Chlapci se těšili na Japonsko, na odpočinek i na prohlídku Tokia, neboť do prvního koncertu zbývaly ještě tři dny volna. Avšak sotva letadlo dosedlo na plochu tokijského letiště, od¬vedli je do zvláštního salónku v hale, kde je očekával policej¬ní důstojník. Zdvořile, avšak důrazně jim vysvětlil, že japon¬ská vláda byla nucena učinit v souvislosti s jejich nadcházejí¬cím pobytem několik výjimečných opatření. Důvodem byla přísaha členů pravicového křídla militantní studentské organizace, že Beatles neopustí Japonsko živí. Pro extrémní na¬cionalisty představovali Beatles symbol „perverzní západní civilizace“, která ohrožuje jejich vlastní tisíciletou kulturu. Proto byl z rozhodnutí vlády vytvořen zvláštní oddíl policistů a povoláno několik vojenských pluků k jejich ochraně. V da¬vech, které jako obvykle lemovaly cestu do hotelu, uviděli chlapci kromě tradičně rozzářených tváří svých obdivovatelů poprvé také transparenty s anglicky psanými nápisy: BEA¬TLES GO HOME (Beatles, jděte domů!).

BITVA S KŘIŽÁKY

Když koncem června 1966 Beatles odlétali na evropské a asijské turné, přišla se s nimi na letiště do Heathrow roz¬loučit prý necelá stovka těch nejvěrnějších. Doma v Anglii horečka zvaná beatlemánie postupně slábla. Zato příznivci na kontinentu se jich nemohli dočkat. Starý cirkus Krone v Mnichově, který byl první zastávkou krátkého zájezdu po Spolkové republice, praskal ve švech. Beatles se museli zno¬vu prodírat davy za asistence policie, znovu zůstávali přes den zavřeni mezi čtyřmi stěnami hotelových pokojů. Do han¬zovního města, které pamatovalo jejich začátky, na nádraží, kde v malém obskurním studiu poprvé nahrávali, se vraceli po letech ve zvláštním ceremoniálním vlaku. Rok před nimi v něm během své státní návštěvy jezdila po NSR jejich krá¬lovna. Namísto hospod v pochybné čtvrti je čekala beznaděj¬ně vyprodaná Ernst-Merck-Halle. V zákulisí se to hemžilo starými přáteli. Spolu s barmankami a servírkami ze St. Pauli se na své „beatové bratry“, jak je sám označil na jejich první desce, přišel podívat také Bert Kaempfert. Chyběl snad je¬nom Horst Fascher, který se nemohl dostavit z delikátních důvodů - znovu seděl. Beatles na jeho počest alespoň za¬hráli Roll Over Beethoven.
Druhý den po hamburském koncertu odlétali Beatles rov¬nou do Tokia. Dramatický let přes Severní pól musel být nakonec přerušen na příkaz pozemních stanovišť, protože nad Čínským mořem řádil tajfun. Brian Epstein volal z malé¬ho hotelu v Anchorage svého společníka Nata Weisse do New Yorku: „Komu patří Aljaška, Nate? Můžeš mi dát do¬poručení na nějaký zdejší dobrý bar?“

Když Revolver vyšel, spousta lidí ho nechápala. Včetně za¬tvrželých beatlovských fandů. Znalecké posudky takových autorit, jakou byl Leonard Bernstein, spatřující v něm prav¬děpodobně nejlepší album Beatles v celé jejich kariéře, jsou pozdějšího data. V anketě odborníků o nejlepší dlouhohrající desku v historii populární hudby, kterou v roce 1974 vyhlásil New Musical Express, figuroval Revolver na čtvrtém až pá¬tém místě společně s Dylanovým albem Higway 61 Revisited. V tabulce prodejnosti jejich vlastních desek je dodnes na místě posledním. Prodalo se s ním „jenom“ něco přes dva milióny výlisků. Náboj, kterým Beatles vystřelili na jaře šesta¬šedesátého roku ze svého Revolveru, mířil daleko za obzory, do míst, kam se před nimi populární hudba nikdy neodvážila.

