„Když přišli do studia číslo 3 v Abbey Road, hráli takové prostoduché, legrační písničky. Zpočátku jsem si myslel, že bych mohl udělat Paula vedoucím zpěvákem. Ale potom mi došlo, že když to udělám, úplně změním celý charakter skupi¬ny. Proč by jeden z nich měl být hvězdou? Patřili k sobě, měli šarm a byli to okouzlující mladí lidé... Jediné, co potřebova¬li, byl jiný bubeník. Takhle pořád nebyla kapela pohroma¬dě... Po skončení jsem si vzal Briana stranou a řekl mu, že sice nevím, co zamýšlí s kapelou jako takovou, ale pro mne není tenhle způsob bubnování tím, co potřebuju. Na koncer¬tech si dělejte, co se vám zlíbí, ale máme-li dělat desky, půjde do studia někdo jiný.“
Jediné slovo, které George Martin po zkušební přehrávce v Abbey Road na rozloučenou vyslovil před ostatními, bylo mnohovýznamné „možná“. Přesto prý byl Pete Best v myslích Johna, Paula i George vyřízen už v autě při zpáteční cestě do Liverpoolu.
Navenek se však alespoň zatím nic nedělo. Léto se vleklo a Beatles, pokud nehráli v Jeskyni, objížděli obvyklé štace v okolí Liverpoolu. Brian zatím netrpělivě prohlížel každý den došlou korespondenci a vyčkával, zda se mezi dopisy neobjeví firemní obálka se známou kružnicí s parlophonským přeškrtnutým L uprostřed. Koncem července se konečně do¬čkal. Pro začátek nabízel Martin jednoroční smlouvu. Společ¬nost Parlophone se v ní zavazovala vydat během této doby čtyři nahrávky Beatles. Ti měli obdržet od společnosti z kaž¬dého prodaného singlu jednu penci dohromady včetně Bria¬na. Za předpokladu, že Parlophone smlouvu prodlouží na další rok, měla se tato částka pro každého z nich zvýšit o jed¬nučtvrtpenci. Na vysvětlenou je třeba ještě dodat, že kupní síla čtvrtpence byla na začátku šedesátých let tak malá, že královské ministerstvo financí stáhlo minci v této hodnotě z oběhu.
Jakkoli byla nabídka finančně nepatrná, Epstein i trojlístek John, Paul a George jí byli nadšeni. Bestovi se o chystané smlouvě pro jistotu nikdo nezmínil. Zato se začali důkladně rozhlížet kolem sebe, kdo zaujme jeho místo.