„Vysvětlila jsem Ritchiemu, že si mě chce Harry vzít. Kdy¬by řekl ne, byla jsem rozhodnuta to neudělat. Ale on na to mudrlantsky povídá: ,Jen se provdej, maminko! Já nebudu věčně malej jako teď, jednou vyrostu, a ty přece nechceš skončit jako babička!“
Chlapec měl na mysli babičku Gleaveovou, Elsiinu ovdo¬vělou matku. Tak dlouho odmítala jakéhosi nápadníka, až se oženil s jinou a ona zůstala sama. Elsie se tedy po dvouleté známosti provdala na jaře 1953 za Harryho Gravese. Koneč¬ně mohla zůstat doma, a její syn získal navíc sympatického otčíma náhradou za vlastního otce, kterého viděl všehovšudy jen třikrát.
Ve stejném roce začal Ritchie chodit do střední školy. V zimě však nastydl, dostal zánět pohrudnice a lékaři zjistili i nález na plících. Tentokrát jej odvezli do dětského sanatoria ve Wirralu. Strávil tam celé dva roky. Ve Wirralu si také s ústavním orchestrem poprvé zahrál na bubny. Po návratu ze sanatoria nebylo ovšem na pokračování ve studiích na střední škole ani pomyšlení. Ostatně si ho tam ani nikdo ne¬pamatoval. Tak krátce tam chodil, a tak dlouho byl pryč.
Rodině teď nastaly starosti, co s chlapcovou budoucností. Skutečnost, že neabsolvoval školu, i jeho podlomené zdraví mu nedávaly téměř žádnou šanci. Nakonec s vděčností přijal nabídku ze zprostředkovatelny práce pro mladistvé a nastou¬pil jako poslíček na dráze za 50 šilinků týdně. Naivní chlapec si představoval, že tam dostane železničářskou uniformu, ale když mu dali jenom čepici, byl zklamán.
„Po šesti týdnech jsem toho měl dost. Samozřejmě to ne¬bylo jen kvůli tomu, že jsem nedostal uniformu. Musel jsem podstoupit ještě nějaké lékařské prohlídky a tam mi beztak doporučili, abych toho nechal. Šest týdnů jsem potom dělal barmana na lodi, která se plavila mezi Liverpoolem a Severním Walesem. Jednou jsem byl na nějakým mejdanu, kterej trval celou noc a ráno jsem šel ještě trochu namazaný rov¬nou do práce. Šéfovi jsem na něco drze odpověděl a on řek jenom: ,Můžeš si dojít pro svý papíry, mladej!“