Výrobní tajemství opět modální Tomorrow Never Knows vyzývající ve shodě s nastupujícím psychedelickým obdobím k naslouchání barvám svých snů, k odpoutání se od vnějšího světa a k meditaci, nám přiblížil George Martin v interview pro Melody Maker:
„Tenkrát si Beatles zrovna koupili profesionální magneto¬fony, začali si s nimi doma hrát a - myslím, že na tohle zrovna přišel Paul - začali si dělat takové malé smyčky. Když na kterémkoli magnetofonu překryjete mazací hlavu a nasadíte smyčku z pásku, můžete tam nahrát nějaký zvuk, za pár vteřin ho přerušit, a zvuk se pak ve smyčce točí pořád dokola a neustále se znásobuje. Takže z toho můžete vybu¬dovat docela legrační zvukové víry, a když je pak přehráváte různými rychlostmi, dostanete všechny ty zvuky, co tak podivně zněly. Pro nahrávku Tomorrow Never Knows mi kluci donesli spoustu smyček nahraných různými rychlostmi. Pře¬hrál jsem si je, některé vyřadil a jiné nechal. Nakonec jsme měli osm smyček s různými zvuky. Nahráli jsme už předtím základní snímek s Johnovým hlasem a bicími a myslím že s basovkou. Johnův hlas jsme pustili přes Leslie-bednu, protože mi řekl: ,Chci, aby můj hlas zněl, jako kdyby přicházel z nějakého vrcholu v Tibetu‘ - zřejmě mu tenkrát zrovna udělala tibetská Kniha mrtvých. Chtěl, aby bylo rozumět slo¬vům, ale aby hlas zněl, jako kdyby přicházel z vesmíru - tak jsem mu to pustil přes Leslie-reproduktor, a jeho to doslova omráčilo. Pak jsme nasadili všechny ty smyčky - měli jsme osm magnetofonů, na každý jsme dali jednu a všechno jsme to pustili do mixážního stolu. Mohl jsem tak v každém oka¬mžiku přimíchat zvuk z kterékoli z těch osmi smyček. Tak jsme dostali výsledný efekt.“
O tom, že ani takto pracně a složitě získaný efekt neodpo¬vídal zcela autorovým představám, svědčil Lennonův výrok, jímž komentoval svého času proslulé finále alba Revolver „Často se pozadí, o němž původně přemýšlím, nedostaví. V Tomorrow Never Knows jsem si představoval, že v pozadí bude slyšet zpěv tisíce mnichů. Bylo to ovšem neproveditelné, takže jsme udělali něco jiného. Měl jsem se asi pokoušet dostat blíže ke své původní myšlence zpívajících mnichů. Teď je mi jasné, že to bylo to, co jsem chtěl.“

„Na tomto albu byl snad vůbec nejlepší málo známý popě¬vek nazvaný She Said She Said.“ ocenil trochu překvapivě jednu z pěti písní, kterými do Revolveru přispěl Lennon, šéf Newyorských filharmonilsů Leonard Bernstein. Po Taxmano¬vi patřila k nejtvrdším na celém albu a John v ní zúročil osobní zážitek z loňského pobytu ve Spojených státech seve¬roamerických. Pete Fonda jim tenkrát během návštěvy v Beverly Hills vyprávěl s humornou nadsázkou o operaci, které se předtím podrobil a během níž skoro umřel. Zeširoka při¬tom rozváděl, jaké to je, být mrtvý. Až do chvíle, kdy na něho rozzlobený Lennon vyštěkl: ,,Poslouchej, kamaráde, zavři hubu s tímhle svinstvem.“ Účastníci večírku vzpominají, že Lennon později při večeři náhle odložil příbor a zbytek jídla, ačkoli celý den nejedli, shrnul z talíře na podlahu. John sám o tom řekl: „Vlastně nikdo z nás o těchhle věcech nechtěl nic vědět a nic slyšet. Ale Fonda byl k nezastavení a mlel pořád dál. Ve mně to překvapivě rozeznělo píseň, navzdory všemu, co předcházelo, docela něžnou.“ Americký přítel Beatles v ní promlouvá ústy neznámé ženy: „Vím, jaké je to, být mrtvá / Vím, co je to, být smutná...“ Lennon v roli vypravěče dopo¬ví pak filozofický dovětek: „Vyvolává ve mně pocit, že jsem se nikdy nenarodil.“
Konečně závěr alba tvořily Lennonovy skladby Got To Get You Into My Life a Tomorrow Never Knows. První je zajíma¬vá účastí žesťové sekce, soulové skupiny Sounds Incorpora¬ted. S Beatles hrála předtím na jejich americkém zájezdu v předprogramu legendárního koncertu na Shea Stadium. Po Harrisonově indickém koření, McCartneyho lesním rohu ve For No One a zdvojeném smyčcovém kvartetu v Eleanor Rigby tu přinášely ostře frázované odpovědi plechů další oboha¬cení barevného spektra, kterým deska s černobílým obalem doslova hýřila. Zanedlouho inspirovala právě tato skladba Petra Jandu ke zkomponování a Jindřicha Brabce k aranžmá Krásné neznámé - skladby, s níž rockový Olympic poprvé stanul na oficiálním pódiu Bratislavské lyry. Vliv Beatles, kte¬rý v repertoáru Olympicu dosud zastupovaly jejich převzaté skladby She’s A Woman, I‘m A Loser, We Can Work It Out a odvazový marš Yellow Submarine, se tak promítl i do jejich původní tvorby.

