Zajímavé je, že ke vzniku jakési liverpoolské obdoby bea¬tového hnutí v oblasti vlastní poezie přece jenom došlo. V polovině následujícího desetiletí vstoupilo totiž do anglic¬ké poválečné poezie několik mladých básníků, jejichž krédo vyjádřil Edward Lucie-Smith, pořadatel antologie veršů příznačně nadepsané The Liverpool Scene: „Liverpoolští básníci se zajímají především o problémy komunikativnosti. Za zku¬šební kámen pokládají okolnost, zda svou tvorbou zapůsobili nebo nezapůsobili na posluchače, zda je zaangažovali nebo ne. Báseň pro ně není architektonickým celkem, ale sérií obrazů, vjemů a pocitů... Primárně je tato poezie určena k přednesu.“ Nadto Spike Hawkins, Henry Graham, Adrian Henri, Roger McGough, Brian Patten a další básníci této řady proklamovali otevřeně své sepětí s beatovými hudebníky, jejich publikem i všeobsáhlostí, která vyplývala z pojmu pop kultura. Jeden z nejvýraznějších zjevů tohoto hnutí, bás¬ník a výtvarník Adrian Henri, řekl: „Jdou za námi lidé, kterým ještě není nebo zrovna je dvacet, většinou intelektuálové a inteligentní odchovanci beatových skupin, kteří si mezi nimi vybírají, a neobdivují se prostě jen té, která už má desky v žebříčku horních dvaceti.“
Přátelství trojice nezůstalo bez vlivu ani na Lennonovo hudební působení a činnost jeho tehdy nepříliš aktivní kapely. Prvním plodem, které toto kamarádství vydalo, byla společná Harryho a Sutcliffova zásluha o vylepšení materiálního záze¬mí skupiny. Oba byli členy studentského výboru, v němž po¬dali a sami také prosadili návrh, aby Johnova kapela pravi¬delně hrála na kolejních tanečních večírcích. K tomu účelu byl pro ně z prostředků studentského fondu zakoupen nový zesilovač, který chlapci pořád ještě tak zoufale postrádali.

Zajímavé je, že ke vzniku jakési liverpoolské obdoby bea¬tového hnutí v oblasti vlastní poezie přece jenom došlo. V polovině následujícího desetiletí vstoupilo totiž do anglic¬ké poválečné poezie několik mladých básníků, jejichž krédo vyjádřil Edward Lucie-Smith, pořadatel antologie veršů příznačně nadepsané The Liverpool Scene: „Liverpoolští básníci se zajímají především o problémy komunikativnosti. Za zku¬šební kámen pokládají okolnost, zda svou tvorbou zapůsobili nebo nezapůsobili na posluchače, zda je zaangažovali nebo ne. Báseň pro ně není architektonickým celkem, ale sérií obrazů, vjemů a pocitů... Primárně je tato poezie určena k přednesu.“ Nadto Spike Hawkins, Henry Graham, Adrian Henri, Roger McGough, Brian Patten a další básníci této řady proklamovali otevřeně své sepětí s beatovými hudebníky, jejich publikem i všeobsáhlostí, která vyplývala z pojmu pop kultura. Jeden z nejvýraznějších zjevů tohoto hnutí, bás¬ník a výtvarník Adrian Henri, řekl: „Jdou za námi lidé, kterým ještě není nebo zrovna je dvacet, většinou intelektuálové a inteligentní odchovanci beatových skupin, kteří si mezi nimi vybírají, a neobdivují se prostě jen té, která už má desky v žebříčku horních dvaceti.“
Přátelství trojice nezůstalo bez vlivu ani na Lennonovo hudební působení a činnost jeho tehdy nepříliš aktivní kapely. Prvním plodem, které toto kamarádství vydalo, byla společná Harryho a Sutcliffova zásluha o vylepšení materiálního záze¬mí skupiny. Oba byli členy studentského výboru, v němž po¬dali a sami také prosadili návrh, aby Johnova kapela pravi¬delně hrála na kolejních tanečních večírcích. K tomu účelu byl pro ně z prostředků studentského fondu zakoupen nový zesilovač, který chlapci pořád ještě tak zoufale postrádali.

Když za nějaký čas Sutcliffa z jeho ateliéru majitelé domu vypověděli, přestěhoval se do podkrovního bytu v Gambier Terrace, který ve skutečnosti obýval další z jejich spolužáků. Na Stuovo naléhání tu nějaký čas přespával i John, a vana v koupelně sloužila kromě vlastního účelu také jako příleži¬tostná postel pro Billa. Společně tehdy plánovali napsání knížky, ve které chtěli obestřít Liverpool obdobnou aureolou vyhraněné kulturní svébytnosti, jakou darovali beatníci Ame¬rice. Také během tohoto projektu osvědčil prý John svůj vro¬zený smysl pro slovní hříčky s ohňostrojem nejbláznivějších nápadů.

