„V pořádku,“ odvětila Julia. „Nedělej si starosti. Uvidíme se zítra“
S tímhle tradičním pozdravem na rozloučenou se Julia vy¬dala dolů ulicí. Doprovázel ji Nigel, zklamaný, že Johna neza¬stihl.
„Julia mi cestou vyprávěla vtipy“ vzpomíná Nigel. „Kdyko¬liv jste ji potkali, měla jich pár v zásobě.“ Šli spolu ještě něco přes dvě stě metrů a pak se rozloučili. Nigel pokračoval dolů ulicí, zatímco Julia se vydala napříč na druhou stranu, směrem k zastávce autobusu. Ticho letního podvečera přeťaly náhle zvuky skřípajících brzd a tuhá rána. Nigel, který se vzápětí otočil, uviděl auto, které vymrštilo Julii¬no tělo do vzduchu.
Když John s Twitchym dorazili taxíkem do nemocnice v Sentonu, bylo už pozdě. Julia zemřela v okamžiku, kdy její tělo dopadlo na tramvajové koleje. Auto, které zabilo Johno¬vu matku, řídil bývalý policista ve výslužbě. Nigel byl předvo¬lán k soudu jako svědek, ale chlapcova výpověď' neudělala dojem, a porota řidiče osvobodila. Johna zanechalo rozhod¬nutí soudu lhostejným. Věděl, že žádný rozsudek mu nemůže nahradit Julii. Když předtím ztratil matku Paul, zeptal se ho prý John udiveně:
„Jak můžeš takhle sedět a chovat se normálně, když je tvá matka mrtvá? Kdyby se něco takového stalo mně, zbláznil bych se.“