Druhá Paulova píseň,

jíž se dostalo stejné odezvy, ne-li větší – Yellow Submarine, byla nejrozvernější, jakou Beatles napsali. Nejenom kvůli slavnostnímu pohodovému rytmu a Ringovu zpěvu, jemuž ve studiu v refrénech sekundovali Mal Evans a zvukoví technici EMI. Kromě daších podtextů zde bylo souznění s dětstvím prožitém v Liverpoolu. Nachá¬zíme je hned v úvodní explikaci ,,Ve městě, kde jsem se naro¬dil, žil jeden chlápek / ktery se plavil po moři...“ Především to však byla opravdová dětská písnička. „Moc se mi zamlou¬vala představa, že ji budou zpívat děti,“ přiznal Paul, a netře¬ba dodávat, že si Žlutou ponorku zpívají dodnes: Dokonce i ty, které o Beatles vůbec nic nevědí.
Větší příležitost než dosud dostal na Revolveru George Harrison. Svoji šanci ve třech vlastních písních alba nepro¬marnil. Kdyby nebylo té úvodní, přinejmenším Love You To se stala památnou, když k jeho sitaru přibyly další indické nástroje - bubínky tabla. George se na ně pokoušel hrát sám, ale po stovkách marných pokusů to vzdal a zavolal ra¬ději indického hráče Anila Bhagwata a jeho partnera, kteří to nahráli „z jedné vody“. Harrisonovu píseň Taxman dokonce shledali John s Paulem natolik zdařilou, že jí svěřili čestné místo první skladby celého alba. Její dórský nápěv přinášel satirickou ódu na výběrčího daní zastupujícího zde úřad, s kterým měli Beatles a jejich právníci spíše horší zkušenosti. Alespoň takto si mohli vylít zlost na anonymního reprezen¬tanta státní pokladny, jehož schopnosti tak velebně píseň opěvovala. Koho tím ve skutečnosti mysleli, se posluchač do¬zvěděl ve sborech, skrze které zřetelně pronikala jména mi¬nisterského předsedy Harolda Wilsona a dalších politiků.

Kdybychom si odmysleli celkovou atmosféru alba a měřili ho úspěšností jednotlivých písní, odnesl by si znovu prvenství Paul McCartney. Kupodivu ne za vroucí milostné vyznání Jane Asherové v Here, There And Everywhere, ani za lyrické For No One, v nichž se nejspíš pokusil zopakovat triumf Yes¬terday z Help! a Michelle z předcházející desky Rubber Soul. S nahrávkou For No One si Paul hrál dlouho a nebyl s výsled¬kem spokojen, dokud George Martin nedostal šťastný nápad a nezavolal do studia hornistu Alana Civila, sólistu Londyn¬ského filharmonického orchestru, který ji ozdobil sólem, jež zvýrazňovalo melancholicky podtext písně. Hity se nakonec staly dvě jiné Paulovy skladby, navzájem si zcela nepodobné. První - Eleanor Rigby, byla truchlivou romancí o starých lidech, trávících své životy čekáním v samotě a potápějícich se postupně do zapomenutí smrti. Paul je personifikoval dvě¬ma typy jakoby vystřiženymi z opravdového života. Tu, která dala písni jméno - Eleanor Rigbyovou - nám představuje v nádherné metafoře, jak sbírá v kostele zbylá zrnka rýže, kterou tam předtím rozjásaní svatebčané zasypali novoman¬želsky pár. Tento typicky obrázek z angličkych svateb je obdobou našeho obyčeje, kdy nevěsta musí smést porceláno¬vé střepy z rozbitého talířku. Mužsky protějšek Eleanor Otec McKenzie, jehož jméno našli Paul s Johnem v telefonním seznamu, píše přes den kázání, která nikdo neuslyší, a v noci, opuštěný, si spravuje ponožky.
„Přemyšleli jsme s Johnem, jestli by to McKenzie nemohl dát s Eleanor Rigbyovou nějak dohromady, ale nenapadlo nás jak,“ vzpomíná Paul.
Stará paní zemře a je pochována, aniž se ti dva setkali. Písni, která zpívala o samotě, to nakonec přidalo jen na účin¬ku. Její sociální náboj byl něčím v komerční větvi populární hudby naprosto neznámým. Navíc se v ní textová složka ide¬álně prolínala s hudebním obsahem, obdobně jako předtim v Johnově Norwegian Wood. Melodie je komponována v dórské církevní tónině. Její charakteristický interval - vel¬ká sexta - nastoupí pokaždé, když slova přinášejí příbuzný okruh asociací: „In The Church“ (v kostele) v první sloce, „Of A Sermon“ (na kázání) ve druhé a „And Was Burried“ (a byla pohřbena) v závěrečné.

