Ve čtyřiadvaceti se Martin stal zástupcem hlavního refe¬renta pro umělce a repertoár u firmy náležející ke gramofo¬novému impériu EMI. Její jméno Parlophone i etiketa s pís¬menem L odkazují až k samé prehistorii gramofonového průmyslu na evropském kontinentu. Pod tímto označením se totiž už na konci minulého století vyráběly v malé dílně v berlínské Brückenstrasse přístroje, které úspěšně konkuro¬valy prvním Berlinerovým gramofonům, dováženým tehdy ještě výhradně z Ameriky. L bylo iniciálou příjmení majitele dílny a současně vynálezce „parlophonů“ Carla Lindströma. Do Německa přišel krátce předtím z rodného Södertälje ve Švédsku. První desetiletí našeho století reprezentovala firma Lindstrtöm ve svém oboru už docela obstojné království. Do jeho sídelního paláce, který mezitím přesídlil ze zastrčené Brückenstrasse na výstavnou Frankfurtskou alej, proudily už zisky z řady dalších firem. Lindströmovým konkurentům, kte¬ří se dočasně octli v potížích, nezbývalo nežli prodat podniky svému hlavnímu rivalovi. Včetně tak slavných firem, jako byly italská Fonotipie nebo domácí Odeon. V roce 1927 se ale převážný podíl akcií Lindströmova koncernu octl překva¬pivě v rukou anglické Columbie. S ní také o čtyři roky pozdě¬ji vplynul Parlophone do nově utvořené EMI. Martin tam v době svého příchodu dělal první poslední. Od desek s ba¬rokní hudbou až po rumbový orchestr Roberta Ingleze. Když jej však v roce 1954 nový šéf EMI sir Joseph Lockwood jmenoval šéfem oddělení pro umělce a repertoár, cítil se za chod Parlophonu přímo osobně zodpovědný. Všemožně se snažil nalézt nové možnosti pro uplatnění desek, na nichž mezitím původní lindströmské L přeťaly dvě vodorovné čár¬ky - tradiční znak anglické libry šterlinků. Zarážející je, že George Martin nehledal nové možnosti na hudebním poli, kde sám byl nejvíce doma. Na rock'n'roll, který zakrátko za¬čal cloumat celým světem, se jako většina klasicky vyškole¬ných muzikantů díval přinejmenším lhostejně. Občas produ¬koval uslzené romantické balady, jaké zpívali Shirley Bassey¬ová nebo Matt Monroe, ale hlavním polem Martinovy působ¬nosti se koncem padesátých let staly kupodivu snímky kome¬diálního žánru. Jeho trumfem byly zvláště desky s Peterem Sellersem a dalšími komiky z generace, která se ve filmu, televizi i na londýnských jevištích zrovna dostávala ke slovu. jakkoli šly slušně na odbyt, za léta Martinova vedení do roku 1962 zabodoval Parlophone v žebříčku nejprodávanějších deseti desek pouze jedinkrát.