale zároveň z nich už cítí¬me dravou, téměř živočišnou sílu, kterou ostatní kontinentál¬ní i většina anglických skupin té doby postrádaly.
K nejdůležitější události onoho podzimu došlo ovšem ještě předtím, než se Beatles vydali do Hamburku. Na pondělí 26. listopadu 1962 připadlo druhé nahrávací sezení v Abbey Road, během něhož se zrodil jejich příští singl. Když přišli do studia, čekalo tam na ně nemilé překvapení v podobě písnič¬ky How Do You Do It? profesionálního skladatele Mitche Murraye. Martinovi ji předtím nabídl vlastník jejích naklada¬telských práv a on se rozhodl nahrát ji s Beatles na A stranu jejich nového singlu. „To je ono,“ řekl si prý okamžitě poté, když uslyšel její demo snímek. „To je přesně ta píseň, s kte¬rou si Beatles udělají jméno.“ O to větší bylo jeho rozčarová¬ní, když John s Paulem shodně prohlásili, že se jim nelíbí a raději by nahráli nějaké svoje věci.
„Až napíšete něco tak dobrého, jako je tohle, milerád to s váma nahraju,“ prohlásil Martin autoritativně. „Teď ale bu¬deme točit tohle.“

Nyní se tedy konečně mohli s Brouky seznámit také poslu¬chači rozhlasu v celé Anglii. Bylo to seznámení prosté a ne¬okázalé, stejně jako byla jednoduchá samotná písnička s pří¬močarým textem, ve kterém se zpívalo: „Miluj, miluj mne / ¬víš, že já tě miluju / zůstanu věrný / Tak prosím, miluj mne, miluj.“ Možná že právě touto mladistvou bezstarostností a naivní upřímností i nakažlivým veselím, které nahrávce do¬dávala Johnova foukací harmonika, zapůsobila písnička na posluchače. Ostatně většina z nich byla ve věku, kdy se mohla právě s takovým bezproblematickým vyznáním lásky sama nejlépe ztotožnit.
Uvedení Love Me Do v rozhlase našlo zakrátko ohlas i v žebříčcích s nejprodávanějšími deskami, které uveřejňo¬valy další britské odborné časopisy. Pár dnů po jejím umístě¬ní v New Record Mirroru se ocitla na 27. místě tabulky oblí¬beného týdeníku New Musical Express. Tři týdny po vydání se singl Beatles objevil také v hitparádě nejrozšířenějšího a nejvýznamnějšího britského časopisu věnovaného populár¬ní hudbě - Melody Makeru. Z původní 48. příčky žebříčku se tam do poloviny prosince vyšplhal až na 21. místo. Nejlep¬ší umístění zaznamenala deska nakonec v New Musical Expressu, kde se dostala až do první dvacítky. V hitparádě z 13. prosince stanula na 17. místě.
Ze série vystoupení Beatles na podzim dvaašedesátého roku byly nejvýznamnější dva říjnové koncerty v New Brigh¬tonu a v liverpoolském divadle Empire, oba organizované Brianem. Jejich hlavní hvězdou byl dávný idol Brouků černý Little Richard. Naopak jednorázové účinkování v Peterbo¬roughu, v programu Franka Ifielda začátkem prosince, by ze své mysli prý nejraději úplně vymazali. V polovině října se Beatles také poprvé mihli na televizních obrazovkách. Ko¬merční společnost Granada uvedla v jakémsi pořadu pro mládež krátký sestřih z reportáže, kterou její štáb natočil dva měsíce předtím přímo v Jeskyni během jedné z pravidelných odpoledních produkcí Beatles.
Poslední dny roku, který pro ně znamenal definitivní protr¬žení smůly, lepící se jim až dosud na paty, strávili Brouci popáté a naposledy v Hamburku. Jestliže předtím pro ně tamní pobyty znamenaly pokaždé spíše příjemné povyražení, tentokráte je vše táhlo domů. O to více, že zde museli strávit vánoce i Silvestra. Jediným důvodem byly peníze a tisíc ma¬rek, které Epstein předtím vyinkasoval navíc od Horsta Fas¬chera, jenž byl při vyjednávání angažmá Weisslederovým prostředníkem.