Jiná byla i deska uvnitř tohoto obalu, nejlepšího v tomto roce vůbec, jak dotvrdila udělení výroční Grammy americké Akademie Voormanovi. Na Revolveru se začalo, přestože ještě nesměle, prodírat na svět docela nové pojetí dlouhohra¬jící gramofonové desky. Pojetí, které se prosadilo zejména zásluhou Beatles až v dalších letech, ale k němuž vedle nich přispěli svými LP také kalifornské skupiny Beach Boys a Byrds i vousatý enfant terrible rockové scény Frank Zappa. Odborná čeština si pro ně utvořila z původního anglického termínu nepříliš hezké, ani ne zrovna smysluplné označení konceptuální album. Původci termínu chtěli jednoduše na¬značit, že takto koncipované desky už nebyly jenom náhod¬nou sbírkou písniček na způsob „co dům dal“ nebo přehlíd¬kou hitů toho kterého interpreta či skupiny. Napříště mělo k sobě jednotlivé tituly vázat nějaké jednotící vnitřní pouto, společná myšlenka, příbuzný tematický záměr, nebo alespoň přibližně stejné záměry jejich tvůrců.
V ovzduší, které tyto snahy zrodilo, bylo cítit ještě jiné důvody. S vlastní hudbou měly pramálo společného. Ale ti, co ji dělali i poslouchali, je nemohli, byť podvědomě, nebrat na vědomí. Když dal L. B. Johnson rok předtím rozkaz k bom¬bardování cílů ve Vietnamské demokratické republice a dese¬titisícové kontingenty amerických vojáků začaly denně prou¬dit do vzdálené země v Indočíně, stala se náhle tamní válka osobní věcí většiny mladých Američanů. K jejich prvním protestům přibývalo každým dnem sílící hnutí nesouhlasu v ce¬lém světě. Jakmile se jednou hlavy mladých lidí takto otevře¬ly, došlo i na problémy uvnitř ostatních zemí. Nerovné šance a sociální nejistota, se kterou se mládež v kapitalistickém světě potkávala na každém kroku, vyvolávaly horečku, která měla brzy propuknout v akcích nekontrolovatelných výbu¬chů, v obsazování univerzit studenty a stávkami vsedě. Zatím jěště odrážela jejich názory a postoje hudba. Některá otevře¬ně, jako v případě hnutí protestních zpěváků, jiná - jako u Beatles - zašifrovaná v mnohovýznamných sděleních a symbolech.

Konečnou žeň vydaly tyto dva jarní měsíce soustředěné, ničím a nikým nerušené práce až 5. srpna, kdy bylo zveřejně¬no nové album Beatles. Jediné rozptýlení poskytlo Broukům 1. května vystoupení na stadiónu ve Wembley na tradičnim přehlídkovém koncertě vítězů čtenářské ankety týdeníku New Musical Express. Beatles v ní pravidelně vítězili jako nejlepší světová skupina pop music od roku 1963. Tenkrát své americké vzory Everly Brothers, porazili rozdílem 11 434 hlasů. Teď - v prvomájový den o tři roky později - viděla Anglie své miláčky naposledy. Kdo chtěl napřiště vidět Beat¬les, musel buď do kina, nebo čekat na některý jejich program v televizi. Komu stačilo je „jenom“ slyšet, mohl si koupit je¬jich desku. Ta příští se jmenovala Revolver.
Už obálka byla jiná. Jednoduché kontury nakreslených portrétů čtveřice a černobílá fotomontáž mnoha obličejů Johna, Paula, George a Ringa se musela na pultech i ve vý¬kladech obchodů s deskami na první pohled nápadné odlišo¬vat od křiklavých barev probouzejícího se psychedelického období. Snad jenom hustá kresba vlasů a paže i prsty vplete¬né do jejich pramínků na hlavách Ringa a George vykazova¬la spřízněnost se zalíbením, jaké dobová grafika nacházela v secesi z konce minulého století. V husté hřívě Harrisonova účesu si kupující mohli přečíst drobounké jméno autora gra¬fického návrhu. Většině z nich beztoho mc neříkalo: Klaus Voorman. Ano, nemýlíme se. Berlínský absolvent katedry užíté grafiky na výtvarné akademii v Hamburku, který jedno¬ho večera náhodou zapadl do Císařského sklípku v St. Pauli a objevil tam pro sebe a své přátele včetně Astrid Kirchher¬rové neznámé Brouky.

