Po týdnu obdržel Epstein z vedení Decca Co. od Dicka Rowa negativní zprávu s vysvětlením, že „kytarové skupiny už vyšly z módy“. Ve skutečnosti byla hlavní příčinou odmít¬nutí Beatles jiná skupina, která dělala ve West Hampsteadu zkušební nahrávky ve stejný den: Brian Poole a jeho Treme¬loes. Dick Rowe řekl později na svou omluvu:
„Rozhodnutí, kterou z nich vybrat, jsem ponechal na Miko¬vi. Bylo to na něm, zda to budou Beatles nebo Brian Poole a Tremeloes. Mike na to, že jsou obě stejně dobré, ale zatím¬ co jedna byla odtud, druzí pocházeli z Liverpoolu. Připadalo nám lepší, budeme-li mít kapelu přímo pod palcem.“
Brian se hned na příští den ohlásil v Londýně u Rowa, ale ten se setkání vyhnul. Nakonec ho přijal šéf velkoobchodní¬ho úseku firmy Beecher Stevens. Možná že právě od něho se Brianovi poprvé dostalo oné dobře míněné rady, kterou v dalších měsících musel v různých obměnách vyslechnout ještě několikrát:
„Vy přece máte, pane Epsteine, v Liverpoolu dobře zave¬dený obchod s deskami. Proč se tam raději nevrátíte a nedrží¬te se ho?“
Brianova námitka, že jeho skupina bude jednoho dne slav¬nější než Elvis Presley, vyvolávala na tvářích pánů od Deccy jen účastné úsměvy. Jejich odmítavé stanovisko nezměnil ani okamžitý Brianův návrh, že od každého singlu Beatles závaz¬ně odebere 3 000 kusů.
Tváří v tvář této skutečnosti Brian poprvé shledal, že ma¬nažerování rockové skupiny bude představovat mnohem vět¬ší práci i více času, než si původně představoval. V týdnech a měsících, které následovaly, rozeslal Epstein desítky dopisů a uskutečnil stovky telefonických rozhovorů, aby pro Beatles získal nahrávací smlouvu, kterou jim hned na jejich prvních schůzkách tak lehkomyslně přislíbil. Chlapci se stávali den ze dne netrpělivějšími, a když se Brian vracel z Londýna, kde s páskem s westhampsteadskými nahrávkami obcházel nej¬různější gramofonové společnosti, čekali ho nedočkavě na peróně nádraží v Lime Street.

Na Silvestra se čtveřice i s nástroji a zesilovači nacpala do Aspinaltovy dodávky a vydala se sněhovou vánici do Londý­na. Neil, který tam nikdy předtím nebyl, se v dopravním ru­chu metropole brzy ztratil, takže na místo setkání s Brianem dorazili s notným zpožděním. Brian, který už předešlé noci cestoval do Londýna vlakem, je očekával v malém laciném hotelu Royal na Woburnském náměstí, kde měli za 27 šilinků strávit svoji poslední noc v tomto roce, než definitivně vstou­pí do světa velkého showbyznysu. Poslední hodiny, které je oddělovaly od naplnění jejich snů, strávili Brouci procházkou po zasněžených londýnských třídách a spřádáním odvážných plánů do nadcházejícího roku.