Po šálku čaje, který si během krátké přestávky vypili v kantýně společně s Martinem, se Brouci vrátili do studia a pustili se do základu další písně P. S. I Love You. Ringo byl atmosférou nahrávání tak ztrémovaný, že nyní už dal Martin jednoznačně přednost Andymu Whiteovi. Ringa nechal jen chrastit na marakas a tamburínu.
„Bylo to strašný,“ svěřil se Ringo později se svými pocity. „Měl jsem za to, že všechno je ztracený. Teď se mnou nejspíš provedou totéž, co s Petem Bestem, myslel jsem si.“
Desky se ocitly na trhu o měsíc později. Na rozdíl od obvyklých reklamních kampaní, které doprovázejí vydání de¬sek hvězd, neinvestovala společnost Parlophone do propaga¬ce ani penci. Aby singl nepropadl a neskončil nepovšimnut mezi spoustou ostatních, zůstalo na Brianovi. Ten nejdříve sám objednal pro rodinný podnik NEMS 10 000 kopií. To samo o sobě stačilo, aby se deska dostala do britských hitpa¬rád, byť zpočátku jen na 49. místo žebříčku v New Record Mirroru. Vzápětí rozjel Epstein velkoryse zorganizovanou korespondenční kampaň nasměrovanou na rozhlasové stani¬ce BBC a Radio Luxembourg. jednoduše do ní zapojil vše¬chny své zaměstnance, a dokonce i jejich rodinné příslušníky. Stranou tohoto humbuku nezůstala ani Brianova matka Queenie, která z dovolené na Mallorce sama napsala několik dopisů, v nichž se v roli ženy v domácnosti dožadovala, aby jí zahráli její oblíbenou písničku Love Me Do. Poté, co se na stolech diskžokejů v Radiu Luxembourg nakupila více než stovka podobných žádostí, které byly z větší části opatřeny razítkem poštovního úřadu v Liverpoolu, dostala se písnička konečně do éteru. O pár dní později ji diskžokej Ted King uvedl i v BBC.

Když se Ringo vracel na konci srpna dvaašedesátého roku od Butlinů, neměl ani ponětí o tom, že se mezitím stal terčem nenávistných útoků beatlovských příznivců. Ti svoji věrnost Bestovi demonstrovali nejdříve množstvím protestních dopi¬sů do redakce Mersey Beat. Večer, kdy v Jeskyni s Beatles začínal, postávaly před vchodem do klubu v Mathew Street hloučky rozezlených fanoušků. Jejich transparenty využívaly významu Peterova příjmení k jednoznačnému konstatování, že PETE IS BEST neboli „Pete je nejlepší“. Nechyběl ani rýmovaný pokřik, kterým děvčata skandovala „Best Forever - Ringo Never!“ (doslovně Best navždycky - Ringo ni¬kdy!). Nejvěrnější z šestnácti a sedmnáctiletých dívenek vyja¬dřovaly v těch dnech oddanost svému idolu dokonce tím, že přespávaly na trávníku před Moniným domem ve West Der¬by.
Rozhodnutí Beatles však bylo nezvratné. Když v úterý 11. září přijeli znovu do studií EMI v Abbey Road, byl s nimi Ringo. K jejich všeobecnému překvapení zde ale čekal také ostřílený studiový bubeník Andy White, kterého George Martin objednal na frekvenci namísto Besta. Neodvolal ho ani poté, když mu představili Ringa jako Peterova nástupce. Tentokrát už to nebylo žádné zkušební nahrávání. Šlo do tuhého a Martin nechtěl ze snadno pochopitelných důvodů riskovat. Teď musel chlapce zasvětit především do způsobu nahrávání. Kvůli optimálnímu poměru mezi zpěvem a nástro¬jovým doprovodem bylo třeba nejdříve nahrát samotný in¬strumentální základ. K němu se potom dotočí do jiné stopy pěvecký playback a nakonec se oba záznamy smíchají dohromady. Takto instruováni odešli chlapci do studia číslo 2 a vcelku přehráli instrumentální základ Love Me Do, vlastní písničky, která byla s konečnou platností vybrána pro A stra¬nu chystaného singlu. Nešťastnému Ringoví vstrčil předtím Martin do ruky tamburínu, aby na třetí dobu zahrál pokaždé dvě osminy. Když si chlapci potom v režii poslechli nahrávku, zeptal se jich Martin zdvořile, zda se jim něco nelíbí.
„Dobře, tak já začnu,“ řekl na to svým typicky protáhlým způsobem George - „nelíbí se mi vaše kravata.“
Všichni včetně přítomných techniků se dali do smíchu a na¬hrávání se mohlo rozjet naplno. Celkem prý přehráli Love Me Do sedmnáctkrát, než byl George Martin konečně spokojen. Nakonec se mu zželelo i žalostně vyhlížejícího Ringa, takže na některých z těchto snímků si vyměnil role s Andym Whitem. Dodnes nejspíš ni¬kdo přesně neví, kdo nahrál verzi, která nakonec vyšla na deskách. Dlouhá léta se mělo za to, že to byl přece jen Ringo.
V rozhovoru, který po dvaceti letech poskytl Peterovi Brow¬novi a Stevenu Gainesovi, když shromažďovali materiál pro svoji knihu, však vyslovil domněnku, že na singlu bylo použi¬to nahrávky s Whitem, zatímco on se poznává na snímku, který byl později zařazen na první album Beatles.