Rain

V Lennonově Rain na druhé straně nacházejí beatlovští specialisté Johnovu očividnou poctu kalifornským Byrds a je¬jich verzi Dylanovy písně Mr. Tambourine Man. Rain vešla do dějin populární hudby kvůli svému závěru, v němž bylo poprvé použito techniky, s kterou dosud pracovali jenom ex¬perimentátoři na poli elektronické a konkrétní hudby. Geor¬ge Martin o tom řekl: „Beatles v tu chvíli nevěděli přesně, jak dál. Tak jsem vzal kus pásku s Johnovým hlasem a pustil ho obráceně. Všem se to zdálo ohromné... Znělo to nezvykle východně.“ Lennonova verze se o Martinových zásluhách ne¬zmiňuje. Podle něho si vzal hotovou nahrávku domů do své¬ho podkrovního studia v Kenwoodu a zkoušel s ní všechno možné i nemožné. V pět hodin ráno, k smrti vyčerpaný, s po¬citem, jako by mu v hlavě bzučel roj včel, se údajně doplazil k magnetofonu a zmáčkl knoflík, který byl předtím nastaven na zpětný chod. Tak prý sám objevil to, co znělo jako „nějací stáří Indové“.
Rock a jeho tvůrci nebyli v té době jedinou hudbou, kterou se Beatles zabývali. „Strávil jsem nějaký čas s Johnem a hrál jsem mu klasickou hudbu, Ravela a podobné věci, ale to na něho zjevně nijak zvlášť nezapůsobilo,“ vypravuje jejich hu¬dební guru George Martin. „Ale zato se zajímali o všechno možné, co znělo třeba jako Stockhausen. Toho objevili sami. Myslím, že jsme tenkrát o muzice moc a moc mluvili, a dnes už lze těžko přesně říct, kdo vlastně co objevil...“
Ve vzduchu visely i další vlivy. George Harrison, který se nadchl nejenom pro exotický zvuk sitaru, ale učarovala mu i indická hudba a posléze filozofie vůbec, se už tehdy přátelil s proslulým virtuózem na sitar Ravim Shankarem. Jeho jmé¬no a tvorbu proslavila v široké veřejnosti už v padesátých letech hudba k filmové trilogii Pather Pančali - Nezdolný - ¬Hlas krve režiséra Satjádžita Ráje, která obletěla celý svět. Za svého pobytu v Anglii vyhověl Shankar Harrisonovu po¬zvání k návštěvě Esheru a dal mu několik soukromých lekcí.

Paulova rychlá píseň Paperback Writer teď duněla hřmot¬nými kytarovými akordy, jako by je hrál sám Pete Town¬shend ze skupiny Who. Atypický pro jeho dosavadní tvorbu byl i text, ve kterém nebylo ani slůvko o lásce, ani nábožný obdiv k dívčí kráse, jako ještě nedávno v Michelle. Paul vypravoval v této literární satiře, jejíž ostří podle některých vykladačů směřovalo snad k Johnovi, příběh ctižádostivého spisovatele, který se chce stát úspěšným autorem masově vy¬dávaných paperbacků.
„Dámy a pánové, chcete si přečíst mou knihu?“ - oslovuje v úvodu posluchače adresně. „Trvalo mi to celá léta, než jsem ji napsal...“ V dalším se dovídáme, že jeho novela vypráví špinavou story o mrzkém chlápkovi jménem Lear, jeho pří¬tulné ženušce a synáčkovi, co dělá pro Daily Mail. Ale autor nemá námitek proti změnám. Zatím toho má tisíc stránek, avšak je ochoten to zkrátit nebo něco za týden dva připsat. A může to být dokonce i o čemkoli jiném, jen když mu to vydají v laciné paperbackové edici. Nad tím se ozývají šťav¬naté čtyřhlasé harmonie vokálů jakoby vypůjčených od Beach Boys.

Špičku populární hudby té doby už zdaleka nereprezento¬vali jen Beatles. Po Beach Boys přišly ke slovu v Americe další kalifornské skupiny: Byrds, Buffalo Springfield, Mamas And Papas, Quicksilver Messenger Sercie, Jefferson Air¬plane, svůj první hit Along Comes Mary nahráli tehdy Associa¬tion. Rostl vliv Dylanův a jeho „dětí“. Tlačenice o první pří¬čky žebříčků nastala i doma v Anglii. Výrazové spektrum rocku nerozšiřovali jenom Beatles. Byly tu desítky rockových skupin, z nichž každá se drala na vrchol. Každý z nich ¬nebo skromněji řečeno - aspoň každá druhá z těch nejlep¬ších, přinášela v onom nesmírně plodném a vzájemně inspira¬tivním období poloviny šedesátých let nové podněty: Rolling Stones přetrumfli Beatles v syrovosti a zemitosti projevu, Claptonovi Yardbirds, Mayallovi Bluesbreakers a jejich ná¬sledovníci v superskupinách, jako byly Cream a později Blind Faith, navíc sledovali autentičtější bluesovou linii než oni, Who k tomu přidali zvuk, jímž vpravdě elektrizovali rockovou scénu - mnohem razantněji než Beatles. A v „podzemí“ se už připravovaly skupiny UFO, Crazy World Of Arthur Brown, Soft Machine i začínající Pink Floyd, aby tenhle pe¬kelný randál ještě znásobily neméně ďábelskými pyrotech¬nickými efekty, fosforeskujícími oblečky a posvítily si.na ce¬lou tu nádheru z desítek tisíciwattových barevnýeh reflekto¬rů. Bylo proto jen otázkou času, kdy i Beatles, od kterých všechno tohle vyzařování na začátku dekády vyšlo, začnou
zpětně přijímat paprsky, které sami zažehli. Jejich nový singl přinášel první stopy tohoto procesu.