Během Harryho schůzek s Lennonem

a Sutcliffem, které se ovšem odehrávaly častěji než ve Stuově sklepním ateliéru v už vzpomenutém studentském lokálu Ye Cracke, se přetřá¬salo všechno možné, co právě hýbalo kumštýřským světem. Na konci padesátých let to byla nejčastěji provokativní tvor¬ba básníků americké beat generation Gregoryho Corsa, Law¬rence Ferlinghettiho a Allena Ginsberga i slavný román Na cestě jejich duchovního rádce Jacka Kerouaca. Jakoby tele¬grafický styl vyprávění i veršů beatníků, chrlící obraz za obrazem ve zběsilém tempu jazzových improvizací, stál také u zrodu většiny literárních pokusů, které si navzájem po hos¬podách předčítali mladiství obdivovatelé beatníků v dalekém Liverpoolu. K Lennonově cti budiž podotknuto, že když se na naléhání Billa Harryho odhodlal pochlubit jednou v Ye Cracke vlastním výtvorem, jednalo se o dílo přece jenom z trochu odlišného soudku. Johnova historka o farmáři, vyrá¬bějícím z vlastního smíchu bubliny, nebyla už tehdy nepodob¬ná oněm fantasmagorickým příběhům, jimž se o pár let poz¬ději smáli angličtí čtenáři Lennonovy prozaické prvotiny In His Own Write.

Když Stu přišel na akademii, ze všeho nejdříve si opatřil vlastní ateliér, kde se mohl nerušeně věnovat svým rozměr¬ným plátnům. Tak se už v osmnácti stal víceméně stálým obyvatelem pověstné liverpoolské bohémské čtvrti.
V době, kdy se Stu a John sblížili, obýval Stu suterén v Per¬cy Street, kam za ním občas přicházel dokonce i jeden z pro¬fesorů akademie, Arthur Ballard. Možná že právě tam se John poznal také s dalším Sutcliffovým kamarádem, Billem Harrym. Maličký chlapec s kadeřavými vlasy navštěvoval ka¬tedru reklamního návrhářství na stejné škole jako John a Stu. Se Stuem ho navíc poutala i záliba v literatuře. Nadto měl obstojný přehled o jazzu, a postupem času také o beatových kapelách, jež se začaly rodit v jeho bezprostředním okolí. Billovou ambicí byla žurnalistická kariéra. Jeho prvními kro¬ky pak krátké science fiction, jejichž rukopisy s Billovými vlastními ilustracemi kolovaly zatím pouze v okruhu nejbliž¬ších přátel a spolužáků.

Sutcliffe

byl stejně starý jako John. Na rozdíl od ostatních nebyl liverpoolským rodákem. Narodil se v Edinburghu ve Skotsku. Do Liverpoolu přišel s rodiči jako dítě, když tam jeho otec, bývalý státní úředník, nastoupil za války do munič¬ní výroby. Charles Sutcliffe se ke kancelářskému stolu nevrá¬til ani po pětačtyřicátém a odešel do námořní služby. Občas¬né otcovy návraty domů znamenaly pro jeho manželku Millii, malého Stuarta i dvě mladší sestřičky spíše starosti než ra¬dost. Z Charlese se poznenáhlu stával onen typ námořníka, o jakých vypravují dobrodružné romány. Častěji opilý než střízlivý, vybíjel svoji krutost v přítomnosti ustrašených dětí na nešťastné Millii.

Mezi Johnovými spolužáky

na umělecké škole byl jeden, který tam požíval mimořádné úcty. Patřil k nejnadanějším žákům ústavu a učitelé vkládali do jeho malířské budoucnosti velké naděje. Chlapci a děvčata obdivovali tohohle malého a bledého spolužáka v brýlích s tmavými skly spíše kvůli jeho romantickému vzezření. Připomínal jim filmový idol oněch let, amerického herce Jamese Deana, který zemřel v mladém věku způsobem, jakým umírali i mladiství „rebelové bez příči¬ny“, které ztělesňoval na plátně. Po riskantní, rychlé jízdě zahynul v troskách automobilu. Stuart Sutcliffe, jak se naděj¬ný malíř jmenoval, o téhle podobnosti věděl, a sám se do ní i tak trochu stylizoval. Také Johna přitahoval - ani ne tak talentem a obrazy, jako spíš bohémským životem a opravdo¬vou posedlostí, s níž miloval své umění, a z které bylo patrné, že Stu je osobnost každým coulem.

Prvními, kdo tu hráli,, byli skutečně John, Paul a George, doplnění o Kena Browna. Jeho zásluhy nekončily jenom tím, že sem George přivedl. Pro kluky bylo důležitější, že byl ma¬jitelem desetiwattového zesilovače. Mo jim dávala dohroma¬dy za jeden večer tři libry. Alespoň do té doby, než nastala mezi naší trojicí a Kenem rozmíška, která znamenala konec účinkování v podniku paní Bestové, o jehož útulný vzhled se mimochodem přičinila také Cynthia Powellová nevšedními nástěnnými malbami s barevnými křivkami, důmyslně splete¬nými v jakési duhové pavučiny. O vlastní příčině odchodu Johna a jeho kamarádů máme svědectví přímo z úst Mony Bestové.
„Všecko bylo prima, dokud tahle pohoda jednoho večera nevzala zasvé, když Ken Browne přišel nastydlý. Viděla jsem na něm, že není natolik v pořádku, aby mohl hrát, a proto jsem mu řekla: ‚Koukni, jdi raději nahoru a sedni si tam u matky.‘ Už předtím za ní občas chodíval a povídali si spolu. ,Přinesu ti tam horký čaj.‘ Ken ale nechtěl, zůstal dole a čekal. John, Paul a George hráli toho večera sami a po skončení jsem dala každému jako obvykle 15 šilinků. Kluci začali rem¬cat, kde prý je těch zbylých 15 šilinků. ,Dala jsem je Kenovi,‘ - řekla jsem jim. To se klukům nelíbilo. Chtěli celé 3 libry. Ale už bylo pozdě, protože jsem Kena vyplatila. Mezi nima kvůli tomu vznikla hádka a Ken nakonec řekl, že s nima skončil. Zbylá trojice dala na místě padáka a odešla z klubu.“