V muzice našel Ritchie Starkey o to větší zalíbení, čím méně jej bavila práce v truhlárně. Elánu, s nímž se pustil do hraní, přestala brzy vyhovovat laciná souprava od otčíma. Jeho snem byly nové bicí, které stály celých sto liber. Tehdy se obrátil na dědečka Starkeyho s prosbou o půjčku padesáti liber. Elsie vzpomíná:
„Děda tehdá za mnou přišel a povídá: ,Víš ty, co ten tvůj zpropadený Třasořitka po mně chtěl?‘ Nikdy ho nepojmeno¬val jinak než Třasořitka. Ale peníze mu nakonec přece jen dal. Ritchie mu je svědomitě splácel, po libře z týdenní mzdy.“
Nová souprava otevřela snaživému bubeníkovi v roce 1959 cestu do jedné z nejlepších amatérských rock'n'rollových ka¬pel v Liverpoolu. Vedl ji pianista a zpěvák Alan Caldwell, který si krátce předtím kvůli většímu efektu začal říkat Rory Storm (Bouře). Nové příjmení mělo korespondovat s neméně bombastickým názvem, který zvolil pro svou skupinu: Bouře a Uragány. Když obdrželi poprvé nabídku na angažmá v But¬linově letním táboře, stál Ritchie, kterému zbýval ještě rok do vyučení, před osudovým rozhodnutím. Nakonec to vyhrála muzika. Na táboře v Shegnessu dostal i nové jméno, takže do Liverpoolu se už vracel jako Ringo Starr. Chlapci jej zprvu přezdívali kvůli jeho vášnivé zálibě v prstenech Rings. Ten první dostal od Elsie ještě v sanatoriu k šestnáctým narozeni¬nám. Další obdržel po smrti dědečka Starkeyho, a než přišel k Hurikánům, ozdobil své prsty dalšíma dvěma. Z Ringse se brzy stal Ringo. Znělo to více kovbojsky, což bylo nejenom v souladu s tehdejším vzezřením Stormovy kapely, ale také s jeho vlastním nadšením pro Divoký západ. Dlouhé měsíce, které strávil na nemocničním lůžku, byly kreslené seriály a Tomu Mixovi a dalších legendárních pistolnících, jimiž ho zásoboval otčím Harry, jeho jedinou literární potravou.

Otčím Graves

pak s pomocí jakéhosi známého zařídil, že Ritchieho přijali u jedné firmy jako truhlářského učedníka. „Byla to ruční práce a všichni mi říkali: ,Když budeš mít něja¬ký řemeslo, budeš OK.‘ Nakonec ale Ritchie uplatnil své ruce přece jenom jinak než hoblováním prken a truhlařinou, na kterou byl tak či onak tělesně slabý. V Huntově truhlárně se spřátelil s jiným učedníkem, Eddiem Milesem, se kterým v době všeobecného poblouznění anglické mládeže Doneganovými deskami založili skifflovou skupinu. Přibližně v tém¬že období, kdy na opačném konci Liverpoolu utvořil John Lennon se svými spolužáky Quarrymen. Otčím mu přivezl z Londýna bicí soupravu za 10 liber a zanedlouho už chlapci vyhrávali nejenom o poledních přestávkách v dílně, ale i na nejrůznějších večírcích a slavnostech v okolí Dingle, kde oba bydleli, stejně jako Lennon se svými společníky ve Wool¬tonu.

„Vysvětlila jsem Ritchiemu, že si mě chce Harry vzít. Kdy¬by řekl ne, byla jsem rozhodnuta to neudělat. Ale on na to mudrlantsky povídá: ,Jen se provdej, maminko! Já nebudu věčně malej jako teď, jednou vyrostu, a ty přece nechceš skončit jako babička!“
Chlapec měl na mysli babičku Gleaveovou, Elsiinu ovdo¬vělou matku. Tak dlouho odmítala jakéhosi nápadníka, až se oženil s jinou a ona zůstala sama. Elsie se tedy po dvouleté známosti provdala na jaře 1953 za Harryho Gravese. Koneč¬ně mohla zůstat doma, a její syn získal navíc sympatického otčíma náhradou za vlastního otce, kterého viděl všehovšudy jen třikrát.
Ve stejném roce začal Ritchie chodit do střední školy. V zimě však nastydl, dostal zánět pohrudnice a lékaři zjistili i nález na plících. Tentokrát jej odvezli do dětského sanatoria ve Wirralu. Strávil tam celé dva roky. Ve Wirralu si také s ústavním orchestrem poprvé zahrál na bubny. Po návratu ze sanatoria nebylo ovšem na pokračování ve studiích na střední škole ani pomyšlení. Ostatně si ho tam ani nikdo ne¬pamatoval. Tak krátce tam chodil, a tak dlouho byl pryč.
Rodině teď nastaly starosti, co s chlapcovou budoucností. Skutečnost, že neabsolvoval školu, i jeho podlomené zdraví mu nedávaly téměř žádnou šanci. Nakonec s vděčností přijal nabídku ze zprostředkovatelny práce pro mladistvé a nastou¬pil jako poslíček na dráze za 50 šilinků týdně. Naivní chlapec si představoval, že tam dostane železničářskou uniformu, ale když mu dali jenom čepici, byl zklamán.
„Po šesti týdnech jsem toho měl dost. Samozřejmě to ne¬bylo jen kvůli tomu, že jsem nedostal uniformu. Musel jsem podstoupit ještě nějaké lékařské prohlídky a tam mi beztak doporučili, abych toho nechal. Šest týdnů jsem potom dělal barmana na lodi, která se plavila mezi Liverpoolem a Severním Walesem. Jednou jsem byl na nějakým mejdanu, kterej trval celou noc a ráno jsem šel ještě trochu namazaný rov¬nou do práce. Šéfovi jsem na něco drze odpověděl a on řek jenom: ,Můžeš si dojít pro svý papíry, mladej!“

