Sám potom několik týdnů po matčině smrti střídavě pil a střídavě vysedával dlouhé hodiny u velkého okna v horní části školního schodiště. Jeho profesor malíř Arthur Ballard i spolužáci ho tam viděli nejednou plakat. Nedostatek příle¬žitostí ke hraní s Quarrymen teď přišel Johnovi spíše vhod.
„Byl jsem tehdy prostě slepý vztekem,“ přiznal později Lennon. „Buď jsem byl opilý, nebo jsem se s někým v jednom kuse rval. Něco se mnou nebylo v pořádku.“
Někdy v téhle době opustil skupinu Rod Davis, který byl v sextě a na banjo už mu nezbýval čas. Nigel, který až dosud obstarával pro své kamarády kšefty, dostal tuberkulózu, a odvezli ho na delší dobu do sanatoria ve Fazekerley. Brzy ho tam následoval i basista Quarrymen Len Garry se zápa¬lem mozkových blan.
George se mezitím rozhodl získat stůj co stůj pořádnou elektrickou kytaru. Bez ní se cítil jako bezruký. Tím spíše, že si našel nový idol, který mu snad ještě více než zpěvem impo¬noval svou kytarovou hrou. Byl jím obrýlený a tehdy devate¬náctiletý Buddy Holly, jeden z řady bílých následovníků Pres¬leyho, kteří se Elvisovým odchodem na vojnu dostali na koně. Elvis byl sice se svými šesti tituly na britské hitparádě v průběhu roku 1958 pořád ještě jedničkou, ale Holly mu tam se svými čtyřmi písničkami nebezpečně šlapal na paty. Jeho vesměs jednoduché, harmonicky přehledné rytmické popěv¬ky Harrisonovi učarovaly natolik, že jejich autorovi dával přednost před Johnovými a Paulovými oblíbenci bratry Ever¬lyovými, kteří toho roku zabodovali v anglických žebříčcích dvěma písněmi. Jejich další favorité - černoši Fats Domino a Little Richard - tam měli shodně po jedné.