Jediný, kdo se ve stejné době zaměstnával novými hudeb¬ními projekty Beatles, byl Paul. Po Johnově účinkování v To¬rontu se vrátil k myšlence obnovených vystoupení Beatles. Představoval si, že nejdříve by mohli absolvovat několik ne¬inzerovaných koncertů v malých klubech mimo Londýn a ne¬vylučoval ani možnost, že by vystupovali v přestrojení. Svůj plán předložil ostatním na schůzce v Savile Row nedlouho po Lennonově návratu z Kanady. Harrison, kterému se před¬tím podobné plány zajídaly, teď váhal. Ringo byl Paulovou myšlenkou nadšen a souhlasil. Avšak Lennon překvapivě kteroukoli z variant odmítal: „Díky. S tímhle nechci mít nic spo¬lečného,“ nebo dokonce jen úsečným „Nezajímá“. Zmatený Paul se obrátil na svého letitého partnera s řečnickou otáz¬kou, jíž chtěl apelovat na stará pouta, která čtveřici vázala:
„Jsme přece ještě Beatles? Anebo nejsme?“
„S tím se jdi vycpat,“ odsekl John, který už beatlovskou víru dávno nesdílel. „Já Beatle nejsem.“
Zrovna tohle však Paul nechtěl slyšet ani zanic. „Ale přiro¬zeně, že seš...“
„Nejsem!“ vyjel John. „Nerozumíš mi? Je to pryč! Pryč! Chci rozvod. Chci udělat to samé, jako když jsem odešel od Cynthie! Jak ti to mám jinak nacpat do tý tvý zatracený pali¬ce?“
Na veřejnost ovšem ze vzrušené debaty v Savile Row za¬tím neproniklo ani slovo. Paul pevně doufal, že John svá slo¬va nemyslí vážně. Ten zatím s Yoko a Alexem odejel na prázdniny do Řecka a téměř dva týdny strávili plavbou po Středozemním moři na palubě jachty, kterou si pronajali i s posádkou. Do Londýna se vrátil až v říjnu, aby tam s to¬rontským obsazením nahrál studiovou verzi autobiografické písně Cold Turkey která se tak stala dalším singlem skupiny Plastic Ono Band, když předtím Lennon neúspěšně prosazo¬val její vydání pod hlavičkou Beatles. Přestože po vylíčení pocitů, které prožívá narkoman v období léčebné kúry, násle¬dovalo v písni jednoznačné pozitivní čtyřverší „Už budu hod¬nej / jen mě dohromady dejte / Chci z toho pekla pryč / slí¬bím vám, co chcete“, rozhlasová stanice BBC ji zakázala vysí¬lat. Její neúspěch v anglické Top Twenty, kde skončila nejvýše na 13. místě, připisoval rozmrzelý John tomuto zákazu, ač¬koli ani ve Spojených státech se nepřenesla přes třicátou po¬zici tamního žebříčku časopisu Billboard. Peter Brown a Ste¬ven Gaines shrnuli kontroverzní situaci kolem této písně do konstatování: „Je ironií, že jakkoli Cold Turkey může být shledána hudebně nepřesvědčivou a její text nepříliš šťast¬ným námětem pro populární písničku, byla dalším příkladem Johnovy odvahy a poctivosti, pokusem učinit své dílo reflexí vlastního života, jako je tomu u kteréhokoli malíře nebo spi¬sovatele.“
Lennon s Yoko Ono prožívali období, v němž jednotu vlastního přesvědčení a skutků manifestovali nejenom hu¬debními a ostatními uměleckými snahami, ale zejména po¬kračující mírovou kampaní. Nad světem se dosud vznášel stín Vietnamu, když politické rubriky novin začaly zaplňovat otřesné reportáže z východní Nigérie, kde už od poloviny roku 1967 zuřila bratrovražedná občanská válka. Vyvolalo ji separatistické hnutí pod vedením ctižádostivého podplukov¬níka Ojukwa, který na tomto území svévolně vyhlásil nezá¬vislou republiku Biafra. Dlouholeté náboženské třenice a spory mezi desítkami nigerijských kmenů byly přitom zá¬měrně živeny zvenčí silami mezinárodního imperialismu, zvláště když pak byla ve východní Nigérii objevena bohatá ložiska ropy. V sázce byly zájmy západních naftových mono¬polů, jejichž snahou bylo zpochybňovat federativní uspořá¬dání této nejlidnatější africké země a podporovat myšlenku na nezávislost Biafry. Stranou konfliktu nezůstala ani Velká Británie, jejíž podíl na vývozu ze země i dovozu vlastního zboží do Nigérie zůstával tradičně nejvyšší. To bylo s ohle¬dem na minulost této bývalé britské državy sice pochopitel¬né, nicméně Angličany to sotva opravňovalo k přímému vměšování a k zbrojním dodávkám separatistům.

