Zvláštní je

i samotný příběh, který John stejně nevzrušeným hlasem vypráví: „Že prý mi ukáže svůj pokoj / není to dobrý? / Nor¬ské dřevo. / Požádala mě, ať zůstanu, a řekla, abych si sed kamkoli / tak se rozhlížím kolem sebe a koukám, židle ni¬kde.“ V další sloce líčí John, kterak usazen na předložce pil její víno a povídali si spolu, dokud jej hostitelka nevyzvala, že je čas jít do postele. Po šestnáctitaktové instrumentální mezihře, která je repeticí předehry a umístěna je sem auto¬rem znovu možná proto, aby posluchače trochu napnula v očekávání věcí příštích, přichází ono nečekané vyústění: „Řekla mi, že ráno pracuje / a začala se smát / Pověděl jsem jí, že já tomu tak neříkám, a odplížil se / do vany spát. / Když jsem se probudil / byl jsem sám / ten ptáček odlétl / tak jsem rozdělal oheň / není to dobrý? / Norské dřevo.“