Mona Bestová,

jak se tahle snědá paní ze zmíněného anglo¬-indického manželství jmenovala, vlastnila nejenom sklep, ale hlavně rozlehlý dům, který stál nad ním. Žila v něm se svou starou matkou, upoutanou trvale na lůžko, a s dvěma syny Peterem a Rorym. Otcem obou chlapců byl Johnny Best, někdejší hlavní promotér boxerských zápasů v Liverpoolu. V téhle době, kdy bylo staršímu Peterovi osmnáct, žili už manželé Bestovi odděleně. Peter byl také původcem nápadu přeměnit sklepní prostory domu, které dosud sloužily k uskladnění kol a všelijakého harampádí, v místo, kam by si chlapci mohli zvát své kamarády. Protože jich prý měli po¬žehnaně, rozhodla se Mo, jak chlapci matce říkali, zřídit tu malou kavárničku. Pojmenovali ji Casbah a Mona sama v ní prodávala za maličkým barem kávu, zákusky a limonády.

George

se zatím „upíchl“ v klubu Lowlands, ve čtvrti West Derby, jako přechodný člen kvarteta Lese Stuarta. Ve spo¬lečnosti jiného člena téhle kapely, Kena Browna, se George ocitl jednoho dne ve sklepení starého viktoriánského domu v nedaleké tiché uličce Hayman's Green, kde měl být zanedlouho otevřen nový klub. George vycítil příležitost pro svoji domovskou kapelu, a v následujících dnech tam přivedl i své kamarády.
„John Lennon přišel s Paulem McCartneyem a svou dívkou Cyn,“ vzpomíná majitelka klubu. „Ještě jsme malovali, aby bylo do zahajovacího večera všechno hotové. John hned po¬padl štětku, aby nám pomohl. Ale bez brýlí byl slepý jako krtek. Dal se do malování zrovna na místě, kde to bylo ne¬jméně třeba. Všechno se potom lesklo, protože jsem mu za¬pomněla říct, aby použil spodního nátěru. Když jsme otvírali, některé z těch barev byly ještě mokré.“

Jakkoli se John choval od počátku známosti se Cynthií jako „pruďas“, dokázala už velmi záhy tahle zaražená a spo¬řádaná dívka z předměstí bloudit celé hodiny po školních chodbách a vyhledávat záminky k vzájemnému a na oko ná¬hodnému střetnutí. Ještě do konce roku změnila Cynthia účes podle Johnovy favoritky Brigitte Bardotové, zkrátila délku sukní a na jeho zvláštní přání si jako jedna z prvních děvčat ve škole opatřila síťované punčochy o několik roků dříve, než se staly všeobecnou módou.
Němými svědky jejich několikahodinových rozhovorů byli slavní admirálové Nelson a Wellington, kteří na milenecký pár shlíželi ze starých rytin, rozvěšených po stěnách malebné studentské hospůdky Ye Cracke na Rice Street. Někdy Cyn¬thia doprovázela Johna na večírky, kde s chlapci hráli. Po příhodě ve společenském klubu dopravních zaměstnanců a odchodu bubeníka jich nebylo mnoho. Vystupovali teď pod nejrůznějšími jmény, která je zrovna napadla. S Moondogs zdánlivě souviseli Moonshiners, ale opravdu jen zdánlivě. V gangsterském slangu Al Caponovy éry se tak říkalo hostinským a překupníkům, kteří prodávali pašovanou whisky. Jin¬dy, když zjistili, že každý přišel v jinak barevné košili, před¬stavili se návštěvníkům večírku jako Rainbows - Duhy. John a Paul účinkovali kromě toho někdy jen sami dva pod téměř jarmarečním označením Nurkova dvojčata.

Také od Cynthie si John

zpočátku půjčoval. Když už ne peníze, bral si bez dovolení - a zpravidla ani nevracel ¬alespoň její štětce.
„Byl to takový bouřlivák,“ řekla o něm po letech samotná Cynthia. „Nikdy nechtěl v ničem ustoupit. Po celý čas jsme se hádali. Myslela jsem si, že když ustoupím já, bude se vším konec. John se chtěl přesvědčit, jestli mi může důvěřovat“
Ostatní dívky ze školy, a dokonce i tamní uklízečka Cynthii před tímhle „strašným“ Lennonem varovaly: „Jednou nás při¬stihla při tom, jak mě John zmlátil. Řekla, že jsem hloupá holka, když se s někým takovým zahazuju.“ Ani toto Cynthii¬no svědectví John nevyvrátil: „Byl jsem prostě hysterický. V tom byl ten háček. Žárlil jsem na každého, s kým se zasta¬vila. Vyžadoval jsem její důvěru a absolutní poslušnost právě proto, že sám jsem nebyl moc spolehlivý. Byl jsem neurotický a na ní jsem si vybíjel své zábrany.“

