Po Lennonově výroku

se však křižácké roje rozrostly o zá¬stupy dalších bojovníků božích, kteří se navzájem předháněli ve vyhlášení nekompromisního boje proti Beatles jako vy¬slancům Moskvy a představitelům organizovaného spiknutí „rudých“ proti Západu. Ochránci Prstenu Svobody, jak si říkali členové odbočky fašistické Společnosti Johna Birche v americkém státě Indiana, na to šli od podlahy - dokonce s muzikologicko-psychologickým nátěrem: „Komunističtí vědci objevili, že hudba s lomenými rytmy ve fistulích, hraná bláznivě nad obvyklým pravidelným tempem a narůstající až k hranicím šílenství, může v mladých lidech probouzet hyste¬rické afekty, s nimiž kalkulují...“
Weissovy obavy, kvůli kterým vyburcoval Epsteina z po¬klidné rekonvalescence ve Walesu, se ukázaly opodstatněné zvláště poté, když se ke křižáckému tažení přidala nejreakč¬nější z amerických organizací vůbec - Kukluxklan. V této době se shodou okolností připravovala na oslavy stého výro¬čí své neslavné existence, které měly připadnout na příští rok. Zrodila se kdysi z nesmiřitelného odporu bývalých otrokářů k 13. dodatku v americké ústavě o osvobození otroků ve stá¬tě Tennessee, v jehož hlavním městě teď vzplála první koniᬚovská hranice s deskami Beatles. Navíc se činnost Kuklux¬klanu od začátku šedesátých let znovu zaktivizovala a vypro¬vokovala na americkém Jihu ve státech Alabama a Mississip¬pi sérii rasových nepokojů, při kterých pouhý rok před afé¬rou s Lennonem znovu přišel ke slovu pověstný soudce Lynch neboli popravy černých i bílých stoupenců hnutí za občanská práva bez předcházejícího soudu. V létě 1966 na shromáždění v Jižní Karolíně dokonce sám Velký Drak Kuk¬luxklanu osobně přibil desku Beatles na kříž, jehož plameny potom ozářily takřka neskutečný rej postav v proslulých bí¬lých kápích. Tradiční taktiku své organizace, která spočívala v šíření strachu a výhrůžkách, uplatnili členové Kukluxklanu také vůči Beatles. Opováží-li se ještě jednou do Ameriky, hrozili jim fyzickou likvidací.