Napřesrok v lednu zklamal další, už třetí z Beatlů - Geor¬ge Harrison, dívenky, které si je vysnily jako své budoucí partnery, když se oženil s Pattií Boydovou. Namísto obligát¬ního Briana Epsteina, svatebního svědka svých předchůdců Johna a Ringa, požádal George o tuto službu Paula McCart¬neyho. Ten zatím kuriózně zůstával posledním starým mlá¬dencem ve skupině. V rozporu s pověstí vyhlášeného milov¬níka a původce afér, jejichž následky - včetně soudních spo¬rů o přiznání otcovství - musela likvidovat celá smečka Ja¬cobsových právníků.
Zatímco Ringo opustil před rokem svou mladou novoman¬želku, sotva se vzali, a odjel natáčet Pomoc!, pohádkový pár Harrisonových - ona krásná, on bohatý - měl na líbánky času dost. Beatles si na přípravu dalších projektů dopřáli tří¬měsíční dovolenou. George a Pattie ji trávili převážně posledními úpravami svého domu v Esheru. Mladá paní Harri¬sonová, která z celkem pochopitelných důvodů zanechala teď povolání modelky, věnovala všechen svůj čas Georgeovi a vylepšování rodinného krbu. Na každém detailu tam byl znát její vybraný -vkus, pečlivá ruka a láska k místu, v němž se chystali s Georgem trávit celý život. Od nikoho si přitom do toho nenechali mluvit. Pete Brown, Brianův asistent a do¬mácí přítel všech Beatlů, počínání Harrisonových ocenil ve slovech: „Přes všechny peníze, které John a Ringo nastrkali do svých domů - byl ten Georgeův a Pattiin obdivován snad ze všech nejvíc.“
Po dovolené se Brouci vrátili počátkem dubna nejdříve do studia v Abbey Road. Vlastně se tam tehdy mohli vrátit kdy¬koliv. Parlophonská dvojka i trojka teď sloužily takřka vý¬hradně jako jejich studia. George Martin, jeho zvukový mistr Norman Smith i celý štáb techniků byli v kteroukoli denní i noční dobu připraveni dát své síly do služeb Beatles. A ti jim tentokrát poskytli příležitost, aby si je opravdu užili. Zůstali ve studiu celé dva měsíce. První vlaštovkou z toho, co se tam za tu dobu urodilo, byl singl s pořadovým číslem dvanáct se skladbami Paperback Writer a Rain. První od vydání I Want To Hold Your Hand před třemi lety, který se na špičku že¬bříčků nedostal hned po vydání 10, června 1966, ale musel si na tuto poctu pár týdnů počkat.

Ve stejný den,

kdy se Gumová duše objevila za výklady prodejen s gramofonovými deskami, Beatles vyrazili na své tradiční vánoční turné po Anglii. 5. prosince 1965 stanuli po více než roce znovu na jevišti divadla Empire ve městě, kde se všichni narodili, kde vyrostli, začínali s muzikou, a které stále ještě nosili ve svých srdcích i v písních. Některé z nich teprve čekaly na svou premiéru. Mnozí z fanoušků, kteří při¬šli Beatlům aplaudovat, je pamatovali ještě z dob, kdy za nimi chodili jako za kamarády do tmavé a vlhké Jeskyně. Brian Epstein, který tam jednoho večera před čtyřmi roky objevil smysl i poslání svého předtím spíše nijakého života, tam nyní chlapce odmítl pustit. Kvůli pravděpodobně nikoli neopodstatněným obavám, že by je tam umačkali. Navzdory Johnovým námitkám, který prý o to doslova žebral. Nikoho - ani Beatles samotné - před vánoci 1965 nenapadlo, že se už na tato místa nevrátí. Turné, které ukončili 12. prosince v cardiffském Capitolu, bylo v Anglii jejich poslední. Pár týd¬nů nato se úzký vchod, kterým se scházelo po osmnácti pro¬šlapaných schodech do Jeskyně, uzavřel navždycky.

Výsledek,

kterého v Rubber Soul Beatles dosáhli, byl cenný především vyrovnaností kvalitního materiálu, spoustou vyní¬kajících aranžérských nápadů i technickým novátorstvím: Každé nahrávce předcházely už tehdy dlouhé hodiny laboro¬vání ve vlastních domácích studiích, odkud John i Paul přinᬚeli do Abbey Road prefabrikované zkušební snímky, aby ostatním co nejpřesněji demonstrovali své hudební předsta¬vy. Album také potvrzovalo další růst interpretačních kvalit čtveřice. Dokonce si zde sami nahráli většinu klavírních par¬tů, zpočátku obstarávaných výhradně Martinem. Ovšem i na něho zbylo místo v barokně stylizované mezihře v In My Life. Cestovní manažer Mal Evans, který si předtím občas na je¬jich deskách zatleskal, přispěl tentokrát tamburínou a v jed¬nom případě - v YouWon't See - si zahrál i na varhany. Přes všechna už zde vyřčená slova chvály provázely album, z jehož obalu se na nás dívají stejné portréty jako z desky Beatles For Sale, dokonce ve stejném pořadí, jenomže posu¬nuté o několik desítek stupňů doprava a jakoby z nadhledu, rozpaky. Objevily se nejenom na straně posluchačů. New Re¬cord Mirror, první odborný časopis, který kdysi Beatles věno¬val pozornost, nepočítáme-li Harryho Mersey Beat, napsal: „Kdyby tyto snímky nenahráli Beatles, více než polovina z nich by nestála za vydání.“ Autor těchto řádků se spletl hned natřikrát: Gumovou duši nepochopil, jejím tvůrcům ukřivdil, a co bylo nejhoršího, přehlédl, že se tady klube na svět cosi, co od základu změní v příštích letech tvář populární hudby na celém světě.