Na druhý den nahráli Beatles v hampsteadském studiu bě­hem hodiny čtrnáct snímků. Na Brianovo doporučeni je větši­nou tvořily jejich verze starých šlágrů, jako Besame mucho, Red Sails In The Sunset, September In The Rain, The Sheik Of Araby nebo chytlavý duet Till There Was You z amerického muzikálu The Music Man, s nímž právě tenkrát milenecký pár Patricia Lambertová a Van Johnson sklízel každý večer nad­šené ovace v londýnském divadle Adelphi. Pouze tři skladby byly vlastní Johnovy a Paulovy písně. Skutečnost, že se žádná z nich neobjevila na některé desce Beatles ani později, dává tušit, že zřejmě nepatřily k nejlepším. Jak vzpomíná Neil, hlasy Beatles zněly unaveně, jeden byl nervóznější než druhý, a Georgovi v jeho parádním čísle - sólu v Berryho hitu Memphis Tennessee - jednoduše zdřevěněly prsty. Ani sou­lové tituly jako Money a Please Mr. Postman či rock'n'roIl Three Cool Cats, které měli obehrány z tancovaček a neko­nečných hamburských nocí, nevyšly ve studiu zdaleka tak, jak by si hoši sami přáli. Přesto jim Mike Smith, pod jehož dozo­rem nahrávání probíhalo, dodal na odchodu odvahy, že je všechno v pořádku. Podle Petera Besta odcházeli chlapci ve víře v brzkou smlouvu. Brian je potom pozval na večeři do jakési švýcarské restaurace a jako závdavek nadcházejících úspěchů objednal několik lahví vína.

GEORGE II. ALIAS MARTIN

Ještě dříve než se Brian Epstein stal oficiálním manažerem skupiny, bylo mu nad slunce jasné, že musí pro své budoucí klienty podniknout cosi víc než vyvěsit jméno Beatles do vý­lohy svého obchodu a pravidelně objednávat desky s ham­burskými nahrávkami. Ze všeho nejdříve se pokusil zajistit singlům s červenou etiketou Polydoru maximální reklamu. Obrátil se přitom na autora pravidelných recenzí desek v li­verpoolském večerníku, který své příspěvky podepisoval jménem Disker. Pseudonym patřil Anthonymu Barrowovi, v Londýně žijícímu liverpoolskému rodákovi. Barrow odpo­věděl Brianovi, že nahrávkám Beatles bohužel nemůže po­skytnout místo ve své rubrice, protože se nejedná o domácí anglické snímky. Ze sympatií k rodnému městu však doporu­čil Epsteina a neznámou skupinu pozornosti dramaturgické­ho oddělení největší britské gramofonové společnosti Decca, pro kterou občas psal doprovodné texty na obálky jejich de­sek.

Byla to především pověst podniku Epsteinových NEMS jako jednoho z největších odběratelů desek v severní Anglii, která se zasloužila o to, že šéf tohoto oddělení Richard Rowe vyslal do Liverpoolu svého asistenta Mika Smithe, aby si sku­pinu poslechl. Brian investoval do mladého emisara společ­nosti nejdříve nákladnou večeři a poté jej zavedl rovnou do Jeskyně. Oprávněně totiž předpokládal, že toto prostředí, kde Beatles mohli těžit z výhody takříkajíc domácího hřiště i z nadšeného povzbuzování vlastním publikem, bude nej­vhodnějším místem pro jejich prezentaci. V tomto předpo­kladu se skutečně nezmýlil. V telegramu, který Brian obdržel zakrátko po Smithově návštěvě, stálo, že zkušební nahrávání s Beatles se uskuteční 1. ledna 1962 ve studiu firmy ve West Hampsteadu.

Ještě několikrát se vrátil do Jeskyně, někdy sám, někdy v doprovodu jednoho ze svých dalších zaměstnanců, Alistaira Taylora. Když se Harry a Queenie Epsteinovi vrátili zakrátko potom z několikadenního pobytu v Londýně, nalez­li Briana, jak leží na pohovce v jejich obývacím pokoji a zbožně naslouchá podivnému rámusu, který se ozýval z gramofonu. Ještě podivnější a nepochopitelnější však byla novina, s níž se na nic nechápající rodiče vzrušený Brian obrátil: Rozhodl se stát manažerem tohohle rámusu, kterému se říkalo Beatles. Na omluvu dodal, že mu tahle práce zabere sotva dva půldny v týdnu.