Jeho hudbu jsem nikdy nebrala vážně. Občas mluvil o tom, že napsal tu nebo onu melodii. Tušila jsem, že by mohl být někdy něčím proslulý, ale vůbec jsem si nedokázala předsta¬vit čím. Byl tak jiný a tak originální, že jsem jednoduše nevě¬děla, v čem by mohl vyniknout. Snad jako herec, myslela jsem si tehdy.“
John kupodivu s touhle charakteristikou souhlasil. „Buď jsem musel o peníze někoho pumpnout, nebo je ukrást. Když jsem byl na akademii, neměl jsem ani floka. Tak jsem celou tu dobu žebral. Většinou u takových dlouhovlasých holek, jako byla Thelma. Pravděpodobně jsem měl taky ten krutý humor, o kterém mluvila... Možná že to byl náš způsob, jak ukrýt před ostatníma naše opravdové city. Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl zranit nebo se nějak dotknout někoho tělesně postiženého.“

CYNTHIA A STU

Myslím si, že je prima, Johne. Ale jedna věc je na ní hrozná. Zuby má jako kobyla.“
George Harrison o novém Lennonově děvčeti

Jmenovala se Cynthia Powellová, bydlela na poloostrově Hoylake v Cheshiru, na protějším břehu Mersey, a seznámila se s Johnem na malířské akademii. Než k tomu na podzim roku 1958 došlo, byla takřka ve všem jeho pravým opakem. Jedním slovem stydlivka. Jediné, co měli oba společného, byl špatný zrak. Zpočátku se Cynthia Johna spíše bála než ho obdivovala. O tom, že bylo zjevně proč, vydala po létech zajímavé svědectví jedna z jejich spolužaček Thelma Pickle¬sová:
„John neměl tenkrát nikdy peníze. Byl to správný vandrák, který si věčně ode všech půjčoval, nechával se od ostatních zvát na brambůrky a pití nebo žebral cigára. Nejspíš má ještě dodnes pár liber dluhů z té doby. Na to, jak z ostatních dostat peníze, byl ale úplný přeborník. Kromě toho říkal věci, které by jiní nedokázali vypustit z úst. Občas to hraničilo až s kru¬tostí. Když šel ulicí, vysmíval se starým lidem, a viděl-li třeba někoho postiženého, utrousil: ,Někteří lidi udělají opravdu cokoli, jen aby nemuseli na vojnu.‘
Přestože měl pro všechno jen slova pohrdání, vždycky byl obklopen spoustou posluchačů. Byl příliš ješitný, aby no¬sil brýle, a nepoužíval je ani v kině. Jednou promítali nějakou reklamu na nylonky se spoustou sexu, ale ani to nerozeznal a musela jsem mu potom vyprávět, co se vlastně na plátně dělo.

Když se chlapci ocitli

mezi veselou společností autobusá¬ků, dozvěděli se na místě od pana Harrisona další potěšující novinku. Na večírek se údajně chystal vedoucí nedalekého kina, který se hodlal na vlastní oči a uši přesvědčit, zda John¬ny a jeho Měsíční psi jsou opravdu tak báječní, jak mu je Harold Harrison vylíčil. Jejich produkce o přestávce neděl¬ních představení měly snaživému panu vedoucímu přilákat do biografu více návštěvníků.
Od samého začátku se večírek vyvíjel znamenitě. Kluci byli v dobré pohodě a podle svědectví Colina Hantona odměňovali se Georgeovi za velkorysou snahu pana Harriso¬na spíše žertovně než zlomyslně míněnými poznámkami. Ne¬ustále ho některý z nich pošťuchoval otázkami: „Támhleto je tvůj táta? Kde nechal autobus?“ Důležitější bylo, že svoji pohodu dokázali přenést na šoféry, průvodčí i jejich rodinné příslušníky. Jakkoli je to k nevíře, bavili se prý při jejich od¬vázané a hlučné hudbě docela dobře. Když hoši skončili prv¬ní sérii, pozvali je k výčepu, kde měli otevřený účet. John a jeho kumpáni se nenechali dlouho pobízet. Zvláště Colin, který měl pro pivo odjakživa slabost, protože mu ho kvůli jeho mrňavé postavě věčně někde odpírali, měl toho večera žízeň a chuť přinejmenším za dva. Po přestávce se na pódium vrátily namísto svěžích a sympatických chlapců už jenom je¬jich mátoživé stíny. Na to, že by je někdo v širokém dalekém okolí Picton Lane angažoval podruhé, nebylo ani pomyšlení. Toho večera hrál Colin Hanton, jediný zbývající člen z pů¬vodního obsazení Quarrymen kromě Johna, s chlapci napo¬sledy.

Další, byť skromnější příležitost dostali Moondogs díky Georgeově otci. Čas od času pořádali zaměstnanci městské dopravy ve svém klubu na Picton Lane sobotní společenské večírky. Na jednom z nich připadla Haroldu Harrisonovi úlo¬ha hlavního pořadatele. V jeho kompetenci bylo nejenom přednesení slavnostního přípitku, byl zodpovědný také za program. Stačilo, aby se s touto funkcí doma pochlubil Loui¬se, a kapela jejího syna měla angažmá na večírku zajištěno.

