Když se chlapci ocitli

mezi veselou společností autobusá¬ků, dozvěděli se na místě od pana Harrisona další potěšující novinku. Na večírek se údajně chystal vedoucí nedalekého kina, který se hodlal na vlastní oči a uši přesvědčit, zda John¬ny a jeho Měsíční psi jsou opravdu tak báječní, jak mu je Harold Harrison vylíčil. Jejich produkce o přestávce neděl¬ních představení měly snaživému panu vedoucímu přilákat do biografu více návštěvníků.
Od samého začátku se večírek vyvíjel znamenitě. Kluci byli v dobré pohodě a podle svědectví Colina Hantona odměňovali se Georgeovi za velkorysou snahu pana Harriso¬na spíše žertovně než zlomyslně míněnými poznámkami. Ne¬ustále ho některý z nich pošťuchoval otázkami: „Támhleto je tvůj táta? Kde nechal autobus?“ Důležitější bylo, že svoji pohodu dokázali přenést na šoféry, průvodčí i jejich rodinné příslušníky. Jakkoli je to k nevíře, bavili se prý při jejich od¬vázané a hlučné hudbě docela dobře. Když hoši skončili prv¬ní sérii, pozvali je k výčepu, kde měli otevřený účet. John a jeho kumpáni se nenechali dlouho pobízet. Zvláště Colin, který měl pro pivo odjakživa slabost, protože mu ho kvůli jeho mrňavé postavě věčně někde odpírali, měl toho večera žízeň a chuť přinejmenším za dva. Po přestávce se na pódium vrátily namísto svěžích a sympatických chlapců už jenom je¬jich mátoživé stíny. Na to, že by je někdo v širokém dalekém okolí Picton Lane angažoval podruhé, nebylo ani pomyšlení. Toho večera hrál Colin Hanton, jediný zbývající člen z pů¬vodního obsazení Quarrymen kromě Johna, s chlapci napo¬sledy.