Lennona otázka nadzdvihla.

„Já přece nejsem žádný Anti¬krist a stejně tak nemám nic proti náboženství. Neříkal jsem, kdo je větší nebo lepší. Já sám věřím v boha, ale ne jako v nějakého dědečka na obláčku. Věřím, že to, čemu lidé říkají bůh, je něco, co je přítomno v každém z nás... Neříkám, že Beatles jsou lepší než bůh nebo Ježíš. Použil jsem slova ,Beat¬les‘, protože je pro mne snazší mluvit o Beatles...“
Otázky však pokračovaly. V této atmosféře, předpojatosti, živené několikatýdenní nenávistnou antibeatlovskou kampa¬ní, bylo zřejmé, že novináři chtějí za každou cenu Lennonovu kůži. John, který viděl, že jeho argumentům většina beztoho nenaslouchá, konečně řekl:
„Lituju toho, co jsem pověděl. Skutečně... A omlouvám se, když vám to udělá dobře. Okay? Lituji!“
Ale z tónu jeho slov bylo jasné, že to Američané mají u něho schované. A dokonce s tím nepočkal ani napříště. Za pouhých několik minut po Lennonově omluvě si ohromení novináři i překvapený Brian Epstein museli vyslechnout prv¬ní veřejné prohlášení jednoho z Beatles na téma, přišité Americe oněch dnů mnohem těsněji na tělo než nepodstatné spory o míře jejich skutečné či domnělé obliby. John Lennon otevřeně vystoupil proti válce ve Vietnamu a americké účasti v ní, vyjádřené tehdy už přítomností půl miliónu vojáků v amerických stejnokrojích na vietnamské půdě. Význam to¬hoto prohlášení spočíval v obrovském vlivu na milióny lidí na celém světě, o kterém už před pár lety napsal v jiné souvi¬slosti Walter Homes v deníku britských komunistů Daily Worker: „Beatles jsou natolik populární, že veřejnost sleduje každé jejich slovo. Jejich výroky okamžitě kdekdo zná. Proto má pro pokrokové síly Anglie význam už to, když Beatles prohlásí, že v žádném případě nepojedou do Jihoafrické re¬publiky, neboť odsuzují rasovou diskriminaci. Jejich slova to¬tiž ovlivňují a často reprezentují veřejné mínění.“