„Na tom nebylo nic neobvyklého. Často mě volal, když šlo o nějaké angažmá nebo když se někdy změnily termíny na¬šich vystoupení. Když jsem ale ráno vešel do Brianovy pra¬covny, hned jsem viděl, že tentokrát půjde o něco jiného. Řekl mi stručně: ,Kluci chtějí, abys odešel z kapely. Myslí si, že nejseš dost dobrý bubeník.‘ Opáčil jsem mu na to naštva¬ně: ,To jsem s nima musel být dva roky, aby teď zjistili, že pro ně nejsem dost dobrý?‘ Zatímco jsem tam stál, zazvonil na Brianově stole telefon. Byl to Paul, který se vyptával, zda už mi to řekl.“
,Teď nemohu mluvit,‘ odpověděl Brian. ,Pete je tady se mnou v kanceláři.“
Zkoprnělý Best vyšel ze dveří, sešel dolů a svěřil se Neilovi Aspinallovi, který na něho čekal v autě. Epstein ho dohonil a zeptal se, zda je ochoten odehrát s Beatles ještě zbylá vy¬stoupení v Chesteru. Pete přikývl. Na rozdíl od Neila, který byl toho mínění, že vyhodí-li Beatles Petera, nechce už s nimi mít nic společného. V nejbližším výčepu si pak zchladili žáhu několika sklenicemi piva. Večer v Chesteru konal ovšem Neil svou práci jako obvykle.
Tehdy už bylo rozhodnuto, že na Bestovo místo přijde bu¬beník Stormových Hurikánů Ringo Starr. Chlapci jej znali už dlouho a poslední pobyt v Hamburku, kde si s nimi občas zahrál, toto přátelství jen utužil. První, kdo se dozvěděl, že jej Beatles chtějí do kapely, byla Ringova matka. George Harri¬son u ní nechal vzkaz, když Ringa nezastihl doma. Jako po¬každé v letních měsících hrál s Hurikány v Butlinově prázdni¬novém táboře na jihu Anglie. Tam ho také po telefonu dostihl John a angažoval ho jako Beatla za týdenní mzdu ve výši 25 liber, což bylo mimochodem méně, než dostával na jaře v Hamburku u Eckhorna. Navíc musel přislíbit, že se bude česat jako oni a oholí si bradku.

RINGO

Ve víru událostí, které v létě roku 1962 bezprostředně sou¬visely s dalšími osudy Beatles, zapadla jedna, která se zdánli¬vě týkala pouze soukromého života jednoho z nich. Dopo¬ledne v pátek 24. srpna se na magistrátním úřadu Mount Pleasant v Liverpoolu sešli John Lennon a Cynthia Powello¬vá s jejím bratrem Tonym a s Brianem Epsteinem, kteří měli svými podpisy stvrdit jejich oddací list. Dalšími účastníky krátkého civilního ceremoniálu ve stejné obřadní síni, kde se kdysi brali Fred Lennon s Julii, byla Cynthiina sestřenice Margery a Paul McCartney s Georgem Harrisonem.
Ze svatební síně odešli všichni v hustém dešti do restaurace naproti přes ulici. Tam nejdříve postávali dvacet minut u šat¬ny, dokud nezískali volný stůl pro sedm osob. Skromný oběd sestával z polévky a grilovaného kuřete. Protože se tam ne¬podával alkohol, připil Brian novomanželské dvojici sklen¬kou minerálky. Spíše než svatební veselí to připomínalo schůzku spiklenců. Epstein, který se obával, že Johnova po¬věst ženatého muže by mohla ohrozit zájmy skupiny zejmé¬na u jejích dívčích obdivovatelek, doporučil, aby svatba pro¬běhla v naprosté tajnosti. Cynthia, která očekávala s Johnem dítě, se tomuto přání ochotně podvolila.
Zato jiná událost, která vešla ve známost o den dříve, způ¬sobila kolem Beatles pořádný poprask. Nové číslo Mersey Beat z 23. srpna 1962 oznamovalo novinu, o které se už něko¬lik dnů v Jeskyni spíše šuškalo, než mluvilo nahlas: BEAT¬LES MĚNÍ BUBENÍKA. K Bestovým uším se pověsti o tom, že se jej chce kapela zbavit, donesly už v červenci. Brian, kterého se na to při nejbližší vhodné příležitosti zeptal, odbyl celou věc poznámkou, že je to směšné. Zdá se, že mluvil pravdu. Byli to samotní kluci, kteří rozhodli o Bestově odcho¬du. Někdy na samém začátku srpna se cestou na taneční zábavu do Graftonu sešli jako obvykle v domě Bestových v Hayman's Green. Pete jim tenkrát nadšeně oznámil své rozhodnutí koupit nový model automobilu Ford Capri. Paul nejspíše dobře věděl, proč to říká, když na Bestovu poznám¬ku o ceně vozu odpověděl:
„Můžu-li ti radit, tak si ho nekupuj. To je všechno. Uděláš líp, když si ty peníze ušetříš.“
Pár dnů poté hráli Beatles v Jeskyni. Následující den - ve čtvrtek 16. srpna - odjížděli do Chesteru. Když se večer roz¬cházeli a Pete nabídl Johnovi, že jej sveze domů, Lennon ho odbyl a šel pěšky. Pozdě v noci se ozval u Bestových ve West Derby telefon. Brian, který ještě pracoval v kanceláři, jej po¬žádal, aby se na druhý den před polednem zastavil u něho ve Whitechapelu.

