KAPELA KLUBU OSAMĚLÝCH SRDCÍ SERŽANTA PEPŘE

Když po vítězství labouristů ve volbách v říjnu roku 1964 přejímal předseda strany Harold Wilson od královny v Buc¬kinghamském paláci jmenování do úřadu ministerského předsedy, nešetřil sliby. Proklamovaných sto dnů dynamické akce mělo churavějícímu britskému hospodářství přinést rychlý vzestup a pracujícím jistoty, o jakých se jim předtím nesnilo. Sto dnů se mezitím protáhlo na dva roky a jediné, co ve Velké Británii zaznamenalo trvalý vzestup, byly daně a ceny. Ty se zvyšovaly v průměru o 7 % ročně. Libra naopak nezadržitelně klesala. Potěšitelné nebyly ani Wilsonovy vý¬sledky na poli zahraniční politiky, kde chtě nechtě museli Angličané podporovat svého mocnějšího amerického spo¬jence ve vietnamském dobrodružství. Navíc pokračovalo dal¬ší oklešťování britského impéria, když k předešlým odpadlí¬kům přibyli bývalí poddaní Jejího Veličenstva v africké Rho¬désii. Snad jedinou radost v celonárodním smyslu přinesli Britům uprostřed léta 1966 jejich fotbalisté.

Weissovo i Epsteinovo dobré předsevzetí vzalo teď rázem zasvé. Lennonova slova o Vietnamu jenom přilila olej do ohňů s jejich deskami, které beztak už vzplály po tradiční baště konzervativců v Tennessee také v Alabamě, Georgii a Texasu. Na svoji poslední koncertní pouť odjížděli Beatles s pocitem, že jedou do jámy lvové. Silák Mal Evans byl tak vyděšen, že napsal své ženě Lil a nově narozené dcerce Julii dopis na rozloučenou. V Ohiu, rozdmýchaném předtím baptistickým páterem Babbsem, odešel nervově zhrouceny Paul McCartney v Cincinnati z pódia a v Clevelandu to vzdali všichni čtyři už po deseti minutách. O čtyři dny pozdějí v Bostonu jim další hořící hranice veřejně slibovali přímo ve vysílání místní rozhlasové stanice. Avšak skutečné peklo čekalo Beatles teprve další den, když překročili pomyslnou linii, kterou geometři Mason a Dixon rozdělili Ameriku na Jih a Sever. V Memphisu je výhrůžně očekávalo osm tisíc bílých kápí, skrývajících nenávistné pohledy příslušníků Kukluxkla¬nu, přímo před amfiteátrem Coliseum, dějištěm jejich koncer¬tu. Přízrak sniperů - zákeřných střelců, který od vraždy Kennedyho visel nad Amerikou jako černý mrak, přinutil ko¬nečně federální policii, aby podezřelé návštěvníky koncertu podrobila při vstupu do areálu osobním prohlídkám, zda ne¬skrývají střelné zbraně. Přesto uprostřed koncertu vylétla z davu na tribuně petarda a explodovala v těsné blízkosti George Harrisona, který leknutím málem omdlel. Když odlé¬tali Beatles po posledním koncertu své kariéry ze San Fran¬ciska domů do Londýna, stále nemohli uvěřit, že jsou ještě mezi živými.

Lennona otázka nadzdvihla.

