„Jeden z učitelů, Cissy Smith, se na mne vrhnul kvůli bo¬tám,“ popisuje George jednu ze svých obvyklých šarvátek s profesory na gymnáziu. „Přezdívali jsme mu Cissy, protože vždycky chodil vohozenej s přehnanou elegancí. Tehdy mi povídá: ‘To přece nejsou žádný boty do školy, Harrisone‘ Měl jsem sto chutí se ho zeptat, jak by měly vypadat boty pro školu, ale radši jsem si to nechal pro sebe... Časem jsem se prostě naučil ovládat a držet jazyk za zuby. Mezi mnou a ně¬kolika učiteli dokonce došlo k jakýsi nevyslovený, ale přesto vzájemně respektovaný dohodě. Oni mě nechali sedět vzadu na pokoji, a já jsem za to nedělal žádný nepříjemnosti. Když bylo venku slunečný počasí, bylo to těžký zůstat pozorný, když tam vepředu nějaký ten stařík pořád žvanil. Párkrát jsem se vzbudil až ve tři čtvrtě na pět, a zjistil jsem, že mezitím už všichni odešli.“
Ve třinácti si George oblíbil Donegana, a když mu spolu¬žák nabídl lacinou koupi staré kytary, nezaváhal ani vteřinu. Stála pouhé tři libry. George je celkem snadno dostal od matky, která s ním jeho nadšení pro hudbu sdílela od samého začátku. Jinak byl ovšem při pokusech o zvládnutí nástroje odkázán zcela na sebe. Nikdo z rodiny mu nebyl schopen dát aspoň to, co Johnovi Julia a Paulovi otec.