„Když přišli do studia číslo 3 v Abbey Road, hráli takové prostoduché, legrační písničky. Zpočátku jsem si myslel, že bych mohl udělat Paula vedoucím zpěvákem. Ale potom mi došlo, že když to udělám, úplně změním celý charakter skupi¬ny. Proč by jeden z nich měl být hvězdou? Patřili k sobě, měli šarm a byli to okouzlující mladí lidé... Jediné, co potřebova¬li, byl jiný bubeník. Takhle pořád nebyla kapela pohroma¬dě... Po skončení jsem si vzal Briana stranou a řekl mu, že sice nevím, co zamýšlí s kapelou jako takovou, ale pro mne není tenhle způsob bubnování tím, co potřebuju. Na koncer¬tech si dělejte, co se vám zlíbí, ale máme-li dělat desky, půjde do studia někdo jiný.“
Jediné slovo, které George Martin po zkušební přehrávce v Abbey Road na rozloučenou vyslovil před ostatními, bylo mnohovýznamné „možná“. Přesto prý byl Pete Best v myslích Johna, Paula i George vyřízen už v autě při zpáteční cestě do Liverpoolu.
Navenek se však alespoň zatím nic nedělo. Léto se vleklo a Beatles, pokud nehráli v Jeskyni, objížděli obvyklé štace v okolí Liverpoolu. Brian zatím netrpělivě prohlížel každý den došlou korespondenci a vyčkával, zda se mezi dopisy neobjeví firemní obálka se známou kružnicí s parlophonským přeškrtnutým L uprostřed. Koncem července se konečně do¬čkal. Pro začátek nabízel Martin jednoroční smlouvu. Společ¬nost Parlophone se v ní zavazovala vydat během této doby čtyři nahrávky Beatles. Ti měli obdržet od společnosti z kaž¬dého prodaného singlu jednu penci dohromady včetně Bria¬na. Za předpokladu, že Parlophone smlouvu prodlouží na další rok, měla se tato částka pro každého z nich zvýšit o jed¬nučtvrtpenci. Na vysvětlenou je třeba ještě dodat, že kupní síla čtvrtpence byla na začátku šedesátých let tak malá, že královské ministerstvo financí stáhlo minci v této hodnotě z oběhu.
Jakkoli byla nabídka finančně nepatrná, Epstein i trojlístek John, Paul a George jí byli nadšeni. Bestovi se o chystané smlouvě pro jistotu nikdo nezmínil. Zato se začali důkladně rozhlížet kolem sebe, kdo zaujme jeho místo.

Ve středu 6. června, necelý týden po návratu z Hamburku, se kluci znovu poskládali do Neilovy dodávky a vyrazili smě¬rem na jih. Cílem byla Abbey Road. Stromořadím lemovaná, tichá ulice v severním předměstí Londýna, jejíž malebný obrázek zná každý beatlovský fanda z obálky jedné z jejich posledních desek. Neil Aspinall ji tenkrát prošel několikrát oběma směry, nežli v nenápadném domě objevili sídlo studií světoznámé gramofonové společnosti.
Stejně jako před půl rokem ve West Hampsteadu Brian připravil pro zkušební nahrávku seznam skladeb, na kterém figurovaly na prvních místech obehrané šlágry a evergreeny. Teprve potom došlo na vlastní písně Lennona a McCartney¬ho. Z Martinovy pokerové tváře za sklem režijní kabiny a z neosobního hlasu, který k nim promlouval skrze repro¬duktor si nebylo možno udělat nejmenší představu o jeho dojmech. Chlapci neměli ani ponětí o tom, že Martin poslou¬chá v režii separátně každého z nich a usilovně přemýšlí, je-li mezi nimi někdo, kdo by mohl v budoucnu být pro Parlopho¬ne tím, čím byl Cliff Richard pro Paramourovu stáj v Colum¬bii.