„Já přece nejsem žádný Anti¬krist a stejně tak nemám nic proti náboženství. Neříkal jsem, kdo je větší nebo lepší. Já sám věřím v boha, ale ne jako v nějakého dědečka na obláčku. Věřím, že to, čemu lidé říkají bůh, je něco, co je přítomno v každém z nás... Neříkám, že Beatles jsou lepší než bůh nebo Ježíš. Použil jsem slova ,Beat¬les‘, protože je pro mne snazší mluvit o Beatles...“
Otázky však pokračovaly. V této atmosféře, předpojatosti, živené několikatýdenní nenávistnou antibeatlovskou kampa¬ní, bylo zřejmé, že novináři chtějí za každou cenu Lennonovu kůži. John, který viděl, že jeho argumentům většina beztoho nenaslouchá, konečně řekl:
„Lituju toho, co jsem pověděl. Skutečně... A omlouvám se, když vám to udělá dobře. Okay? Lituji!“
Ale z tónu jeho slov bylo jasné, že to Američané mají u něho schované. A dokonce s tím nepočkal ani napříště. Za pouhých několik minut po Lennonově omluvě si ohromení novináři i překvapený Brian Epstein museli vyslechnout prv¬ní veřejné prohlášení jednoho z Beatles na téma, přišité Americe oněch dnů mnohem těsněji na tělo než nepodstatné spory o míře jejich skutečné či domnělé obliby. John Lennon otevřeně vystoupil proti válce ve Vietnamu a americké účasti v ní, vyjádřené tehdy už přítomností půl miliónu vojáků v amerických stejnokrojích na vietnamské půdě. Význam to¬hoto prohlášení spočíval v obrovském vlivu na milióny lidí na celém světě, o kterém už před pár lety napsal v jiné souvi¬slosti Walter Homes v deníku britských komunistů Daily Worker: „Beatles jsou natolik populární, že veřejnost sleduje každé jejich slovo. Jejich výroky okamžitě kdekdo zná. Proto má pro pokrokové síly Anglie význam už to, když Beatles prohlásí, že v žádném případě nepojedou do Jihoafrické re¬publiky, neboť odsuzují rasovou diskriminaci. Jejich slova to¬tiž ovlivňují a často reprezentují veřejné mínění.“

Epstein

nelenil a jednal okamžitě. Věděl, že ve chvíli, kdy Beatles přiletí do Ameriky, může být na veškeré vysvětlování i omluvy pozdě. Přestože byl stále ještě nemocen a sužovala ho horečka, svolal newyorské reprezentanty sedmé velmoci na vlastní tiskovku, kde jim věcně vysvětlil, že nešťastný vý¬rok Johna Lennona byl nevhodnou citací a zasazením do ji¬ného kontextu překroucen a mylně interpretován. Maureen Cleaveová, vidouc, co její rozhovor s Johnem způsobil, při¬spěchala s obdobným prohlášením pro tisk. Její argumenty spočívaly v nevídané expanzi hudby Beatles do všech světo¬vých teritorií, z níž pramenil i fakt, že je s velkou pravděpo¬dobností známější než křesťanství, jehož vliv byl více či méně omezen především na západní svět.
Tváří v tvář novinářům, kteří se sjeli po příletu Beatles do Chicaga 11. srpna z celých Spojených států, vysvětlil bledý a nervózní Lennon své stanovisko. Ale dotěrní novináři, mezi nimiž samozřejmě nechyběli zástupci a dopisovatelé křesťského tisku, cítili svou příležitost, jak dostat Lennona ke zdi. „Dobře, ale jste připraven se omluvit?“ - ozvalo se z je¬jich řad.

Vedle těchto krajních postojů nabývala aféra stále většího rozsahu i mezi řadami věřících, které sdružovaly běžné cír¬kve. Baptistický reverend Thurmann H. Babbs z Clevelandu vyhrožoval po celé léto neděli co neděli svým farníkům exko¬munikací, jestliže se některý zúčastní koncertu Beatles, který se měl konat 14. srpna na městském stadiónu. Obchody s des¬kami postupně rušily své objednávky na jejich nahrávky, které zároveň přestalo vysílat pětatřicet amerických rozhla¬sových stanic. Když se Brian seznámil s celým rozsahem po¬hromy, položil po chvilce přemítání svému partnerovi v jeho kanceláři věcnou otázku:
„Na kolik by to přišlo, kdybychom celé turné odvolali? Kluci si už beztak zažili v tomhle roce dost příkoří.“
„Milión dolarů v hotovosti,“ odpověděl Weiss.
„Zaplatím je,“ rozhodl se Brian bez váhání. „Zaplatím radě¬ji každý cent z vlastní kapsy, než bych připustil, že by se kterémukoliv z nich něco mělo stát. S tím bych už nedokázal žít.“
Na to, že je toho schopen, znal Nat Weiss Epsteina příliš dobře. Právě v jeho přítomnosti zaplatil kdysi Brian vlastních padesát tisíc advokátu Nizerovi, aby jej zastupoval v procesu s Byrnem. Podle Weissova mínění by možná celou věc uvedla do pořádku Lennonova veřejná omluva. Brian pár minut vá¬hal. Potom vytočil Johnovo číslo v Kenwoodu přímo z telefo¬nu na Weissově stole. John byl naštvaný, že by se měl omluvit za něco, co byla jednoduše pravda, Beatles, ať to bral z které¬hokoliv konce, byli populárnější než Ježíš. Raději na turné nepojede, než by se měl omlúvit, řekl popuzeně Brianovi. Po chvíli licitováni byl maximálně ochoten vysvětlit věc noviná¬rum na tiskové konferenci.

