Nicméně

všichni členové liverpoolských kapel tady věčně očumovali a očekávali den D, kdy se vrátí velký boss Larry Parnes s nabídkou angažmá pro některou z nich. Když ko¬nečně ta chvíle nadešla, vybral z nich Allan Williams čtyři, které potom pozval k přehrávce do bývalého dělnického klu¬bu Wyver ve Steel Street, hned za rohem Jacarandy, kde hodlal zřídit luxusní noční podnik s plyšovými boxy, ve stylu londýnské metropole. Kromě Hurikánů, Casanovů a Wálkie¬ho Seniorů obdržela tehdy pozvání také Johnova kapela. Au¬tor jedné z nejlepších knížek o Beatles, Philip Normarí, ko¬mentoval toto pozvání následovně: „Podle Williamsova mí¬nění byli Johnny And The Moondogs teď konečně připraveni na něco většího než dekorování dámských záchodků.“

Přes tyto kuriózní začátky

vydalo spojení s Williamsem přece jen užitečné plody. Jednoho dne se na jeho doporučení a s vlastní bicí soupravou objevil v bytě v Gambier Terrace maličký Tommy Moore, a hoši rychle poznali, že lépe si ještě s nikým jiným nezahráli. Plácli si, přestože byl starší než oni a George, kterého od Tommyho dělilo devět roků, na něj vždycky pohlížel jako na starého chlapa. Přes den řídil Tom¬my vysokozdvižný vozík s basami lahví v místní sodovkárně, odpoledne po práci a semtam i večer, když měli černošští virtuózové na steel drum volno, hrál s kluky.
Williams o sobě později s oblibou tvrdil, že byl prvním promotérem beatového klubu v Liverpoolu. Svým způsobem měl pravdu, přestože se jeho beatové produkce odehrávaly převážně odpoledne. Později proslavená Jeskyně tenkrát stá¬le ještě patřila tak trochu fanatické sektě vyznavačů neworleanské jazzové víry. A pravdou je i to, že vedle Johnovy kape¬ly prošli Jacarandou takřka do jednoho všichni, kteří měli už zanedlouho stanout na výsluní britského rocku. Jako vesměs pokaždé, když se rodí nějaká velká věc, žádný z tehdejších hudebníků ani návštěvníků suterénního lokálu si nebyl vědom toho, že by se právě tady rodilo něco historického. Na to byly podmínky v Jacarandě až moc skromné, a nyní - po čtvrtstoletí - téměř k nevíře. Nebyly tam například ani mik¬rofony. Oceloví kouzelníci odněkud z Trinidadu či z Jamajky je prostě ke svým produkcím nepotřebovali, a opatrný pan šéf nebyl do něčeho podobného ochoten investovat. Když naši hrdinové chtěli, aby bylo jejich zpěv aspoň trochu slyšet, přemluvili dvě stálé návštěvnice, které potom oddaně klečely před Johnem a Paulem a držely v rukou příruční mikrofony, donesené chlapci z domova. Tommy Moote vzpomíná, že ani těch. mizerných pět šilinků za vystoupení nebylo pravidlem. Byly dny, kdy jediným projevem Williamsova uznání a štěd¬rosti byl talíř fazolí s toastem a láhev coca-coly.

„Hej, Alle,“

zakřičel na Williamse, který se nalézal právě uvnitř. „Proč taky někdy neuděláš něco pro nás?“
Jakkoli byl Williams v showbyznysu stále ještě zelenáčem, dobře věděl, že pro Parnesovy účely jsou Johnny And The Moondogs zatím nepoužitelní. K tomu, aby mohli fungovat jako skutečná kapela, potřebovali ze všeho nejdříve sehnat bubeníka. Allan se nabídl, že se jim pokusí někoho opatřit. Zatím je nechal v odpoledních hodinách cvičit v suterénním lokále. Když tam časem přibývalo náhodných čumilů, promě¬nily se zkoušky v regulérní kšeft, za který Williams každému z nich vyplácel pět šilinků. Bylo to méně, než měli u Mony Bestové, ale aspoň mohli spolu hrát téměř denně. Aby Allan ukázal dobrou vůli a pochopení pro jejich věčné finanční ne¬snáze, poskytl jim navíc ještě další možnost výdělku. Členové kapely dostali šanci vymalovat v Jacarandě za honorář dám¬ské toalety.