Novou vzpruhu do žil skomírajících Quarrymen vlily na přechodnou dobu přípravy spojené s účinkováním v Discoveries známého lovce talentů Carrolla Levise. Kdekoli Levis pořádal své soutěže, byla kolem toho spousta humbuku, oprávněných i planých nadějí a nervozity. Quarrymen se to¬hohle monstrózního balábile, k němuž neodmyslitelně patřili kromě hudebních skupin také nejrůznější zpěváci, recitátoři, kouzelníci, snaživé malé baletky a samozřejmě jejich polo¬hysterické maminky, zúčastnili už jednou, ještě před Pau¬lovým nástupem. Tehdy je v místním liverpoolském finále zametla skifflová skupina maličkého Nickyho Cuffa. Možná kvůli tomu, že jako Quarrymen už jednou neuspěli, anebo čistě jen proto, aby byli „v lajně“ s ostatními liverpoolskými kapelami, změnili si konečně krátce před účastí v Discoveries svůj název. Nové jméno skupiny teď jasně podtrhovalo Len¬nonovu vedoucí úlohu. Říkali si Johnny And The Moondogs. Štěstí jim tentokráte přálo a byli vybráni pro účast v semifi¬nále, které se konalo o týden později ve velikánském divadle Hippodrome v Manchesteru.. Před budoucími Brouky se tím současně otevřela šance k prvnímu účinkování před kamera¬mi známé britské televizní stanice Granada. Že z toho všeho nakonec nic nebylo, zavinila okolnost, která byla u budoucích milionářů zvláště pikantní - zoufalý nedostatek peněz, s nímž se Johnny a jeho Měsíční psi potýkali. Když se sout재ní večer stále více protahoval a příznivci jednotlivých aktérů odměňovali své miláčky dlouhotrvajícími potlesky, shledali Johnovi svěřenci s hrůzou, že se nedostanou na jeviště včas, a že jim ujede poslední vlak i autobus zpátky do Liverpoolu. A protože si nemohli dovolit zaplatit za hotel, Paulovi se dokonce nedostávalo ani plné částky na zpáteční jízdenku autobusem, opustili Manchester, aniž je doma mohli vidět v televizi.

Vytoužený nástroj, elektrickou kytaru Hofner Futurama, přesně stejný model, s jakým Holly právě nedávno objel na svém turné Anglii, koupila nakonec Georgeovi za tehdy ne¬malý obnos 30 liber maminka Louise. Georgeovi bylo nad slunce jasnější, že pro ně musela sáhnout hodně hluboko do kapsy a že dříve či později budou v rodinném rozpočtu chy¬bět. O všech sobotách v následujících týdnech a měsících pro¬jížděl George potom na kole ranními ulicemi jejich čtvrti a dodával do domu balíčky masa, které pro své stále zákazní¬ky přichystal místní řezník. Tak dlouho, dokud matce těch třicet liber do poslední pence nevrátil.
K nové elektrické kytaře se kdoví jakým zázrakem dostal také John. Rozhodně už podruhé nemohl spoléhat na pomoc Mimi. Ta měla Johnova stále výstřednějšího vzezření, jeho stejně vyparáděných kamarádů i té jejich bláznivé muziky právě tak akorát. Po smrti Johnovy matky držela však Mimi jazyk více na uzdě a zachovávala vůči chlapci taktní zdrženli¬vost. Znala Johna přece jen více než kdokoli jiný a tušila, že bude lépe nechat ho i s žalem napospas sobě samému. Ti, co znají Lennonovu píseň Mother, nahranou o dvanáct let poz¬ději s Plastic Ono Bandem, s jejími naplno vyslovenými výčit¬kami na adresu obou rodičů, vědí, že tyhle jizvy z dětství se v Johnově srdci vlastně nikdy úplně nezhojily.
George měl sice svoji vytouženou futuramu a také John se mohl chlubit novým Hofnerovým modelem Club 40, ale žád¬ný z nich neměl dostatek prostředků na zakoupení vlastního zesilovače s reproduktory. Někdy měli štěstí a přiživili se na aparatuře některé zámožnější skupiny, se kterou se zrovna střídali na jednom pódiu. Častěji musel George použít svého umu a šikovných rukou, aby propojil pomocí drátů obě kyta¬ry přímo s mikrofonem. V pionýrských dobách rock'n'rollu to byla poměrně obvyklá praxe řady začínajících skupin. Mnozí pamětníci počátků českého big beatu by mohli vyprávět celé hodiny o tom, kolik vynalézavosti tihle samozvaní elektrikáři projevili. Zůstává dodnes s podivem, že na tohle riskantní a vpravdě životu nebezpečné podnikání nikdo nedoplatil. K prvním tragickým událostem toho druhu došlo na rocko¬vých koncertech až v průběhu dalšího desetiletí, kdy skupiny už používaly nákladné profesionální aparatury.