Po Lennonově výroku

se však křižácké roje rozrostly o zá¬stupy dalších bojovníků božích, kteří se navzájem předháněli ve vyhlášení nekompromisního boje proti Beatles jako vy¬slancům Moskvy a představitelům organizovaného spiknutí „rudých“ proti Západu. Ochránci Prstenu Svobody, jak si říkali členové odbočky fašistické Společnosti Johna Birche v americkém státě Indiana, na to šli od podlahy - dokonce s muzikologicko-psychologickým nátěrem: „Komunističtí vědci objevili, že hudba s lomenými rytmy ve fistulích, hraná bláznivě nad obvyklým pravidelným tempem a narůstající až k hranicím šílenství, může v mladých lidech probouzet hyste¬rické afekty, s nimiž kalkulují...“
Weissovy obavy, kvůli kterým vyburcoval Epsteina z po¬klidné rekonvalescence ve Walesu, se ukázaly opodstatněné zvláště poté, když se ke křižáckému tažení přidala nejreakč¬nější z amerických organizací vůbec - Kukluxklan. V této době se shodou okolností připravovala na oslavy stého výro¬čí své neslavné existence, které měly připadnout na příští rok. Zrodila se kdysi z nesmiřitelného odporu bývalých otrokářů k 13. dodatku v americké ústavě o osvobození otroků ve stá¬tě Tennessee, v jehož hlavním městě teď vzplála první koniᬚovská hranice s deskami Beatles. Navíc se činnost Kuklux¬klanu od začátku šedesátých let znovu zaktivizovala a vypro¬vokovala na americkém Jihu ve státech Alabama a Mississip¬pi sérii rasových nepokojů, při kterých pouhý rok před afé¬rou s Lennonem znovu přišel ke slovu pověstný soudce Lynch neboli popravy černých i bílých stoupenců hnutí za občanská práva bez předcházejícího soudu. V létě 1966 na shromáždění v Jižní Karolíně dokonce sám Velký Drak Kuk¬luxklanu osobně přibil desku Beatles na kříž, jehož plameny potom ozářily takřka neskutečný rej postav v proslulých bí¬lých kápích. Tradiční taktiku své organizace, která spočívala v šíření strachu a výhrůžkách, uplatnili členové Kukluxklanu také vůči Beatles. Opováží-li se ještě jednou do Ameriky, hrozili jim fyzickou likvidací.

