Zajímavé je, že ke vzniku jakési liverpoolské obdoby bea¬tového hnutí v oblasti vlastní poezie přece jenom došlo. V polovině následujícího desetiletí vstoupilo totiž do anglic¬ké poválečné poezie několik mladých básníků, jejichž krédo vyjádřil Edward Lucie-Smith, pořadatel antologie veršů příznačně nadepsané The Liverpool Scene: „Liverpoolští básníci se zajímají především o problémy komunikativnosti. Za zku¬šební kámen pokládají okolnost, zda svou tvorbou zapůsobili nebo nezapůsobili na posluchače, zda je zaangažovali nebo ne. Báseň pro ně není architektonickým celkem, ale sérií obrazů, vjemů a pocitů... Primárně je tato poezie určena k přednesu.“ Nadto Spike Hawkins, Henry Graham, Adrian Henri, Roger McGough, Brian Patten a další básníci této řady proklamovali otevřeně své sepětí s beatovými hudebníky, jejich publikem i všeobsáhlostí, která vyplývala z pojmu pop kultura. Jeden z nejvýraznějších zjevů tohoto hnutí, bás¬ník a výtvarník Adrian Henri, řekl: „Jdou za námi lidé, kterým ještě není nebo zrovna je dvacet, většinou intelektuálové a inteligentní odchovanci beatových skupin, kteří si mezi nimi vybírají, a neobdivují se prostě jen té, která už má desky v žebříčku horních dvaceti.“
Přátelství trojice nezůstalo bez vlivu ani na Lennonovo hudební působení a činnost jeho tehdy nepříliš aktivní kapely. Prvním plodem, které toto kamarádství vydalo, byla společná Harryho a Sutcliffova zásluha o vylepšení materiálního záze¬mí skupiny. Oba byli členy studentského výboru, v němž po¬dali a sami také prosadili návrh, aby Johnova kapela pravi¬delně hrála na kolejních tanečních večírcích. K tomu účelu byl pro ně z prostředků studentského fondu zakoupen nový zesilovač, který chlapci pořád ještě tak zoufale postrádali.