Výrobní tajemství opět modální Tomorrow Never Knows vyzývající ve shodě s nastupujícím psychedelickým obdobím k naslouchání barvám svých snů, k odpoutání se od vnějšího světa a k meditaci, nám přiblížil George Martin v interview pro Melody Maker:
„Tenkrát si Beatles zrovna koupili profesionální magneto¬fony, začali si s nimi doma hrát a - myslím, že na tohle zrovna přišel Paul - začali si dělat takové malé smyčky. Když na kterémkoli magnetofonu překryjete mazací hlavu a nasadíte smyčku z pásku, můžete tam nahrát nějaký zvuk, za pár vteřin ho přerušit, a zvuk se pak ve smyčce točí pořád dokola a neustále se znásobuje. Takže z toho můžete vybu¬dovat docela legrační zvukové víry, a když je pak přehráváte různými rychlostmi, dostanete všechny ty zvuky, co tak podivně zněly. Pro nahrávku Tomorrow Never Knows mi kluci donesli spoustu smyček nahraných různými rychlostmi. Pře¬hrál jsem si je, některé vyřadil a jiné nechal. Nakonec jsme měli osm smyček s různými zvuky. Nahráli jsme už předtím základní snímek s Johnovým hlasem a bicími a myslím že s basovkou. Johnův hlas jsme pustili přes Leslie-bednu, protože mi řekl: ,Chci, aby můj hlas zněl, jako kdyby přicházel z nějakého vrcholu v Tibetu‘ - zřejmě mu tenkrát zrovna udělala tibetská Kniha mrtvých. Chtěl, aby bylo rozumět slo¬vům, ale aby hlas zněl, jako kdyby přicházel z vesmíru - tak jsem mu to pustil přes Leslie-reproduktor, a jeho to doslova omráčilo. Pak jsme nasadili všechny ty smyčky - měli jsme osm magnetofonů, na každý jsme dali jednu a všechno jsme to pustili do mixážního stolu. Mohl jsem tak v každém oka¬mžiku přimíchat zvuk z kterékoli z těch osmi smyček. Tak jsme dostali výsledný efekt.“
O tom, že ani takto pracně a složitě získaný efekt neodpo¬vídal zcela autorovým představám, svědčil Lennonův výrok, jímž komentoval svého času proslulé finále alba Revolver „Často se pozadí, o němž původně přemýšlím, nedostaví. V Tomorrow Never Knows jsem si představoval, že v pozadí bude slyšet zpěv tisíce mnichů. Bylo to ovšem neproveditelné, takže jsme udělali něco jiného. Měl jsem se asi pokoušet dostat blíže ke své původní myšlence zpívajících mnichů. Teď je mi jasné, že to bylo to, co jsem chtěl.“
„Tenkrát si Beatles zrovna koupili profesionální magneto¬fony, začali si s nimi doma hrát a - myslím, že na tohle zrovna přišel Paul - začali si dělat takové malé smyčky. Když na kterémkoli magnetofonu překryjete mazací hlavu a nasadíte smyčku z pásku, můžete tam nahrát nějaký zvuk, za pár vteřin ho přerušit, a zvuk se pak ve smyčce točí pořád dokola a neustále se znásobuje. Takže z toho můžete vybu¬dovat docela legrační zvukové víry, a když je pak přehráváte různými rychlostmi, dostanete všechny ty zvuky, co tak podivně zněly. Pro nahrávku Tomorrow Never Knows mi kluci donesli spoustu smyček nahraných různými rychlostmi. Pře¬hrál jsem si je, některé vyřadil a jiné nechal. Nakonec jsme měli osm smyček s různými zvuky. Nahráli jsme už předtím základní snímek s Johnovým hlasem a bicími a myslím že s basovkou. Johnův hlas jsme pustili přes Leslie-bednu, protože mi řekl: ,Chci, aby můj hlas zněl, jako kdyby přicházel z nějakého vrcholu v Tibetu‘ - zřejmě mu tenkrát zrovna udělala tibetská Kniha mrtvých. Chtěl, aby bylo rozumět slo¬vům, ale aby hlas zněl, jako kdyby přicházel z vesmíru - tak jsem mu to pustil přes Leslie-reproduktor, a jeho to doslova omráčilo. Pak jsme nasadili všechny ty smyčky - měli jsme osm magnetofonů, na každý jsme dali jednu a všechno jsme to pustili do mixážního stolu. Mohl jsem tak v každém oka¬mžiku přimíchat zvuk z kterékoli z těch osmi smyček. Tak jsme dostali výsledný efekt.“
O tom, že ani takto pracně a složitě získaný efekt neodpo¬vídal zcela autorovým představám, svědčil Lennonův výrok, jímž komentoval svého času proslulé finále alba Revolver „Často se pozadí, o němž původně přemýšlím, nedostaví. V Tomorrow Never Knows jsem si představoval, že v pozadí bude slyšet zpěv tisíce mnichů. Bylo to ovšem neproveditelné, takže jsme udělali něco jiného. Měl jsem se asi pokoušet dostat blíže ke své původní myšlence zpívajících mnichů. Teď je mi jasné, že to bylo to, co jsem chtěl.“
Labels: beatles