Sám potom několik týdnů po matčině smrti střídavě pil a střídavě vysedával dlouhé hodiny u velkého okna v horní části školního schodiště. Jeho profesor malíř Arthur Ballard i spolužáci ho tam viděli nejednou plakat. Nedostatek příle¬žitostí ke hraní s Quarrymen teď přišel Johnovi spíše vhod.
„Byl jsem tehdy prostě slepý vztekem,“ přiznal později Lennon. „Buď jsem byl opilý, nebo jsem se s někým v jednom kuse rval. Něco se mnou nebylo v pořádku.“
Někdy v téhle době opustil skupinu Rod Davis, který byl v sextě a na banjo už mu nezbýval čas. Nigel, který až dosud obstarával pro své kamarády kšefty, dostal tuberkulózu, a odvezli ho na delší dobu do sanatoria ve Fazekerley. Brzy ho tam následoval i basista Quarrymen Len Garry se zápa¬lem mozkových blan.
George se mezitím rozhodl získat stůj co stůj pořádnou elektrickou kytaru. Bez ní se cítil jako bezruký. Tím spíše, že si našel nový idol, který mu snad ještě více než zpěvem impo¬noval svou kytarovou hrou. Byl jím obrýlený a tehdy devate¬náctiletý Buddy Holly, jeden z řady bílých následovníků Pres¬leyho, kteří se Elvisovým odchodem na vojnu dostali na koně. Elvis byl sice se svými šesti tituly na britské hitparádě v průběhu roku 1958 pořád ještě jedničkou, ale Holly mu tam se svými čtyřmi písničkami nebezpečně šlapal na paty. Jeho vesměs jednoduché, harmonicky přehledné rytmické popěv¬ky Harrisonovi učarovaly natolik, že jejich autorovi dával přednost před Johnovými a Paulovými oblíbenci bratry Ever¬lyovými, kteří toho roku zabodovali v anglických žebříčcích dvěma písněmi. Jejich další favorité - černoši Fats Domino a Little Richard - tam měli shodně po jedné.

„V pořádku,“ odvětila Julia. „Nedělej si starosti. Uvidíme se zítra“
S tímhle tradičním pozdravem na rozloučenou se Julia vy¬dala dolů ulicí. Doprovázel ji Nigel, zklamaný, že Johna neza¬stihl.
„Julia mi cestou vyprávěla vtipy“ vzpomíná Nigel. „Kdyko¬liv jste ji potkali, měla jich pár v zásobě.“ Šli spolu ještě něco přes dvě stě metrů a pak se rozloučili. Nigel pokračoval dolů ulicí, zatímco Julia se vydala napříč na druhou stranu, směrem k zastávce autobusu. Ticho letního podvečera přeťaly náhle zvuky skřípajících brzd a tuhá rána. Nigel, který se vzápětí otočil, uviděl auto, které vymrštilo Julii¬no tělo do vzduchu.
Když John s Twitchym dorazili taxíkem do nemocnice v Sentonu, bylo už pozdě. Julia zemřela v okamžiku, kdy její tělo dopadlo na tramvajové koleje. Auto, které zabilo Johno¬vu matku, řídil bývalý policista ve výslužbě. Nigel byl předvo¬lán k soudu jako svědek, ale chlapcova výpověď' neudělala dojem, a porota řidiče osvobodila. Johna zanechalo rozhod¬nutí soudu lhostejným. Věděl, že žádný rozsudek mu nemůže nahradit Julii. Když předtím ztratil matku Paul, zeptal se ho prý John udiveně:
„Jak můžeš takhle sedět a chovat se normálně, když je tvá matka mrtvá? Kdyby se něco takového stalo mně, zbláznil bych se.“

Ve srovnání s domácími poměry u Harrisonových prožíval ve stejné době John s tetou Mimi hotové peklo. Mimi, která se v chlapci vždycky zhlížela, sváděla teď všechny Johnovy prohřešky na špatný vliv jeho kamarádů. Na George měla zvláště spadeno, ale ani Paul v jejích přísných očích neobstál bez výhrad. Při lamentování zapomínala, že John byl o dva roky starší než Paul, a dokonce o tři než George. Jestli měl tedy někdo v téhle partě navrch, pak to byl nejspíš právě její synovec. Mimi to ve své opičí lásce viděla jinak. Dokud se s nimi John nekamarádil, ani ho prý nenapadlo chodit v ně¬čem jiném než ve slušném obleku.
„Paul začal nosit strašné střevíce s dlouhýma špičkama a s přezkama po stranách. A co teprve George! Když jsem se jednou vrátila domů a načapala ho v tom příšerném účesu, oblečeného do růžové košile, pověděla jsem mu: ,Už nikdy víckrát mi sem nelez v košili, jako je tahleta!‘„
John se nejednou po takovéhle scéně sebral a zmizel na pár dní k Julii. Její domácnost ve Spring Wood mu ostatně sloužila nejenom jako příležitostný azyl, ale také jako pře¬vlékárna. V prvním roce studií na umělecké koleji se stalo bezmála pravidlem, že se tu John cestou do školy nakrátko zastavil a ze spořádaného mládence, který ráno opustil Men¬dips, se proměnil v Teddyho. O prázdninách roku 1958 se však tohle všechno naráz změnilo.
John byl toho červencového večera právě ve Spring Wood. Dívali se tam s Juliiným druhem Twitchym na televizi. Matka byla naopak na návštěvě u sestry v Menlove Avenue. Seděly s Mimi u čajového stolku v pečlivě udržované zahra¬dě, která byla sestřinou pýchou. Mimi sdílela v tomhle ohledu zvyky ostatních majitelů řadových vilek v celé Anglii, pro které byty zahrádky - kromě záclon v okně - tím jediným, čím se jejich domky, podobné si jinak jako vejce vejci, navzá¬jem lišily. Ve stejné chvíli opustil Nigel Whalley domov svých rodičů ve Vale Road a zamířil za roh do Menlove Ave¬nue, aby se podíval, je-li John doma. Když přicházel k Men¬dipsu, zastihl obě ženy právě v okamžiku loučení u zahradní branky.
„Dneska tě ani nepůjdu vyprovodit na autobus“ řekla Mimi.

