KAPELA KLUBU OSAMĚLÝCH SRDCÍ SERŽANTA PEPŘE

Když po vítězství labouristů ve volbách v říjnu roku 1964 přejímal předseda strany Harold Wilson od královny v Buc¬kinghamském paláci jmenování do úřadu ministerského předsedy, nešetřil sliby. Proklamovaných sto dnů dynamické akce mělo churavějícímu britskému hospodářství přinést rychlý vzestup a pracujícím jistoty, o jakých se jim předtím nesnilo. Sto dnů se mezitím protáhlo na dva roky a jediné, co ve Velké Británii zaznamenalo trvalý vzestup, byly daně a ceny. Ty se zvyšovaly v průměru o 7 % ročně. Libra naopak nezadržitelně klesala. Potěšitelné nebyly ani Wilsonovy vý¬sledky na poli zahraniční politiky, kde chtě nechtě museli Angličané podporovat svého mocnějšího amerického spo¬jence ve vietnamském dobrodružství. Navíc pokračovalo dal¬ší oklešťování britského impéria, když k předešlým odpadlí¬kům přibyli bývalí poddaní Jejího Veličenstva v africké Rho¬désii. Snad jedinou radost v celonárodním smyslu přinesli Britům uprostřed léta 1966 jejich fotbalisté.