Někdy tou dobou přišel John Lennon za Cynthií a oznámil jí lakonicky, že jejich hubené dny skončily. Poté, co Brian celkem snadno získal souhlas Allana Williamse, který mu ochotně sdělil, že vůči Beatles nemá žádné další nároky, po­depsali chlapci odpoledne 24. ledna 1962 v Jeskyni smlouvu, podle níž měl Epstein nárok na 25 % z jejich veškerých ho­norářů. Pikantní na tomto snad nejvýznamnějším kontraktu v dějinách zábavního průmyslu bylo to, že z právního hledis­ka byl zcela neplatný. Paul McCartney i George Harrison, kterým tehdy nebylo ještě jedenadvacet, měli být správně zastoupeni některým z rodičů a Brian sám opomenul přidat ke smlouvě vlastní podpis.

zacatky

„Rozhodně to nebylo prostředí, na jaké jsem byl zvyklý. Byla tam tma, vlhko a zatuchlo. Zprvu jsem litoval svého rozhodnutí. Rámus tam byl ohlušující. Z reproduktorů zněly především americké šlágry. Ale potom přišli Beatles. Něco takového jsem jaktěživ neviděl. Nebyli moc upravení ani pří¬liš čistí. Během hraní kouřili, jedli, mluvili u toho a dělali, jako by se mezi sebou prali. Obraceli se zády k publiku nebo na ně cosi pokřikovali a smáli se přitom svým vlastním vtipům.“
O přestávce uvedl konferenciér Bob Wooler váženého hosta do malinké šatny za pódiem, aby jej představil hudeb¬níkům. První, s kým se Brian pozdravil, byl George Harrison. Od něho se mu také oplátkou za pozdrav dostalo uštěpačné¬ho dotazu: „Co vás sem přivedlo, pane Epsteine?“ Brian to v tomhle okamžiku ještě nevěděl. Zato v dalších dnech, jak vypráví Peter Brown, který byl už tou dobou u Epsteinů za¬městnán, řečnil bez ustání jen a jen o Beatles a o tom, jak jsou báječní.

Díky této neuvěřitelné sérii nadějí, proher i vyložených ná­hod se Brian Epstein setkal o pár let později s Raymondem Jonesem za pultem nové prodejny NEMS ve Whitechapel Street, a díky tomuto setkání se jedenáct dní poté poprvé osobně octl v Jeskyni plné rámusu.

Paddy Delaney, který tam tehdy vybíral vstupné a byl o příchodu v místních poměrech vážené osobnosti předem vyrozuměn majitelem klubu McFallem, si dosud pamatuje, že Brian přišel ve velmi elegantním tmavém obleku s vázankou a koženou diplomatkou v podpaží. Jakkoli by bylo logické, že tento distingvovaný gentleman a ctitel zádumčivých Sibelio­vých symfonií bude nevzhledným interiérem Jeskyně s dvěma sty povykujícími teenagery v džínách a kožených bundách mírně řečeno vyděšen, opak byl pravdou. Brian ucítil ve vlh­kém vzduchu Jeskyně cosi, co jej vzrušovalo.

V tomto případě kupodivu nenarazilo jeho rozhodnutí na odpor rodičů. „Jít k divadlu“ znamenalo v očích provinční židovské obchodnické rodiny menší zlo než dělat návrháře v módním salónu. Na lidi Epsteinova původu odnepaměti pů­sobilo pořekadlo, že „není nad kšeft se zábavou“, bezmála jako zaklínadlo. Přirozeně s výjimkou těch, kteří měli to štěs­tí a etablovali se jako finančníci, obchodníci s diamanty nebo drahými kožešinami. Přitažlivost divadelních prken byla o to větší, že tam zpravidla jejich adeptům nikdo nepředhazoval původ a nebylo tam třeba žádného vstupního kapitálu, kromě jediného: talentu. Jeden z důvodů, proč divadla takto pone­chávala pootevřené brány talentům i v obdobích vzedmutých vášní rasové nenávisti, byl možná v tom, že herectví tak či onak nebylo po celá staletí považováno za slušné zaměstná­ní. A navíc se těch několik proslavených hereckých hvězd židovského původu, na které ovšem připadl bezpočet beze­jmenných a zklamaných outsiderů, dopracovalo právě v téhle riskantní hře o štěstí i lidské důstojnosti a vážnosti, které jim byly v obyčejném životě odpírány. Mezi anglickými Židy tak­to magicky dosud působil kult Hanah Norsaové, které kdysi v kostýmu Poly Peachumové z Žebrácké opery ležel u nohou celý Londýn a v doslovném smyslu také hrabě z Oxfordu, zahrnující zbožňovanou krásku láskou i dary. Přestože se tohle událo před více než dvěma sty lety, liverpoolští Epsteino­vé zřejmě načas jednoduše uvěřili, že u divadla by mohl jejich Brian překonat své komplexy a dosáhnout slušného postavení.