Největší ironií osudu bylo, že ti, kteří měli slávu liverpool¬ského Mersey soundu v budoucnosti pozvednout do takřka nadoblačných výšin - John Lennon, Paul McCartney a Ge¬orge Harrison - byli během tohohle historického okamžiku pouhopouhou součástí anonymního davu mladistvých posluchačů, kteří seděli kolem ringu. Celý koncert měl ovšem na¬konec ještě dohru, z níž se už zanedlouho těšila také Johnova kapela.
Na Larryho Parnese udělalo široké zázemí liverpoolských beatových skupin ten nejlepší dojem. Ještě v noci po koncer¬tě kuli v Jacarandě s novým partnerem Allanem Williamsem další plány na společné podniky. Parnes předně potřeboval doprovodné kapely pro zpěváky své londýnské stáje na zá¬jezdové šňůry po britském severu. Není divu, že John, který byl toho večera s Georgem a Stuem v Jacarandě a leccos z jejich debaty zaslechl, se pár dní nato objevil mezi dveřmi do kuchyně, kde šikmooká Beryl připravovala sendviče.

Prostor pro takzvané předskokany se zvětšil. Allan si už zajistil obě nejoblíbenější liverpoolské skupiny Rory Storm And Hurricanes a Cass And The Casanovas. Tip na ty ostatní dostal od čiperného, hubeného mužíka jménem Bob Wooler. Ten přes den úřadoval na železniční správě doků v Garstonu, a o večerech se převtěloval do úlohy dynamického konferen¬ciéra vyhlášených tanečních zábav v Hoylake Hall, nedaleko Penny Lane. Jeho stěží docenitelnou vlastností byla detailní znalost každé jen trochu důležité liverpoolské kapely. Wil¬liamsovi tenhle chodící slovník liverpoolského beatového hnutí doporučil skupinu tradičního rivala Johnovy kapely Nickyho Cuffa a Marsdenovo kvarteto Gerry And The Pace¬makers. Ti prý už tenkrát zpívali na koncertě svoji srdceryv¬nou verzi balady You'll Never Walk Alone z muzikálu Ri¬charda Rodgerse Carousel. O tři roky později s ní doslova zbourali britskou hitparádu, takže si ji potom za svůj klubový popěvek zvolili i fotbalisté známého FC Liverpool.

Třesoucí se rukou

vytočil Williams ještě téže noci telefonní číslo Larryho Parnese. Ten byl toho mínění, že za těchto okolností bude moudřejší plánovaný koncert odvolat. A to, i kdyby měl být Gene Vincent do té doby v pořádku. Wil¬liamsoví se na druhém konci aparátu dělaly mžitky před oči¬ma. Nejenom proto, že vysněná fůra peněz mizela opětovně v nenávratnu, ale i z docela praktických důvodů. Většina líst¬ků byla v tom okamžiku už rozprodána. Nakonec se mu pře¬ce jen podařilo Parnese přemluvit.

Se svou neumdlévající touhou, s níž vytrvale pronásledoval Štěstěnu, která mu pokaždé na poslední chvíli unikla, byl ten¬hle malý bradatý Walesan až neskutečně pravdivým dvojní¬kem věčného smolaře Menachema Mendla, jehož oděsské martyrium díky nikdy nenabytému bohatství tak barvitě po¬psal ve svých povídkách Šolom Alejchem. Také tentokrát, když Williams už bezmála viděl hojnost vstupovat dveřmi do Jacarandy, se zdálo, že jeho velká trefa mine svůj cíl. V neděli 17. dubna se z noční zpravodajské relace BBC dozvěděl, že aktéry jeho chystaného show potkala vážná nehoda. Cochran s Vincentem, kteří se v pronajatém autě vraceli do Londýna z koncertu v Bristolu, dostali u Chippenhamu v hrabství Wilt¬shire smyk a narazili do stromu. Jednadvacetiletý Cochran po nehodě zemřel, Vincenta a dalšího spolujezdce odvezli sanitními vozy s těžkými zraněními do nemocnice.