Nápěv Paulovy ukolébavky Golden Slumbers, zaznívající po pauze a jednotaktové klavírní předehře, se z úvodní fráze na jediném tónu rozezpívá do širokodechého oblouku, srov¬natelného s jeho nejlepšími písněmi: A pak už celá čtveřice zazpívá bujaře plánované finále alba Carry That Weight. Snad proto v jeho střední části použil McCartney variace motivu, který už zazněl v písni You Never Give Me Your Money. Na konci se ovšem Carry That Weight vzedme k no¬vému rozvedení a teprve potom je na řadě vervní epilog, ohlášený jakoby filmovým titulkem The End - Konec. Po charakteristicky beatlovském vzdechu „Oh, Yeah“ a otázce „Budeš se mi dneska v noci asporň zdát?“ dostávají jednu ze svých skromných sólistických příležitostí Ringovy bicí ná¬stroje a posléze se George, John i Paul vydovádějí na své kytary. Jejich vzrušená sóla vystřídají klidné tóny kódy se závěrečným poselstvím sboru: „Ber si jen tolik lásky / kolik jí sám dáváš.“
Beatles nám však přichystají ještě poslední ze svých pře¬kvapení. Snad je inspiroval tradiční anglický zvyk zakončo¬vat veřejné hudební produkce hymnou s oslavou královny, snad to byl jenom momentální nápad. Tak či onak, po dlouhé, osmnáctisekundové odmlce - standardizovaná délka pauzy mezi skladbami na dlouhohrajících deskách je pět sekund ¬se ještě jednou přihlásí ke slovu Paul McCartney. Za jedno¬duchého kytarového doprovodu ze sebe vychrlí, že Její Veli¬čenstvo je moc pěkná holka, které už dávno chtěl říct, že je do ní „udělanej“. Celkem třiadvacet sekund beatlovsky své¬rázné pocty, na niž královský dvůr reagoval zdvořilým pí¬semným poděkováním.
Beatles uložili do drážek alba Abbey Road hudbu, ze které se budou jejich příznivci nepochybně těšit ještě celá léta. Je¬jich vlastní radost z dosaženého výsledku však nepřežila dobu strávenou naposledy společně ve studiu. Johna začaly vzápětí zaměstnávat nové projekty pod hlavičkou vlastní skupiny Plastic Ono Band. V září 1969 si představil - údajně bez jediné zkoušky - pětadvacetitisícovému davu, který se shromáždil na torontském stadiónu Varsity u příležitosti tamního rock'n'rollového festivalu. Kromě Johna, který se tak po třech letech znovu objevil na pódiu, a Yoko, která přispěla osobitými vokálními improvizacemi, se na premiéře skupiny podílel kytarista Eric Clapton, dávný hamburský obdivovatel Beatles a autor obálky jejich Revolveru Klaus Voorman, ten¬tokráte v úloze baskytaristy, a Alan White na bicí nástroje. Záznam z koncertu vyšel ještě tentýž rok na značce Apple pod titulem Live Peace In Toronto 1969. Vedle vokálních kreací Yoko na reversu vyplňovaly první stranu alba rockové standardy, dvě starší Lennonovy skladby Yer Blues a Give Peace A Chance a konečně novinka Cold Turkey s pozoru¬hodně upřímnou zpovědí narkomana, který se snaží oprostit od svého návyku.