Když Brian Epstein po noci, kdy nezamhouřil oka, přišel ráno z hotelu Green Park do Martinovy kanceláře, pojali k sobě oba muži na první pohled vzájemné sympatie a důvěru. Epsteinovi imponovala Martinova elegance a zdvořilé vystupování. Jeho protějšek byl zase příjemně překvapen distingvovaností hosta, tolik vzdálené úlisné vlezlosti manažerů, se kterými se běžně setkával. Nahrávky Beatles sice Martina nenadchly, alespoň však upoutaly jeho pozornost a vyvolaly zdvořilý zájem.
„Ty písničky mě rozhodně zrovna neomráčily, vlastně mě neomráčily ani trošku. Na obranu všech, kteří ten pásek pře¬de mnou odmítli, musím povědět, že opravdu nestál za moc. Znělo to, jako by ho nahrávali někde v koupelně. Zvuk byl mizerný, písničky nebyly valné a skupina hrála dost nepřesně. Ale já jsem tehdy zrovna něco potřeboval a zdálo se mi, že je to natolik zajímavé, abych s nimi udělal aspoň zkušební na¬hrávku.“
Nahlas prohodil Martin k Epsteinovi dokonce několik po¬chvalných poznámek a po chvíli konečně připojil i pozvání k novému zkušebnímu testu po návratu skupiny domů.
„Všichni jsme ještě leželi v postelích,“ vyprávěl o následují¬cím ránu Pete Best. „Kdo vstával první, chodil dolů pro poštu. Toho dne byl první vzhůru George, který se vrátil s telegra¬mem: GRATULUJI, CHLAPCI. EMI ZVE K NAHRÁVANÍ. PROSÍM, ZKOUŠEJTE NOVÝ MATERIÁL. Všichni jsme z té zprávy byli docela pobláznění. John s Paulem začali hned psát.“

Ve čtyřiadvaceti se Martin stal zástupcem hlavního refe¬renta pro umělce a repertoár u firmy náležející ke gramofo¬novému impériu EMI. Její jméno Parlophone i etiketa s pís¬menem L odkazují až k samé prehistorii gramofonového průmyslu na evropském kontinentu. Pod tímto označením se totiž už na konci minulého století vyráběly v malé dílně v berlínské Brückenstrasse přístroje, které úspěšně konkuro¬valy prvním Berlinerovým gramofonům, dováženým tehdy ještě výhradně z Ameriky. L bylo iniciálou příjmení majitele dílny a současně vynálezce „parlophonů“ Carla Lindströma. Do Německa přišel krátce předtím z rodného Södertälje ve Švédsku. První desetiletí našeho století reprezentovala firma Lindstrtöm ve svém oboru už docela obstojné království. Do jeho sídelního paláce, který mezitím přesídlil ze zastrčené Brückenstrasse na výstavnou Frankfurtskou alej, proudily už zisky z řady dalších firem. Lindströmovým konkurentům, kte¬ří se dočasně octli v potížích, nezbývalo nežli prodat podniky svému hlavnímu rivalovi. Včetně tak slavných firem, jako byly italská Fonotipie nebo domácí Odeon. V roce 1927 se ale převážný podíl akcií Lindströmova koncernu octl překva¬pivě v rukou anglické Columbie. S ní také o čtyři roky pozdě¬ji vplynul Parlophone do nově utvořené EMI. Martin tam v době svého příchodu dělal první poslední. Od desek s ba¬rokní hudbou až po rumbový orchestr Roberta Ingleze. Když jej však v roce 1954 nový šéf EMI sir Joseph Lockwood jmenoval šéfem oddělení pro umělce a repertoár, cítil se za chod Parlophonu přímo osobně zodpovědný. Všemožně se snažil nalézt nové možnosti pro uplatnění desek, na nichž mezitím původní lindströmské L přeťaly dvě vodorovné čár¬ky - tradiční znak anglické libry šterlinků. Zarážející je, že George Martin nehledal nové možnosti na hudebním poli, kde sám byl nejvíce doma. Na rock'n'roll, který zakrátko za¬čal cloumat celým světem, se jako většina klasicky vyškole¬ných muzikantů díval přinejmenším lhostejně. Občas produ¬koval uslzené romantické balady, jaké zpívali Shirley Bassey¬ová nebo Matt Monroe, ale hlavním polem Martinovy působ¬nosti se koncem padesátých let staly kupodivu snímky kome¬diálního žánru. Jeho trumfem byly zvláště desky s Peterem Sellersem a dalšími komiky z generace, která se ve filmu, televizi i na londýnských jevištích zrovna dostávala ke slovu. jakkoli šly slušně na odbyt, za léta Martinova vedení do roku 1962 zabodoval Parlophone v žebříčku nejprodávanějších deseti desek pouze jedinkrát.