Ve chvíli, kdy za ohlušujícího rámusu z pódia i řevu pří¬tomné mládeže dostal Allan Williams zjevení v podobě tolik vytoužené fůry peněz, stal se rockovým promotérem a mana¬žerem. Alespoň se tak okamžitě po koncertě představil v zá¬kulisí Parnesovi a pozval jej do svého podniku. Když odtud později v noci Larry Parnes odcházel, byla ruka v rukávě. Williams s ním dohodl, že na konci turné se Parnes s Cochra¬nem a Vincentem vrátí zpátky do Liverpoolu a uspořádají tu společnými silami druhý koncert. Jeho dějištěm měla být stej¬ná boxerská aréna s kapacitou šesti tisíc míst, ve které před léty kraloval manžel Mo a otec sourozenců Bestových. V první půli měly vystoupit některé místní kapely, které slíbil dodat Allan.

V roce 1959, kdy do Jacarandy začala docházet Johnova parta, měl Allan Williams právě hlavu plnou pořádání umě¬leckého bálu, v němž se měl poprvé etablovat také jako im¬presário. Když ho tahle nová životní role nutila k stále častěj¬ším pochůzkám po městě, zanechával Williams podnik v péči své čínské manželky Beryl, jinak autorky vzpomínaných sen¬dvičů i dalších pochoutek z kuchyně Jacarandy.
Na jaře 1960 uspořádal z našeho vyprávění už známý kon¬certní agent Larry Parnes triumfální, a jak ještě uvidíme, zá¬roveň i tragické britské turné dvou amerických rock'n'rollo¬vých hvězd Eddieho Cochrana a Gena Vincenta. Oba byli miláčky Johnovy party. Připomeňme si, že Paul se už tenkrát na wooltonské pouti představoval Johnovým Quarrymen mimo jiné právě Vincentovým hitem Be-Bop A-Lula, a Coch¬ranovo Hallelujah, I Love Her So měli i současní Moondogs ve svém repertoáru, včetně do poslední noty okopírovaného Eddieho kytarového sóla. Bylo tedy jasné, že nemohli chybět ani na jejich vyprodaném koncertě v liverpoolském divadle Empire. Zatímco kluci ostřížími zraky sledovali techniku Cochranovy hry, přítomnému Allanu Williamsovi vnuklo celé tohle monstrózní show, jehož svědkem byl nejspíš poprvé, docela jinou myšlenku. „Cítil jsem v tom prachy. Celou horu prachů,“ vyjádřil později Williams svůj tehdejší dojem více než srozumitelně.

Vlastníkem Jacarandy byl zajímavý chlápek, který nakonec sám vešel do historie populární hudby jako „muž, který se zbavil Beatles“. Ještě před tím, než si tenhle kontroverzní titul sám pro sebe vymyslel v názvu knížky, ve které po letech vydal zjevně nejautentičtější, byť trochu zahořklé svědectví o počátcích skupiny, sehrál ovšem úlohu muže, bez něhož bychom se možná o liverpoolské čtveřici nikdy nedověděli.
Jmenoval se Allan Williams, jeho kulatý obličej lemoval od ucha k uchu bohatý černý plnovous, a pocházel z Walesu. Příroda ho obdařila znělým tenorem, který Williamse předur¬čoval pro dráhu operního zpěváka. Jak už tomu v podobných případech bývá, zúročil tento vklad maximálně v putykách ne nepodobných té, kterou si teď s počátečním kapitálem 100 liber otevřel ve Slater Street. Jako tisíce jemu podobných, pokoušel předtím své štěstí v ruletě osudu tu tím, tu hned oním, pokaždé v pevné víře, že se trefí do černého. Vedle kariéry neúspěšného zpěváka to zkoušel s výrobou uměleckých šperků, investoval do divadelní branže, ale také dělal instalatéra i podomního obchodníka. Dům od domu nabízel přenosné psací stroje na elektriku, jindy tvořily obsah jeho vlastního kufru těžké svazky Britské encyklopedie a v kůži vázané oxfordské naučné slovníky.