Na rozdíl od obvyklého průměru titulů je druhá strana Ab¬bey Road složena z jedenácti, vesměs kratších písní, naplně¬ných ovšem o to hutnějším obsahem. Úvodní Harrisonova oslava slunovratu Here Comes The Sun s dominujícím zvu¬kem akustických kytar zdánlivě připomíná jiné v té době po¬pulární interprety - duo Simona a Garfunkela. Do stejně komorní nálady je laděno i následující Lennonovo Because s pověstnými beatlovskými vícehlasými vokály. Johnova in¬spirace k napsání této písně je natolik zajímavá, že stojí za ocitování jeho vlastní slova:
„Ležel jsem doma na gauči a poslouchal Yoko, jak hraje na piano Beethovenovu sonátu Měsíční svit. Najednou poví¬dám: ,Uměla bys ty akordy zahrát pozpátku?‘ Ona je zahrála a já jsem podle nich složil Because.“
S Beethovenovým slavným opusem 27 spojuje tuto Lenno¬novu píseň také v celé tvorbě Beatles ojedinělé použití tóniny cis moll i podobná figurace doprovodného partu elektrického klavíru v cembalovém rejstříku, vystřídaného později sytými zvuky další technické novinky oněch dní - rnelotronu. Idy¬lická nálada písně pokračuje ještě v úvodních dvou slokách následující Paulovy You Never Give Me Your Money. Ta ale poté přechází do vzrušenějších poloh, které jako by odrážely potíže jejich jablečné společnosti a v počátečním dvojverší možná i McCartneyho skrytou výčitku na adresu nezvaného Allena Kleina: ,,Nikdy mi nedáš žádné peníze / jediné, cos mi dal, byl směšný cár papíru...“
V celistvém bloku zazní potom čtveřice skladeb. První na¬psal Lennon a sám v ní nazpíval za podpory Paula a George vedoucí hlas. Jeho Sun King rezonuje s náladou Harrisonova Here Comes The Sun. Po dlouhé instrumentální introdukci a počáteční hymnické aklamaci „Přicházi Slunce Král / Při¬chází Slunce Král / Všem úsměv rozehrál / Všichni jsou šťastní / Přichází Slunce Král“ následuje zvukomalebná tex¬tová hříčka z nesmyslných slůvek, připomínajících španělšti¬nu. Po kratičkém bubnovém breaku přichází Paul se svým popěvkem Mean Mr. Mustard, prvním ze tří následujících mi¬niaturních portrétů lidiček, jejichž osudy sice nejsou námě¬tem pro společenskou rubriku deníků, jako byl v seržantov¬ském finále A Day In The Life nešťastně zahynuvší příslušník pivovarnického klanu Guinnessových Tara Browne, nicméně neodmyslitetně patří ke světu, v němž žijeme. Paul v něm vykreslí několika tahy škudlivého vandráka, přespávajícího po parcích a škarpách, jemuž není na světě nic svaté, dokon¬ce ani královnin průvod. Okamžitě, spíše jako refrén k Paulo¬vě kresbičce, pak přispěchá John s obdobným popisem pro¬tějšku Mr. Mustarda, ne-li dokonce jeho transvestitní sestřičky Polythene Pam. Po kytarovém sólu uzavře Paul tuto galé¬rii postaviček z polosvěta zlodějskou historkou o dívce, která k němu vlezla koupelnovým oknem - She Came In Through The Bathroom Window.