skandál

Příčinu k novému skandálu zavdal John Lennon rozhovo¬rem, který v únoru poskytl dávné přítelkyni Beatles reportér¬ce Maureen Cleaveové pro její pravidelnou rubriku v lon¬dýnském večerníku Evening Standard. Lennon i ostatní Brou¬ci se s Maureen znali od časů, kdy se v hitparádě objevilo Please Please Me. Tenkrát za nimi mladá novinářka přijela do liverpoolské Jeskyně a uveřejnila ve svém listu nadšenou re¬portáž o neznámé skupině. Jednu z prvních, která vyšla ve velkých anglických novinách. Přijela potom za nimi na turné s Helen Shapirovou a v době beatlovského dobývání Ameri¬ky byla už víceméně stálou účastnicí jejich karavany. Na roz¬díl od interview, které Brouci poskytovali jiným žurnalistům, hýřících ironií, sarkasmy i prachobyčejnými nesmysly, které je právě napadly, zůstávali v rozhovorech s Maureen věcní i nezvykle otevření. V posledním z nich se Lennon rozhovořil o všem možném včetně náboženství. Mezi jiným řekl, že křesťanství pomine a že ,,Beatles jsou teď populárnější než Ježíš Kristus“. Evening Standard to uveřejnil 4. března 1966 a nic se nedělo. V souvislosti s novým zájezdem do Spoje¬ných států, naplánovaným na srpen, přetiskl Lennonova slo¬va americký časopis pro mládež Datebook. Výrok, vytržený ze souvislostí, podpálil teď v mžiku oheň, který v Americe už beztoho předtím doutnal.
„Tam, kde je mnoho projevů lásky k někomu nebo k něče¬mu, tam také musí existovat hodně nenávisti,“ napsal v sou¬vislosti s Beatles výstižně Alan Aldridge. Kromě vcelku ne¬vinných nářků rodičů, že se jejich děti z vlasaté čtveřice pomátly, byly veřejné výpady proti Beatles dosud omezeny na izolovaný okruh lidí z ultrapravicových a náboženských organizací, jakými byly v USA kupříkladu Hargisovi Křižáci. Jejich nářky nad úpadkem civilizace, na rozdíl od japonských fanatiků pro změnu zase západní, v důsledku masové obliby Beatles a svolávání hněvu božího na jejich hlavy, s nímž se v dokonalé shodě s názvem své sekty pustili její cestující kazatelé do křižáckého tažení proti liverpoolské čtyřce, vzbuzovaly spíš úsměv. Už rok předtím vydal jeden z jejích páterů David Noebel hanopis, jehož název Komunismus, hypnotismus a Beatles dával čtenáři dostatečně na srozumě¬nou, s kým má tu čest. Recenzenti v odborném tisku se tehdy svíjeli smíchy, když reverend Noebel dštil na Beatles oheň a síru v jazyce vypůjčeném ze slovníku a frazeologie temné¬ho období maccarthismu padesátých let: „Beatles přivádějí naši mládež do dráždivého stavu, ve kterém bude ochotna udělat cokoli, co jí řeknou... Až jednoho dne revoluce uzra¬je, strčí komunisti Beatles do televize, aby zhypnotizovali masy mladých Američanů.“ Bylo to legrační i smutné záro¬veň, ale nic z toho nevzešlo.

A tak uzrálo v indickém hotelu rozhodnutí, k němuž Beat¬les tehdy tak či onak spěli. Došlo by k němu nepochybně i bez filipínského incidentu. Jejich hudba se v mezidobě stala i v technickém ohledu natolik komplikovanou, že její odpoví¬dající živé provedení bylo téměř nemožné. Brianovi, kterého navštěvoval celé čtyři dny jejich pobytu v Indii lékař, ozná¬mili novinu až na palubě letadla, kterým se vraceli do Lon¬dýna. Z letiště se zdrcený Brian jen taktak dostal domů a do postele, kde v horečkách setrval několik týdnů. Jeho osobní lékař dr. Cowan mu doporučil, aby se odjel doléčit na venkov.
Epsteinův stav byl natolik vážný, že opravdu uposlechl rady a odejel do malých pobřežních lázní ve Walesu. Nepo¬byl tam ještě ani týden, když přišla další pohroma. Z New Yorku telefonoval Brianův americký agent Nat Weiss a oznámil mu, že v Nashvillu došlo k antibeatlovské de¬monstraci. Její účastníci přitom na závěr slavnostně pálili je¬jich desky. S horečkou opustil Brian okamžitě lázně a odejel do Chesteru. Tam si pronajal letadlo, s kterým odlétl do Hea¬throw, a zakoupil si letenku na první letadlo do Spojených států. Necelých dvanáct hodin po jejich telefonním rozhovo¬ru si Weiss odvážel Briana z Kennedyho letiště do své new¬yorské kanceláře.