Tou dobou už navštěvoval George pravidelně také Paul, který mu nezištně radil a ukázal mu pár kytarových fíglů. Když se později - v průběhu osmapadesátého roku - stal George sice neoficiálním, nicméně přece jen stálým hráčem Quarrymen, proměnila se domácnost Harrisonových v Upton Green ve vyhledávané útočiště členů skupiny. Hlavně o ví¬kendech, kdy pan Harrison měl zpravidla službu na některé z autobusových linek městské dopravy, nastěhovali se sem kluci i s nástroji. Georgeova maminka Louise kupodivu ani v tomhle ohlušujícím rámusu neztrácela příslovečně dobrou náladu. V podivné směsici s hudbou zněl prý domem téměř neustále její nakažlivý smích.
V obývacím pokoji Harrisonových také Quarrymen nej¬častěji sledovali nový pořad komerčního kanálu britské tele¬vize Oh Boy! Defilovali v něm američtí rockeři a jejich první angličtí následovníci. Ti pocházeli převážně ze stejné líhně jako Tommy Steele a také pro většinu z nich si neúnavný lovec talentů Larry Parnes vymyslel nová, „přitažlivější“ jmé¬na: Marty Wilde (Pruďas), Vince Eager (Ostrý), Billy Fury (Vztekloun), Johny Gentle (Krotký), Duffy Power (Silák), Dicky Provide (Hrdý). Zato kdykoliv se na obrazovce objevil zdvořilý a elegantní Cliff Richard se svými Shadows, jejichž první společná deska Move It si právě získala většinu anglic¬ké mládeže, ten, kdo měl k televizi nejblíže, ji pokaždé vy¬pnul. Ačkoli byli Cliff i vedoucí členové Shadows Hank Mar¬vin a Bruce Welch odchovanci skifflového hnutí, stejně jako Quarrymen, uším liverpoolských kluků zněla tahle hudba až moc učesaně a dávali svoji příslušnost k jiné krevní skupině také pořádně najevo.

Trpělivost, které se Georgeovi tak zoufale nedostávalo ve školních lavicích a nad úlohami, se dostavila až nad kytarou. Celé hodiny vydržel cvičit a nepovolil, ani když mu na koneč¬cích prstů naběhly puchýře. Svým příkladem brzy strhl starší¬ho Petera. Také on si opatřil kytaru, zanedlouho zburcovali několik kamarádů a utvořili skifflovou skupinu. Jejich první a zároveň pravděpodobně poslední vystoupení se uskutečnilo v místním klubu Britské legie.
„Všichni byli úplně rozjaření, když přišli k nám domů, a kři¬čeli jeden přes druhého,“ vypráví Louise Harrisonová o Georgeových hudebních začátcích. „Nejdříve jsem vůbec nerozuměla, co se vlastně stalo. Potom mi ukázali 10 šilinků, které každý z nich dostal. Byly to první peníze, které za tu svoji muziku dostali. Tomu chudákovi, co s nima bušil do bedny od čaje, krvácely od hraní prsty. Víko té bedny bylo celé od krve. Říkali si tenkrát Vzbouřenci, ale sama už nevím, jestli spolu potom ještě někdy hráli“

„Jeden z učitelů, Cissy Smith, se na mne vrhnul kvůli bo¬tám,“ popisuje George jednu ze svých obvyklých šarvátek s profesory na gymnáziu. „Přezdívali jsme mu Cissy, protože vždycky chodil vohozenej s přehnanou elegancí. Tehdy mi povídá: ‘To přece nejsou žádný boty do školy, Harrisone‘ Měl jsem sto chutí se ho zeptat, jak by měly vypadat boty pro školu, ale radši jsem si to nechal pro sebe... Časem jsem se prostě naučil ovládat a držet jazyk za zuby. Mezi mnou a ně¬kolika učiteli dokonce došlo k jakýsi nevyslovený, ale přesto vzájemně respektovaný dohodě. Oni mě nechali sedět vzadu na pokoji, a já jsem za to nedělal žádný nepříjemnosti. Když bylo venku slunečný počasí, bylo to těžký zůstat pozorný, když tam vepředu nějaký ten stařík pořád žvanil. Párkrát jsem se vzbudil až ve tři čtvrtě na pět, a zjistil jsem, že mezitím už všichni odešli.“
Ve třinácti si George oblíbil Donegana, a když mu spolu¬žák nabídl lacinou koupi staré kytary, nezaváhal ani vteřinu. Stála pouhé tři libry. George je celkem snadno dostal od matky, která s ním jeho nadšení pro hudbu sdílela od samého začátku. Jinak byl ovšem při pokusech o zvládnutí nástroje odkázán zcela na sebe. Nikdo z rodiny mu nebyl schopen dát aspoň to, co Johnovi Julia a Paulovi otec.

