Výsledek,

kterého v Rubber Soul Beatles dosáhli, byl cenný především vyrovnaností kvalitního materiálu, spoustou vyní¬kajících aranžérských nápadů i technickým novátorstvím: Každé nahrávce předcházely už tehdy dlouhé hodiny laboro¬vání ve vlastních domácích studiích, odkud John i Paul přinᬚeli do Abbey Road prefabrikované zkušební snímky, aby ostatním co nejpřesněji demonstrovali své hudební předsta¬vy. Album také potvrzovalo další růst interpretačních kvalit čtveřice. Dokonce si zde sami nahráli většinu klavírních par¬tů, zpočátku obstarávaných výhradně Martinem. Ovšem i na něho zbylo místo v barokně stylizované mezihře v In My Life. Cestovní manažer Mal Evans, který si předtím občas na je¬jich deskách zatleskal, přispěl tentokrát tamburínou a v jed¬nom případě - v YouWon't See - si zahrál i na varhany. Přes všechna už zde vyřčená slova chvály provázely album, z jehož obalu se na nás dívají stejné portréty jako z desky Beatles For Sale, dokonce ve stejném pořadí, jenomže posu¬nuté o několik desítek stupňů doprava a jakoby z nadhledu, rozpaky. Objevily se nejenom na straně posluchačů. New Re¬cord Mirror, první odborný časopis, který kdysi Beatles věno¬val pozornost, nepočítáme-li Harryho Mersey Beat, napsal: „Kdyby tyto snímky nenahráli Beatles, více než polovina z nich by nestála za vydání.“ Autor těchto řádků se spletl hned natřikrát: Gumovou duši nepochopil, jejím tvůrcům ukřivdil, a co bylo nejhoršího, přehlédl, že se tady klube na svět cosi, co od základu změní v příštích letech tvář populární hudby na celém světě.