Neštěstí dovršil Vic Lewis, který se přišel Briana zeptat: „Dali ti peníze?“ - čímž byl míněn jeden z obvyklých ban¬kovních sáčků, v nichž jim promotéři dávali v hotovosti dru¬hou část honorářů, jejichž první poloviny byly oficiálně transferovány do britské banky, kde se zdaňovaly.
„Kdo zašil pozvánku na slavnost? To mě zajímá!“ - vy¬buchl Brian a rozeřval se na Lewise. „Nemluv mně teď o žád¬ných penězích!“
Vznikla z toho hádka, která nezůstala utajena ani před chlapci, ani před ostatními pasažéry v letadle. Beatles přetřá¬sali filipínský incident ještě celou noc na pokojích hotelu In¬tercontinental v Dillí, kam se uchýlili hned po příletu do In¬die. V nespravedlivém hněvu činili Briana osobně zodpověd¬ným za to, k čemu došlo. Brian to v jejich očích jednoduše „zvoral“ a ztratil kontrolu nad situací.
„A teď někde telefonuje a vyjednává další světové turné na příští rok,“ vložil se do vzrušené debaty Neil. „Budeme v tom znovu.“
„Jsou nám vůbec zapotřebí tyhle blbý každoroční šňůry?“ - odhodlal se George nahlas vyslovit to, co všichni už dávno cítili.
„Beztak přitom nikdo neslyší jedinou zpropadenou notu,“ chytil se Harrisonovy otázky John. „Pro mne to teda bejt nemusí. Já s cestováním končím.“

Myšlenky na snídani byly rázem zapuzeny. Teď bylo důle¬žité jediné: dostat se odtud. Bez hotelových poslíčků, bez au¬tomobilů, které by je odvezly. Epstein se spojil přímo s pilo¬tem holandské letecké společnosti KLM, jejíž let č.862 do Dillí měla jeho karavana rezervovaný. Jindy panovačný Brian prosil nyní neznámého muže na opačném konci linky, aby laskavě počkal na jejich opožděný příjezd na letiště. Pe¬ter Brown popisuje ve své knize, že když tam konečně s potí¬žemi dorazili, vypadala letištní hala jako vojenský tábor. Všu¬de kolem byli mlčenliví vojáci s nasazenými bajonety. Venku postávaly výhrůžné hloučky několika stovek Filipínců uraže¬ných Brouky ve své národní hrdosti. Na Epsteina čekali zá¬stupci daňového úřadu a požadovali dodatečné zaplacení sedmi tisíc dolarů jako daně z příjmu. Nakonec se strhla i rvačka. Obrovitý ochránce Beatles Malcon Evans byl při ní stržen přesilou šesti vojáků na zem, a své schytal dokonce i Ringo. Těsně před odletem vstoupil na palubu vojenský dů¬stojník a dožadoval se, aby tiskový šéf skupiny Tony Barrow vystoupil a podrobil se znovu pasovým formalitám. Jak se až později zjistilo, byl to právě „Disker“, jemuž bylo do tokijské¬ho Hiltonu doručeno pozvání Imeldy Marcosové. Protože nevěděl, co si s tím počít, vypustil Tony celou věc trochu lehkomyslně už v Tokiu z hlavy. Když Tonyho odvedli, ozval se z reproduktorů pilot zpožděného letadla a žádal, aby se pan Epstein dostavil do jeho kabiny. Doprovázen Brownem, vyslechl Brian jeho nabídku, že bude čekat na muže z beat¬lovského štábu tak dlouho, jak to bude možné. Dokonce je Holanďan sám musel přemlouvat, aby zde Tonyho nenechávali.
Když se letadlo i s Barrowem po delším čase přece jen odlepilo z ranveje letiště v Manile a nabralo indický kurs, Epstein byl zničen. V jednom kuse si utíral kapesníkem zpo¬cenou tvář a dokola opakoval Brownovi, který seděl vedle něho:
„Jak jsem tohle mohl klukům udělat? Nikdy si to neodpus¬tím. Dostat je do takové šlamastyky, vždyť šlo o život... Tohle si nemůžu odpustit“