GEORGE

Nejmladší z pozdějších Brouků byl zároveň jediný, který nevyrůstal v rozvedené rodině nebo předčasně neztratil ně¬kterého z rodičů. Když se 25. února 1943 narodil, měl už o dvanáct roků starší sestru Lou a dva bráchy: devítiletého Harryho a tříletého Petera. Harold Harrison byl původně stejně jako Johnův otec lodním stevardem. Se svou budoucí manželkou Louisou se seznámil v roce 1929.
Harrisonovi se vzali v květnu 1930, rok po tom, co se zhroutila newyorská burza a přízrak počínající hospodářské krize začal zvolna doléhat i na Británii. Měli už dvě děti, když Harold ztratil práci u lodní společnosti a stal se nedobrovol¬ným příslušníkem statisícové armády nezaměstnaných, odvis¬lých jen od skromné sociální podpory. Šťastnou náhodou zís¬kal za nějaký čas místo řidiče autobusu městské dopravy. Na moře se už nevrátil. George, ačkoli byl od narození hýčkán sourozenci a pochopitelně nejvíc dospívající sestrou, se ku¬podivu nestal rozmazleným dítětem. Už od mládí byl prý sa¬mostatný, se sklonem k hloubavému samotářství, které mu zůstalo i později. Po matce byl katolík, ale stejně jako jeho sourozenci chodil do protestantské školy v Dovedale Road, v téže době, kdy její vyšší ročníky navštěvoval i Lennon.
V roce 1954 přijali George na týž institut, kde už studoval Paul, se kterým se znal od vidění ze Speke. Na rozdíl od Paula prolézal George gymnáziem jen taktak. Od počátku se mu zajídalo biflování letopočtů slavných bitev, jichž právě Anglie - k Georgeově pramalé radosti - měla ve své histo¬rii tak požehnaný počet. V prvních ročnících střední školy byl často bit a strávil po škole více hodin než kterýkoli jeho spo¬lužák. Profesory popouzel nejenom nezájmem o učení, ale také výstředním oblečením i frajerskými účesy. Jednou to byl nakrátko sestřižený „trávník“, jindy naopak vysoko vyčesané vlasy na způsob Presleyho.

Paul měl v době Johnových studií na Liverpool Art Colle¬ge příležitost vídat se s ním ještě častěji. Budovy obou ústavů, které chlapci navštěvovali, totiž bezprostředně sousedily. Nejednou si John vyzvedl cestou ze školy Paula přímo z klubka kluků, hrajících na ulici hokej. Paul se teď už nějakou dobu kamarádil ještě s dalším chlapcem z institutu, kterého si pamatoval z doby, kdy McCartneyovi bydleli ve Speke. George, jak se tento staronový Paulův přítel jmenoval, chodil sice na gymnáziu o třídu níž, nicméně oba spojovaly stejné zájmy. Kytary a rock'n'rollové desky. Ty byly také věčným tématem jejich rozhovorů cestou do školy. Občas se George objevil na některé tancovačce, kde hráli Quarrymen. Paul se sice příleži¬tostně ostatním zmínil, že jeho kamarád hraje na kytaru, ale ti si čtrnáctiletého zelenáče nevšímali. Teprve koncem roku 1957 se Paulovi podařilo přinutit své spoluhráče, aby si ka¬maráda poslechli. Bylo to v malém sklepním klubu, v opuště¬ném domě na liverpoolské periférii. Říkalo se tam V márnici, což svým způsobem nejlépe vystihovalo atmosféru studené¬ho sklepa bez baru, osvětleného modrým světlem jediné žá¬rovky. George na kluky vybalil své parádní číslo - americ¬kou rock'n'rollovou instrumentálku Raunchy, ale na nikoho neudělala příliš velký dojem. Přestože vytoužené „lano“ ne¬dostal, alespoň se s ostatními členy skupiny seznámil. Aniž ho k tomu kdokoliv vyzval, chodil od téhle chvíle na všechny jejich produkce, a semtam si s nimi i zahrál. Spíše nepozoro¬vaně se tak hned v průběhu následujícího roku rozrostli Qua¬rrymen o George Harrisona.

Paul měl v době Johnových studií na Liverpool Art Colle¬ge příležitost vídat se s ním ještě častěji. Budovy obou ústavů, které chlapci navštěvovali, totiž bezprostředně sousedily. Nejednou si John vyzvedl cestou ze školy Paula přímo z klubka kluků, hrajících na ulici hokej. Paul se teď už nějakou dobu kamarádil ještě s dalším chlapcem z institutu, kterého si pamatoval z doby, kdy McCartneyovi bydleli ve Speke. George, jak se tento staronový Paulův přítel jmenoval, chodil sice na gymnáziu o třídu níž, nicméně oba spojovaly stejné zájmy. Kytary a rock'n'rollové desky. Ty byly také věčným tématem jejich rozhovorů cestou do školy. Občas se George objevil na některé tancovačce, kde hráli Quarrymen. Paul se sice příleži¬tostně ostatním zmínil, že jeho kamarád hraje na kytaru, ale ti si čtrnáctiletého zelenáče nevšímali. Teprve koncem roku 1957 se Paulovi podařilo přinutit své spoluhráče, aby si ka¬maráda poslechli. Bylo to v malém sklepním klubu, v opuště¬ném domě na liverpoolské periférii. Říkalo se tam V márnici, což svým způsobem nejlépe vystihovalo atmosféru studené¬ho sklepa bez baru, osvětleného modrým světlem jediné žá¬rovky. George na kluky vybalil své parádní číslo - americ¬kou rock'n'rollovou instrumentálku Raunchy, ale na nikoho neudělala příliš velký dojem. Přestože vytoužené „lano“ ne¬dostal, alespoň se s ostatními členy skupiny seznámil. Aniž ho k tomu kdokoliv vyzval, chodil od téhle chvíle na všechny jejich produkce, a semtam si s nimi i zahrál. Spíše nepozoro¬vaně se tak hned v průběhu následujícího roku rozrostli Qua¬rrymen o George Harrisona.