Martin

byl o osm let starší než Epstein a na rozdíl od něho měl za sebou v hudební branži už dlouhou a solidní kariéru. Ještě jako chlapec udivoval na tanečních večírcích své stejně staré spolužáky a najmě spolužačky bravurními imitacemi Meade Lux Lewise, Alberta Ammonse a dalších mistrů boo¬gie woogie, které se na konci třicátých let zrovna dočkalo nové slávy. Když se po válce vrátil z námořnictva a nastoupil na renomované hudební učiliště Guildhall School, přibral si k pianu hoboj. Ten mu také později poskytoval příležitostný zdroj obživy v orchestru divadla Sadler's Wells. Hlavní za¬městnání nalezl po škole nejdříve v hudebním archívu roz¬hlasové společnosti BBC. Semtam si díky kultivovanému hla¬su přivydělal něco také jako hlasatel zpravodajských relací.

Teprve o osmnáct měsíců později

hamburští radiologové, kterým Millie Sutcliffová odkázala mozek svého dvaadvace¬tiletého syna pro vědecké účely, objevili malý nádor. Jeho původ přisuzovali zhmoždění lebky. Millie si vybavila jednu horkou letní noc před třemi roky, kdy syna nalezla v jeho pokoji se zkrvavenou hlavou. Přišel právě z taneční zábavy v Litherlandu, kde s Beatles hráli. Když se vraceli domů, ob¬klopila je na parkovišti tlupa místních Teddy Boys a v nastalé rvačce jej kdosi povalil a kopl do hlavy.
„Chtěla jsem zavolat pro doktora, ale Stuart to nepřipustil. ,Jestli zvedneš telefon, mami,‘ řekl výhrůžně, ,odejdu z toho¬hle domu a víckrát mě neuvidíš.“
Dva dny po Sutcliffově smrti otevírali otřesení Beatles no¬vou atrakci v hamburské zábavní čtvrti - Star Club. Man¬fred Weissleder, majitel většiny striptýzových lokálů v St. Pauli a nekorunovaný král hamburského podsvětí, jej zbudo¬val přímo naproti kostelu sv. Josefa z bývalého kina. Některé večery tam prý bylo až osmnáct tisíc lidí. Těžko říci, zda je více přitahovali Brouci a s nimi se střídající liverpoolské sku¬piny „Kingsize“ Taylor And The Dominoes a The Big Three, nebo pochybná podívaná na spoře oděné krásky, které mezi sebou sváděli urputný boj v bazénu naplněném až po okraj blátem.
Po svém návratu do Liverpoolu využil Brian nepřítomnosti chlapců a jejich netrpělivých všetečných dotazů k novému tažení proti tvrdohlavým kapitánům britského gramofonové¬ho průmyslu. Harry Epstein přitom s nevolí sledoval, že čas, který této bitvě jeho syn věnuje, už povážlivě překročil ony slibované dva půldny v týdnu. Při stále častějších Brianových výjezdech do Londýna zbyla někdy naopak na záležitosti, související s vedením velkoprodejny ve Whitechapelu, pouhá dvě odpoledne. Na sklonku dubna kdosi Brianovi poradil, že vhodnější než pásek s nahrávkami je nabídka ve formě ukáz¬kových desek. Epstein navštívil za tím účelem prodejnu His Master's Voice na Oxford Street, která měla oddělení, kde za jednu libru pořizovali podobné propagační výlisky. Inženýr, který kopie pro Briana pořizoval, mu doporučil, aby se s nimi obrátil na nakladatelství Ardmore & Beechwood, smluvně spřízněné s EMI, jehož kanceláře byly shodou okolností ve stejném domě. Sám mu zprostředkoval setkání s jeho šéfem Cydem Colemanem. Ten si z nabídky vybral pro vydání tis¬kem dvě vlastní Lennonovy a McCartneyho písně, a když zjistil, že skupina nemá nahrávací smlouvu, zavolal svého známého, který vedl dramaturgické oddělení další z firem náležejících ke koncernu EMI - Parlophone Records. Geor¬ge Martin, jak se jmenoval, sice nebyl přítomen, ale jeho sekretářka Judy smluvila Brianovi schůzku na příští dopoled¬ne.

Chlapci se viděli se Stuem naposled o vánocích. Společně s Astrid je strávil na návštěvě u matky a sester v Liverpoolu. Všechny tehdy překvapil svou nápadnou pohublostí. Jeho úporné bolesti hlavy nepřestávaly, ale Stu je ještě stále připi¬soval pracovnímu vypětí. Ani rentgenové vyšetření ostatně neprokázalo nic znepokojivého. Přesto Stu podstoupil na radu hamburských specialistů léčbu vodními masážemi. V únoru se ale náhle zhroutil přímo při hodině v Paolozziho třídě na akademii. Dočasně vůbec nesměl opustit lůžko. V březnu se k bolestem hlavy ještě přidružila přechodná ztráta zraku, ale v některých dnech se Stu cítil docela dobře a toužebně čekal na příjezd kamarádů. V onen den ale matka Astrid zavolala do jejího ateliéru, že se Stuovi nenadále přití¬žilo. Když večer přiletěli John s Paulem a Petem do Hambur¬ku, oznámila jim na letišti zdrcená Astrid, že odpoledne ces¬tou do nemocnice Stu zemřel v jejím náručí v sanitním voze. Nazítří odvezl Brian paní Sutcliffovou ve svém fordu Zodiac na letiště Ringway v Manchesteru a společně s Georgem při¬létli prvním letadlem do Hamburku.