„Vyprávěla, že bývala tanečnicí / pracovala prý v patnáci klubech denně / I když věděla, že znám pravdu / Dobře, ale já mlčím, přirozeně.“

„Pojďte všichni, právě teď hned, sem ke mně!“ - vyzývá Lennon posluchače v původní písni Come Together. Ačkoli to byla nejspíš jen náhoda, Beatles ji nahráli 21. července 1969, v památný den, kdy ráno ve 3 hodiny 56 minut vystoupil z lunárního modulu velitel Appola 11 Neil Alden Armstrong a dotkl se jako první pozemšťan měsíčního povrchu. Přesto¬že podobné paralely mohou být ve svých důsledcích zavádě¬jící, časové souznění tohoto historického mezníku v mírovém dobývání kosmu s Lennonovou všeobsáhlou výzvou k pospo¬litosti přinejmenším leccos vypovídá o duchu a atmosféře této doby. V následující milostné baladě Something se Geor¬ge Harrison vyznal ze svých citů k Pattii způsobem, který jej jako skladatele definitivně přiřadil k autorské dvojici Len¬non-McCartney. Jeho skladba byla poprvé zařazena na A stranu beatlovských singlů a George se také poprvé těšil z nejvyššího místa na hitparádách po celém světě. Paul se na desce představuje nejdřív v písni Maxwell‘s Silver Hammer, v mírně praštěném moritátu o poťouchlém medikovi a jeho zabijáckém stříbrném kladívku, vyrábějícím mrtvolky, napsa¬né v duchu nejlepších tradic anglického humoru. V hudební složce evokuje písnička atmosféru předměstských music hal¬lů dvacátých let, z které těžily už některé dřívější McCartney¬ho songy, jako seržantovský When I‘m 64 nebo Honey Pie z Bílého alba. Další je Paulova balada Oh! Darling s vemlouva¬vým textem na pozadí slowrockového triolového doprovodu s energickými kytarovými akcenty na sudé doby. Její úvodní, jímavou náladu („Ó! Miláčku, věř mi, prosím tě / že bych ti nikdy neublížil...“) vystřídá v refrénu mnohem drsnější zpo¬věď:
„Když jsi mi řekla / že už mě více nepotřebuješ / víš dobře / že jsem byl blízko zhroucení a pláče / Když jsi mi řekla / že už mě více nepotřebuješ / víš dobře / že to byl má¬lem můj hrob…“ - zpívá zde Paul hlasem, který jako by si vypůjčil od černých soulmanů.
Ringa Starra napadla myšlenka na jeho písničku o pod¬mořském ráji Octopus‘s Garden během pobytu v Řecku. Beat¬les si tam udělali vyjížďku na moře a kdosi jim přitom ukazo¬val různé ryby, jejichž tajemný podmořský život inspiroval Ringa k veršům:
„Poznal bych rád mořské hlubiny / kde chobotnice má ve stínu svoji zahrádku / mohli bychom tam křičet i tiše plout kolem / korálových útesů skrytých pod vlnami...“
Do kytarového sóla v instrumentální mezihře přimíchal Ringo i tajemné bublání, které vyrobil tím nejjednodušším a všem dětem dobře známým způsobem - pomocí stébla slámy ponořeného do sklenice s vodou.
Lennonovo vyznání Yoko v I Want You (She‘s So Heavy), uzavírající první stranu Abbey Road, je ve srovnání s lyrič¬ností Harrisonova Something otevřenější a údernější v hu¬dební i textové složce: „Chci tě, tolik tě chci / že ztrácím ro¬zum / že mne to dohání k šílenství...“ John zde podává jeden ze svých největších pěveckých výkonů v náročném vokálním partu s bohatými melismatickými ozdobami na konci frází, podtrženými ještě jeho sólovou kytarou s působivými glis¬sandy. Závěr tvoří tvrdošíjně opakovaná harmonická sekven¬ce na pozadí baskytarového riffu, tvořící jakousi předehru k druhé straně desky.

Tato ve skutečnosti labutí píseň Beatles zůstává ovšem především mistrovskou vizitkou jejich skladatelskych i in¬terpretačních kvalit, jakých populární hudba dosahuje jen vý¬jimečně ve svých vrcholných projevech. Lubomír Dorůžka v brožuře, doprovázející supraphonské licenční vydání Abbey Road, o desce v roce 1972 napsal: „Má jednoduché písničky, které jsou schopny samostatného života, i plochy, které půso¬bí uceleně a probíhají jedním tahem... Je v ní nezávazná hravost, říkánky, které patrně nemají jiný smysl než pobavit, i místa, v nichž vnímavý posluchač vycítí něco jiného, hlubší¬ho... Stačí poslouchat, abychom pochopili, že tady jde o něco jiného než o narychlo spíchnuté popěvky, které vní¬máme jen na půl ucha a současně je zapomínáme. Že se tu prostředky, které jsou zejména mladým posluchačům blízké, podařilo říci něco o skutečnosti tohoto světa a života na něm, že se podařilo poodhrnout i záclonu uměleckého. poznání, jíž se pop music nedotýká právě často...“