To, co bylo zprvu považováno za herecký talent, shledali však prozíraví pedagogové na akademii brzy spíše projevem nekontrolovatelných vášní a rozjitřeného nitra jednadvace­tiletého mladíka. Studium se tak pro Briana záhy stalo jenom další v řadě jeho deziluzí. Když jednou před odjezdem veče­řel s rodiči v luxusním liverpoolském hotelu Adelphi, svěřil se prý otci, že má herectví právě po krk a definitivně se rozhodl pro rodinný obchod v Liverpoolu. Podle jiné verze to byla Queenie, která zklamaného Briana uprosila, aby se už do Londýna nevracel.

Všechno nasvědčovalo tomu, že chmury spojené s Brianovou budoucností jsou konečně zažehnány. V tomto ovzduší zdán­livého klidu a bezstarostnosti o nástupnický post v epsteinov­ském obchodním impériu překvapil Brian rodinu novým vr­tochem. Jeho touha po seberealizaci nalezla teď průchod v rozhodnutí stát se hercem. Dlouholetá Brianova záliba v di­vadle i důvěrná přátelství s herci obou místních divadelních společností vyústily v přihlášku ke studiu na Královské aka­demii dramatických umění v Londýně. Shodou okolností si Brian zvolil vůbec nejvýběrovější ze všech podobných škol v celé Británii, kde stejně jako na naší Akademii muzických umění každoročně počet uchazečů několikanásobně převyšu­je počet přijatých. Když z akademie došel dlouho očekávaný dopis s vyrozuměním, že prošel výběrovým řízením úspěšně, byl nejspíše touto novinou nejvíce překvapen sám Brian.

Queenie, která se tuto novinu dozvěděla ještě tentýž den , od Briana telefonicky, znepokojena obavami o chlapcovo zdraví, zavolala obratem zpět do kasáren a domáhala se bliž­šího vysvětlení oněch zdravotních příčin propuštění. Důstoj­ník na druhém konci linky jí vyhýbavě sdělil, že šlo o „psy­chiatrické důvody“. Rozrušená matka se dožadovala dalších podrobností, až se konečně dozvěděla zdrcující novinu, před níž se už nikdy nebyla schopna ukrýt ani do nejhlubšího nitra láskyplného mateřského srdce: Její Brian byl homosexuál.

V Liverpoolu se Epstein znovu pustil do rodinného podni­kání. Otec tentokrát svěřil jeho péči odbočku v Hoylake, kde Brian v krátké době zbudoval i dobře prosperující oddělení s gramofonovými deskami. Projevil přitom tolik podnikavosti i vlastní iniciativy, že už po roce byly jeho obchodní výsledky srovnatelné s příjmy z velkoprodejny ve Walton Road.

Dříve nežli mohl Brian uplatnit nabyté vědomosti v rodin¬ném podniku, obdržel krátce před vánoci roku 1952 povolá¬vací rozkaz k dvouleté službě v armádě. Čekaly tam na něho další deziluze. Zatímco snil o elegantní uniformě příslušníka královského letectva, skončil nakonec jako písař v proviant¬ním skladu kasáren v londýnském Regents Parku. Daleko větší zklamání ovšem čekalo na Brianovu matku. Její sestra bydlela nedaleko odtud v Hampsteadu, kam Brian chodíval některé dny v týdnu na večeři. Když se jednoho dne odtud vracel do kasáren v autě svého bratrance, oděn do přepycho¬vého civilního obleku z vyhlášeného liverpoolského krejčov¬ského salónu bratří Horneových, s nezbytnou buřinkou na hlavě, vzdávaly mu stráže při průjezdu branou pocty, jaké náležejí důstojníkům. Jakmile se ale celý omyl provalil, byl Brian obviněn, že se za důstojníka vydával úmyslně. Nakonec skončil na ošetřovně, a když po řadě vyšetření vojenští páni shledali jeho další pobyt v armádě nežádoucím, navrhli Ep¬steina po deseti měsících výkonu služby k propuštění ze zdravotních důvodů.