Hodiny, které následovaly, patřily k nejdramatičtějším v dosavadní kariéře Beatles. V době, kdy nic netušíce vcháze¬li na stadión k druhému koncertu, odjel Epstein s Brownem do televize. Neústupně se dožadoval možnosti pronést veřej¬né prohlášení a vysvětlit nedorozumění pohostinným a přá¬telským Filipíncům. Šéf denního programu nakonec před Brianovou výmluvností kapituloval a pustil ho do zpravodaj¬ského studia před kamery. Vysílání bylo přerušeno a Epstein začal tváří v tvář miliónům Filipínců plamenně obhajovat „své“ chlapce. Televizní diváci se ovšem téměř nic nedozvěděli. Po několika úvodních, nic neříkajících větách byl na okamžitý příkaz z prezidentského paláce Brianův mikrofon odpojen.
Beatles s Neilem a Malcolmem strávili spokojeně noc nad kartami, svou oblíbenou hotelovou kratochvílí. Hůř se vedlo Vicu Lewisovi, kterého o půlnoci odvlekli z hotelu tři přísluš¬níci vojenské policie. Zbytek noci strávil u výslechu, kde se dva neurvalí vyšetřovatelé znovu a znovu dožadovali odpo¬vědi na jedinou otázku: „Proč jste nepřišli na slavnost?“
Pravý poprask vypukl až ráno, když cestovní manažeři vzbudili Beatles a Aspinall objednal telefonicky pro všech šest snídani u pokojové služby. Všichni už vstali, umyli se a oblékli, ale snídaně nikde. Malcolm Evans zavolal do recep¬ce. Z telefonu se ozýval jenom dlouhý vyzváněcí tón. Když sjel výtahem dolů, hala byla prázdná. Bez hotelového perso¬nálu i bez policistů, kterými se ještě večer předtím celý hotel jen hemžil. Jediný zaměstnanec, kterého Mal kdesi splašil, mu na reklamaci objednaných snídaní opovržlivě odpověděl, že Beatles neposkytnou žádné další služby. Evans se nechápavě rozhlížel po vymetené hotelové hale, dokud si na stojánku s čerstvými novinami nepřečetl titulek: BEATLES USADILI PREZIDENTA.

Potíže na Filipínách

začaly hned nazítří, kdy do hotelového pokoje Vica Lewise, jednoho z agentů koncertního oddělení NEMS Enterprises, vtrhlo několik důstojníků vojenské poli¬cie. Přicházeli přímo z prezidentského paláce, aby doprovo¬dili Beatles na zahradní slavnost pořádanou na jejich počest.
„Jakou slavnost?“ - zeptal se Lewis, který vypracoval po¬drobný časový rozvrh tohoto zájezdu. „O ničem takovém nic nevím.“ Po chvíli vysvětlování dovedl důstojníky do hotelové kavárny. Epstein tam teprve konzumoval poněkud opoždě¬nou snídam s Peterem Brownem. Díky jeho osobní účasti se také po letech nejasných výkladů těchto událostí dovídáme, jak se věci ve skutečnosti zběhly. Oficíři zopakovali Brianovi to, co už předtím řekli Lewisovi. Je čas, aby se Beatles dosta¬vili do sídelní rezidence Malachang. Ukázalo se, že také Brian slyší o celé záležitosti poprvé. Vysvětlili mu, že Imelda Marcosová, manželka prezidenta Ferdinanda Marcose, tam dávala slavnostní oběd pro Beatles a vybraných tři sta dětí. Představa, že by měl před dvěma večerními koncerty chlapce kvůli tomu vzbudit, se Brianovi vůbec nezamlouvala. Nehledě na to, že od nepříjemností na velvyslanectví ve Washingtonu si slíbili, že se Beatles nebudou napříště zúčastňovat žádných dalších setkání s politiky a různými veličenstvy. Jedinou vý¬jimkou byla jejich vlastní Její Výsost. A s tím se s nepříjem¬nou korporací rozloučil. Svůj slib chlapcům neporušil ani po telefonické urgenci britského velvyslance na Filipínách. Ep¬stein dal jasně na vědomí, že s ním měli předem pozvání konzultovat.
Mezi odpoledním a večerním vystoupením, kterých se do¬hromady zúčastnilo sto tisíc Filipínců, se Brian a Peter vrátili do hotelu a sledovali v televizi zpravodajskou relaci. Náhle se na obrazovce objevila paní prezidentová osobně, bezna¬dějně vyhlížející před rezidencí příjezd Beatles. Hlasatel ze studia doprovázel tyto záběry komentářem, podle něhož Beatles nikdy dříve neodmítli žádné pozvání k slavnostem na jejich počest, a v tomto případě se navíc dotkli tří set tělesně postižených a osiřelých dětí válečných obětí. Zpráva končila citátem vládního mluvčího, podle něhož Beatles „plivli do očí filipínského národa“.