Dříve než Brouci opětovně vystřídali pobyt v Mersey za rušný život v pobaltské deltě, přivodilo Brianovo úsilí přece jen několik podstatných změn v jejich profesionální kariéře. Předně jim zakázal pít pivo a cpát se sendviči na pódiu před očima fanoušků. S Epsteinovou převýchovou postupně ubý¬valo i výkřiků, kterými od mikrofonu častovali mládež v sále, stejně jako se přestali navzájem mezi sebou během produkcí bavit a pošťuchovat. Jejich vystoupení dostávala čím dále tím více charakter předem pečlivě připravených programů.
Povzbuzen těmito úspěchy, začal Brian tvrdošíjně prosazo¬vat také změnu ve vnějším vzhledu Beatles. Ti ještě stále hráli v kožených oblecích, které si zakoupili při svém prvním pobytu v Hamburku. Když v tomhle ohledu narazil na tuhý Johnův odpor, spojil se Brian s Paulem. Tak se objevili Beat¬les konečně jednoho večera na pódiu v Barnstonu v šedých oblecích se sametovými fazonkami a v bílých košilích s vá¬zankami. Namísto kovbojských holínek se sami rozhodli pro decentněji vyhlížející černá perka. Naštěstí se všechny tyhle změny nikterak nedotkly samotné hudby Beatles, která zůstá¬vala stejně spontánní a neučesaná jako předtím.
Cestu do Hamburku zaranžoval tentokráte Brian ve stylu, který měl zapůsobit především na místní fanoušky a odpoví¬dal ohlášenému odletu na evropské turné. Hamburský klient jim proto musel zaplatit letenky. První odlétali 10. dubna 1962 John, Paul a Pete Best. O den později měl následovat George v doprovodu Briana Epsteina. Ve stejné době, kdy první trojice odjížděla na letiště do Manchesteru, odehrávalo se zatím v Hamburku poslední dějství tragédie bývalého za¬kládajícího člena Beatles Stua Sutcliffa.

„Chtěli jsme okamžitě vědět, s jakými novinkami přijede,“ vzpomíná Paul McCartney. „Někdy nám předem zavolal a my se hned přihrnuli na nádraží v bláhové naději, že se mu snad konečně podařilo pro nás něco schrastit. Doprovázeli jsme ho, když s aktovkou plnou papírů vystoupil z vlaku, ale když jsme se potom někde posadili na kávu, pokaždé nám vypravoval jedno a to samé: Že naše snímky všude odmítají, ať už to byla Pye, Philips nebo jiná firma.“
Mimochodem už tehdy se Epstein s nahrávkami Beatles pokoušel o štěstí také v Manchester Square č. 20, kde sídlil další britský gramofonový kolos Electric And Musical Indust¬ries Ltd. Vznikl už začátkem třicátých let sloučením dvou dosud si navzájem konkurujících anglických firem Columbia a The Gramophone Company. Postupně vyrostl v mamutí koncern, který převzal pod svá křídla desítky firem. Nechy¬běla mezi nimi ani His Master's Voice s proslavenou etiketou znázorňující foxteriéra sedícího u gramofonového trychtýře. Ale i odtamtud Briana zdvořile vypoklonkovali. Vedení Co¬lumbie, která se z řady značek mateřského koncernu EMI nejvíce věnovala deskám s populární hudbou, mělo dostatek důvodů ke spokojenosti ze zisků, které vynášely nahrávky sólových zpěváků Helen Shapirové, Adama Faitha, Franka Ifielda a přirozeně Cliffa Richarda s Shadows. Jediným zjevně viditelným úspěchem Beatles v té době, byť šlo zatím o událost vyloženě lokálního dosahu, bylo ví¬tězství v anketě o nejpopulárnější liverpoolskou skupinu. Tři¬nácté číslo Mersey Beat, které vyšlo 4. ledna 1962, přineslo na první straně fotografii čtveřice pod titulkem, který oznamo¬val, že jeho čtenáři dali nejvyšší počet hlasů Beatles. V Har¬ryho plátku si čtenáři o dva měsíce později také přečetli sen¬zační zprávu, podle níž se vítězové ankety a „hvězdy Polydo¬ru“ chystají na evropské turné. Pod tímto velkohubě roz¬máchlým reklamním sloganem, který už předtím Epstein několikrát použil na plakátech tanečních zábav v Barnstonu, se ve skutečnosti skrýval nadcházející, v pořadí třetí zájezd do Hamburku.