Večer ožila Jacaranda neméně exotickými zvuky, které v jejím podzemí u dlaždicového tanečního parketu vydávala nefalšovaná „Královská karibská steel kapela“. Nad několika tympánovými kotly s ocelovou vrchní deskou se tam skláněli černošští hudebníci, kteří s pomocí zahnutých paliček dokázali vykouzlit ze svých neobvyklých nástrojů celé gejzíry ko¬vově znějících melodií a pravé rytmické orgie. To vše na pozadí častých a neméně hlasitých hádek, přecházejících ně¬kdy ve skutečné rvačky na nože, kterým místní policajti s ohledem na vlastní bezpečnost raději shovívavě ponechá¬vali volný průběh.
Johna, Paula, George a pochopitelně Cynthii sem přivedl Stu Sutcliffe, který se osobně znal s majitelem lokálu. Svým způsobem to bylo pro kluky ideální místo ke každodenním schůzkám. Jednak odtud bylo blízko do školy, takže si sem mohli zaskočit i během polední přestávky, jednak tady mohli nerušeně vysedávat celé hodiny u jediného šálku kávy nebo čaje, aniž by je oči servírek vyčítavě vybízely k odchodu. Kromě toho se tu daly hladové žaludky nasytit levnými sen¬dviči s džemem nebo slaninou, z nichž ty první stály pouhou pětipenci. Ze stejného důvodu sem chodili i muzikanti z ostatních liverpoolských beatových kapel.

Vytrvale se opakující neúspěchy a samozřejmě vymýšlení nových plánů byly alfou a omegou nekonečných hospodských debat, které chlapci mezi sebou v těch dnech vedli. Svůj hlavní stan teď rozbili v kavárně Jacaranda. Byla umís¬těna v rozpadajícím se baráku na Slater Street, která spojo¬vala uměleckou Osmičku s rušnou a exotickou čtvrtí liver¬poolských Číňanů. Neméně pestrá byla její stálá klientela. Na lavicích podél stěn tam byli rozsazeni studenti, umělci i pří¬stavní dělníci z nedalekých doků, Číňani vedle černošských přistěhovalců ze Západoindických ostrovů. Pokud bylo mož¬no skrze hustý kouř, který se valil ze stovek cigaret a doutní¬ků i z lulek opravdických mořských vlků, vůbec prohlédnout ven, proudil tam za okny s vystavenými konvicemi ze zašlé mědi stejně rozmanitý dav lidí, jaký se nacházel uvnitř. V ná¬padném rozporu s názvem uličky, který odkazoval k ponuré břidlicové šedi, ji charakterizovaly naopak pestrobarevné svislé vývěsní štíty desítek čínských obchodníků a živý ruch, k němuž nejvíce přispívala okolnost, že na dolním konci ulič¬ky se nalézaly kanceláře úřadu, kde se vyplácely sociální pod¬pory pro nezaměstnané.

Místní tancechtivá klientela téměř ne¬vzala neznámou kapelu bez bubeníka na vědomí. Jediné, co zde údajně vzbudilo pozornost, byl Paulův falzet, ale ten byl členům malého klubu spíše k smíchu, než aby vzbudil zájem, který ho za pár roků pronásledoval v celosvětovém měřítku.
Stejně neslavně dopadli, když se ucházeli o místo v Lathamově tančírně. Jejich výstupy tam měly vyplnit přestávku mezi tanečními sériemi skupiny „Kingsize“ Taylor And The Dominoes. Podle Philipa Normana byli prý tak špatní, že je vedení klubu odvolalo z pódia hned po druhé písničce. V jed¬nom ohledu tam však přece jenom nebyli zbytečně. Když se Dominoes opět vrátili ke svým nástrojům, všiml si Ted Tay¬lor, jehož přezdívka „Kingsize“ upomínala na zpěvákovu obrovitou postavu, platnou přes den při bourání masa u řez¬níka, jak si John s Paulem a Georgem pod pódiem cosi zuřivě škrábou na malé útržky papíru. Nakonec mu došlo, že se chlapci snaží zachytit slova písně, kterou právě zpíval. Časem si z ní John Lennon udělal parádní číslo svého repertoáru. Zpíval ji ještě rovných deset let po této příhodě na známém koncertě Plastic Ono Bandu v Torontu, když ji už předtím nahrál v roce 1965 na beatlovské album Help. Pocházela z dílny jednoho z rock'n'rollových veteránů, Larryho Wil¬liamse, a byla o Dizzy Miss Lizzy.

Formálně si vzal Stua pod patronát George Harrison. Od něho získal několik zcela všeobecných a základních instrukcí, jak se nástroj drží či jak se jmenují jednotlivé struny. To ostatní se musel naučit většinou sám, přímo během veřejného hraní. K jednomu z prvních v tomhle obsazení došlo v klubu Casanova, umístěném nad restaurací Temple v liverpoolské Dale Street.
Manažer Sam Leach si představoval, že by tam mohli ode¬hrát některé nedělní odpolední čaje v termínech, kdy se do¬movské kapele Cass And The Casanovas nabízely výhodnější nabídky k účinkování jinde. Ale hned první odpoledne nedo¬padlo pro Johnnyho Moondogs dobře, a Leachovo předse¬vzetí tak ztroskotalo.