Samotné koncerty v proslulé judistické aréně Budo Kan proběhly nakonec až neočekávaně klidně. Staly se jedněmi z mála výjimek v jejich koncertní dráze, na které samotní Beatles vzpomínali v dobrém. Kromě ojedinělých výkřiků se¬dělo na nich japonské obecenstvo tiše jako v buddhistickém chrámu. Potlesk a ovace propukly pokaždé, až když skladba dozněla. Beatles se tak dostalo jedné ze vzácných příležitostí, kdy během koncertů navzájem slyšeli také sebe. Kupodivu na ilegálně vydaných zvukových záznamech těchto večerů na pirátském albu Tokyo Sixty Six nezní skupina lépe než na desce z Hollywoodu. Spíše naopak. Anebo byly už skladby jako Yesterday, Nowhere Man či Paperback Writer v této verzi příliš ochuzeny o všechny ty drobné studiové triky a je¬jich hudba se pomalu stávala pro živé produkce nevyhovují¬cí?
Tísnivá atmosféra z neustálého obklopení policií i vojskem způsobila, že Beatles opouštěli svou pevnost v zemi vycháze¬jícího slunce bez lítosti. O to více se teď těšili na Filipíny. Jejich dva koncerty na obrovském fotbalovém stadiónu Ara¬neta v Manile byly navíc posledními na tomto zájezdu, po němž se tři z nich rozhodli strávit několik dní odpočinku a George chtěl pokračovat v lekcích u Shankara v Indii. Mra¬ky, které se nad nimi v té chvíli už stahovaly, zatím nebylo ze sluncem zalitých ostrovů, rozsetých v Jihočínském moři, vi¬dět. V Manile jim na letišti jásala vstříc možná největší uvíta¬cí delegace za celou dobu jejich cestování po světě. Více než padesát tisíc lidí.

Tokijský hotel Hilton proměnila policie s japonskou dů¬sledností v obrněnou pevnost. Teoreticky neměla dovnitř ani ven proklouznout myška. Kluci, kteří se těšili na nákupy v rá¬zovitých uličkách mnohamiliónového města, byli obsluhováni gejšami v prezidentském apartmá, před jehož dveřmi se stří¬daly hlídky policistů a vojáků. Jejich pokoje se staly jedním velkým bazarem, kam za nimi obchodníci, podrobení přísným prohlídkám, osobně přinášeli všechno možné: od tradičních japonských kimon až po nejmodernější minikamery. Beatles trávili v této nedobrovolné vazbě už čtyřiadvacet hodin, když se za Brianem a Peterem Brownem, kteří byli ubytováni v cí¬sařském apartmá v opačném křídle Hiltonu, dostavil rozlíce¬ný důstojník. Vzrušeným hlasem oznamoval, že pánové McCartney a Evans unikli ráno v přestrojení a s falešnými vousy služebním vchodem hotelu a toulali se celé dopoledne městem pod dohledem tajných policistů. Ti je také nakonec dopravili ve služebním voze zpět. Velitel varoval manažera Beatles, že kdyby se podobný případ porušení bezpečnost¬ních opatření opakoval, budou ochranné oddíly odvolány a členové skupiny budou vydáni na milost a nemilost fanatic¬kým extrémistům. Brian zůstal klidný. Když je uniformovaný návštěvník opustil, prohodil k Peterovi: „To by si nedovolili.“