John

Také John složil pro album Rubber Soul svoji vlastní mi¬lostnou píseň Girl, podle jeho mínění jednu z nejlepších, kte¬ré napsal. Její vpravdě půvabné mollové harmonie i slova nesou stopy melancholie, nikoliv však sentimentu. Ostatně Lennon také řekl, že se při psaní jejího textu s Paulem často notně zasmáli. Dvanáctitaktový střed je okořeněn hezkým aranžérským nápadem s ostinátními osminami doprovodných vokálů, při třetím opakování stejně dlouhé verze se k Johno¬vě vroucímu zpěvu přidává jednoduchá, ale působivá proti¬melodie v kytaře. Tempem ještě volnější In My Life je melo¬dicky možná méně nápaditá, zato přináší další Johnův auto¬biografický text, pocházející ještě z liverpoolského období.
„Byla to první písnička, která vědomě pojednávala o mém životě - There Are Places I'll Remember / All My Life, Though Some Have Changed... (Jsou místa, která si budu pamatovat / celý svůj život, i když se některá z nich změni¬la...) In My Life jsem začal psát na cestě autobusem z mého domova v Menlove Avenue č. 250 do města, kdy jsem si po¬znamenával všechna místa, na která jsem si vzpomněl. Byla to nuda. Tak jsem to nechal nějakou chvíli stát a najednou se mi začal vybavovat text o přátelích a starých láskách. Paul mi pomohl se střední částí.“
Svižný závěr alba tvoří společná Lennonova a McCartney¬ho píseň Run For Your Life. John, který v ní zpívá sólový hlas, se od této písničky na téma žárlivosti později distanco¬val. „Nemohl jsem ji nikdy vystát. Je tak hrozně hektická a vulgární,“ řekl a narážel tím nejspíše na slova, stojící hned v jejím záhlaví: „Raději bych tě viděl mrtvou, milá, nežli s ji¬ným mužem.“

„Paul byl hudebně daleko mnohostrannější, uměl hrát na spoustu nástrojů. Někdy řekl: ‚Hele, proč to tady nezměníš? Tenhle tón tam máš padesátkrát.‘ Udělal jsem, co mi navrh¬nul, a zapadlo to do sebe jako do skládačky. Jindy jsem to byI zase já, kdo přišel na to, kam písničku dovést, jak pokračovat s příběhem, který Paul začal... Do spousty našich písní jsem udělal jejich střední díly. Třeba Michelle. Paul a já jsme ně¬kde byli a on najednou přišel do pokoje a zazpíval prvních několik taktů a začátek textu. Potom povídá: ,A co by mělo přijít teď?‘ Hodně jsem tenkrát poslouchal bluesovou zpě¬vačku Ninu Simoneovou a ta mě přivedla na nápad, jak udě¬lat střední díl Michelle: I Love You, I Love You, I Love You…“
Pod skladbou What Goes On, otvírající druhou stranu Rub¬ber Soul, je jako spoluautor podepsán překvapivě i Ringo a sám si ji také zazpíval.
„Vždycky jsem si přál, abych mohl skládat písničky jako ostatní,“ vyznává se Ringo. ,,A také jsem to mockrát zkusil, ale já prostě nemohu. Slova přijdou pokaždé snadno, ale jak¬mile mi napadne nějaká melodie a přezpívám ji ostatním, říkají vždycky: Jó, dobrá, to zní jako to a to a jindy zas tak nebo onak. Když se jim to pokouším vysvětlit, vidím hned, co si myslí...“ Kromě osobního autorského vkladu předurčova¬ly Ringa jako budoucího interpreta písně minimální hlasový rozsah její melodie v rozpětí pouhé kvarty i countryové za¬barvení.