„Nikdy předtím ve skutečnosti žádné peníze neměl,“ vzpo¬míná Stuova matka Millie Sutcliffová. „Věděla jsem, že po¬třebuje zaplatit jeden nebo dva dluhy. Zbytek, aspoň tak jsem uvažovala, bude moci konečně použít na nákup barev a plá¬ten, které mu vydrží nějaký čas.
Zrovna byl doma manžel, který vešel do Stuartova pokoje, když byl chlapec pryč. A byl to jeho otec, který tam tehdy taky objevil tu věc, za kterou Stuart utratil všechny peníze z Moorovy ceny. ‚To je v pořádku,‘ řekl mi potom. ,Tohle je baskytara. Budu hrát s Johnem v jeho kapele.‘
Zatímco s paletou a štětci před malířským stojanem se Stu Sutcliffe předtím cítil jako ryba ve vodě, basová kytara Hof¬ner President, což byl na svou dobu více než obstojný model, byla v jeho rukou čímsi, co jej rázem uvrhlo na souš. Alespoň pamětníci vzpomínají, že svá první vystoupení s kapelou ode¬hrál zády k publiku, aby nevidělo, s jakými potížemi musel při hře zápasit. Také jejich první společná fotografie z agentážní přehrávky na jaře 1960 zachycuje Stua stojícího v pozadí, bokem k ostatním. Sutcliffovy těžkosti byly koneckonců po¬chopitelné, když uvážíme, že se ocitl na pódiu téměř rovnou cestou z Hessyho obchodu s hudebními nástroji.

Události kolem George a jeho spoluhráčů se nakonec pře¬ce jen rozhýbaly, přestože si on ani nikdo jiný tehdy nepo¬myslel, že v jejich důsledku jednou navštíví nejenom Austrá¬lii a Kanadu, ale stane se doslova a do písmene světoběžní¬kem.
Nejdřív ze všech se dostalo veřejného a finančního uznání Sutcliffovu malířskému talentu, Stu je však vzápětí vyměnil za poněkud pochybnou čest stát se členem neznámé rock'n'¬rollové kapely svého kamaráda.
Na rok 1959 připadl právě termín konání výtvarného bie¬nále, které pořádal liverpoolský obchodní magnát, fotbalový manažer, majitel rozsáhlé sítě prodejen i vlastního zasilatel¬ského podniku, a také sběratel umění a mecenáš, to vše v jed¬né osobě, John Moore, v tamní Walkerově galérii. Výtvarníci z celé Británie měli příležitost ucházet se o některou z fi¬nančních odměn v celkové hodnotě 4 000 liber, které tím štědrý a především dobře kalkulující filantrop Moore úsp욬ně odepsal z daní. Že to byla vyhlídka lákavá, potvrdilo něco kolem dvou tisíc prací, jimiž umělci výstavu obeslali. Sutclif¬fovo plátno bylo nejenom vybráno pro expozici, ale získal za ně od Moora 65 liber, což prý byla v oné době přímo neslý¬chaná částka za obraz neznámého, a navíc ještě nedostudo¬vaného malíře. Byl to John Lennon, který mu vzápětí poradil, kam s nimi.

To mě bavilo.

Bylo to mnohem zábavnější než škola. Pro¬tože to bylo zrovna v zimě, byla velká vytopená dílna přesně to správný. Skoro celý čas jsem tam s ostatními učni trávil házením šipek. Tehdy jsem si taky pohrával s myšlenkou vy¬stěhovat se do Austrálie. Alespoň jsem se pokoušel přemluvit otce, abychom tam odešli všichni. Pak jsem pomýšlel taky na Maltu, protože se mi odtamtud dostalo do rukou pár cestov¬ních prospektů. Potom na Kanadu. Už jsem si obstaral i formuláře, ale když jsem viděl, že tam musí být podepsáni rodi¬če, tak jsem to vzdal. Přesto jsem měl takový pocit, že by k něčemu mělo dojít“