Nowhere Man

se zrodilo z Johnových pochybností o oprávněnosti úspěchu Beatles i o smyslu vlastní práce, kte¬ré ho od tohoto období přepadávaly stále častěji. Ke všemu se John necítil ve své kůži ani v osobním domácím životě. Jeho manželství se Cynthií, kterou nejspíš nikdy opravdu nemiloval, se stávalo utrpením a Kenwood místem, ve kterém se cítil vězněm. Tyto pocity znásobovala i každodenní pří¬tomnost panovačné Cynthiiny matky, žijící nyní v jejich blíz¬kém sousedství. Lillian Powellová zosobňovala Johnovi ve všem všudy typ tchyně-trýznitelky, o jakých se vyprávějí vti¬py. Tohle však nebyl vtip.
„Jenom jsem tak seděl a přemýšlel o písničce, a přemýšlel jsem taky o sobě, jak tu sedím, nic nedělám a nikam se nedo¬stávám...“ vypráví Lennon v souvislosti se vznikem Nowhe¬re Man, písně, začínající a cappellovým chórem: „Je to vážně člověk Nikdo / sedí ve své zemi Nikde / dělá všelijaké nijaké plány / neví, k čemu spěje / není malinko jako ty a já?“
Po Think For Yourself, první ze dvou Harrisonových skla¬deb, které dostaly na albu prostor, obou znamenitých i po zvukově barevné stránce, a už vzpomenutém The Word kon¬čí první strana Paulovou slavnou Michelle. Ta se stala ko¬merčně nejúspěšnější písní celého alba. Jejímu lehce francouzskému šarmu podlehly stovky zpěváků a orchestrů na celém světě, a ve Spojených státech se jí navíc dostalo i ofi¬ciální pocty od Národní akademie nahrávacích umění a věd, když obdržela cenu Grammy jako nejlepší píseň roku 1966. Geneze Michelle byla v mnohém typická pro autorskou spolupráci dvojice Lennon-McCartney, která podle nepsané do¬hody z dob jejích počátků podepisovala všechny své výtvory rukou nerozdílnou bez ohledu na to, jaký byl podíl jednoho či druhého z nich.

Zvláštní je

i samotný příběh, který John stejně nevzrušeným hlasem vypráví: „Že prý mi ukáže svůj pokoj / není to dobrý? / Nor¬ské dřevo. / Požádala mě, ať zůstanu, a řekla, abych si sed kamkoli / tak se rozhlížím kolem sebe a koukám, židle ni¬kde.“ V další sloce líčí John, kterak usazen na předložce pil její víno a povídali si spolu, dokud jej hostitelka nevyzvala, že je čas jít do postele. Po šestnáctitaktové instrumentální mezihře, která je repeticí předehry a umístěna je sem auto¬rem znovu možná proto, aby posluchače trochu napnula v očekávání věcí příštích, přichází ono nečekané vyústění: „Řekla mi, že ráno pracuje / a začala se smát / Pověděl jsem jí, že já tomu tak neříkám, a odplížil se / do vany spát. / Když jsem se probudil / byl jsem sám / ten ptáček odlétl / tak jsem rozdělal oheň / není to dobrý? / Norské dřevo.“

Zcela odlišnou náladu

vnesly na první stranu desky obě samostatné Lennonovy písně - Norwegian Wood a Nowhe¬re Man. V první byl Johnův smysl pro poetickou nadsázku korunován překvapivou pointou, odrážející jeho zálibu v čer¬ném humoru, který prostupoval celou jeho literární prvoti¬nou. Druhá vyústila v absurditě a nepochopitelnosti vnitřního řádu světa i věcí, kterými jsme obklopeni. V Norwegian Wood transformoval Lennon osobní zážitek z jednoho z mnoha setkání se ženami během jejich koncertních turné. Už v předehře se zvonitými akustickými kytarami v tempu středně rychlého valčíku se dostáváme po úvodní soulrocko¬vé Drive My Car do jiného světa. Jeho zvláštní kouzlo ještě zesílí, když se v 9. taktu ozve Harrisonův sitar - indický strunný nástroj, který předtím nezazněl z žádné gramofono¬vé desky s populární hudbou. John zprvu věcným, spíše oznamovacím než siláckým tónem sdělí, že „sbalil děvče“. Ale vzápětí se opraví: „Ona sbalila mne.“ Vokálni dikce zůstává stejná, důraz na osobní zájmeno je však položen do hudby, kde zazní malá septima, charakteristický interval mixolydíc¬kého módu, ve kterém je celá písnička zkomponována, a kte¬rý jí také vtiskuje její neopakovatelnou atmosférú.

Do třetice vytěžili Lennon a McCartney ze stejné várky černošského dědictví inspiraci k výrazově nezvykle křehké¬mu blues The Word. „John a já jsme už dávno chtěli udělat písničku, která by byla postavena na jediném tónu, jako byla Long Tall Sally. V The Word jsme se tomu docela přiblížili. Byl to další důkaz našeho přesycení z věčně stejného. Mohla by to být docela hezká písnička pro Armádu spásy.“ Stejně traktovanému klavírnímu doprovodu a Ringovým bicím do¬dávaly lehký opar osminy z chřestícího chocola a barevný dvojhlas autorů v prostinkém třítónovém riffu s mollovou tercií. Toto svěží a v zásadě neproblematické rozjímání o slo¬víčku „láska“ bylo na konci každé sloky nastaveno Johnovým čtyřtaktovým dovětkem. V tom prvním se zpívalo: „Zpočátku jsem to nechápal / ale teď už mi došlo, že to slovo je dobré.“ Něžnou tečku za tímto blues tvořila i kóda s proslulými beat¬lovskými falzety.