„Nemáte vůbec potuchy o tom, co tenhle dopis udělal s Harrym,“ přiznala po letech Queenie Brownovi a Gaineso­vi. „Byl z něho úplně pomatený.“ V jeho očích tohle povolání jednoduše nebylo pro mladého muže, zvláště byl-li jím jeho vlastní syn. Když se Harry Epstein vzpamatoval, rozhodl, že se Brian okamžitě vrátí domů. Namísto do Londýna nastoupil zklamaný chlapec v září 1950 do rodinného obchodu s nábyt­kem na Walton Road. Tam se ke všemu denně střetával v drobných potyčkách s dědem, který stále ještě docházel každé ráno v šest hodin do obchodu. Peter Brown o tom později napsal: „Starý Isaac zbudoval tyhle prodejny svým vlastním potem a krví, a bylo nasnadě, že si nenechal od svého vnuka - natož takového, který se chtěl stát módním návrhářem - mluvit do toho, jak má vést svůj podnik.“ S při­bývajícím časem výstupů mezi oběma přibývalo, až přerostly v otevřený konflikt. Stalo se tak v den, kdy senior firmy při ranním příchodu uviděl všechen sedací nábytek ve výkladu naaranžovaný zády ke kolemjdoucím. Brianovi to tak prý připadalo „přirozenější“. Otec Harry jej pro jistotu odvolal z dědova dosahu a poslal Briana do učebního kursu v jedné z poboček. Chlapec si tam k překvapení rodiny vedl dobře, byl považován za bystrého, a když po šesti měsících kurs opouštěl, obdržel odměnou psací soupravu s pověstným zla­tým perem značky Parker.

Po této nemilé události a bez propouštěcího vysvědčení nebylo ani pro zámožné Epsteinovy jednoduché dostat syna na některé z lepších gymnázií. Nakonec putoval až na opač­ný konec Anglie, do Beanconsfieldu, poblíž Doverské úžiny. Queenie se předtím někde doslechla, že tam studuje větší počet chlapců z židovských rodin. Jak se ukázalo, Briano­vi nevyhovoval ani tenhle, ani další, ještě vzdálenější ústavy, které vzápětí vystřídal. Z wretinské koleje, kam nastoupil na podzim roku 1948, a která byla v pořadí už osmou Brianovou školou, odešel o své vlastní vůli za necelé dva roky, a znovu předčasně. Tehdy se rozhodl pro povolání, kde - jak před­pokládal - mu maturitní vysvědčení stejně k ničemu nebude:

„Napsal jsem otci, že bych se chtěl stát módním návrhá­řem,“ rozpomenul se Brian na tehdejší rozhodnutí ve své au­tobiografii.

Queenie se zprvu alespoň navenek ztotožnila s Brianovým zdůvodněním, že to měly být návrhy k divadelnímu.progra¬mu, a pokoušela se o tom přesvědčit i představenstvo školy. Když ovšem ředitel trval na svém rozhodnutí s odůvodněním, že její syn je „problémovým dítětem“, v hloubi duše si to vysvětlila po svém. Což znamenalo jediné: Hlavní příčinou obtíží jejího hýčkaného synka byl skrytý antisemitismus. Ep¬stein se i k tomuto problému vyjádřil později ve své autobio¬grafii A Cellar Full Of Noise (Sklep plný rámusu) se zdánli¬vým nadhledem: „Pamatuji se, jak na mne občas volali ,Žide‘ nebo ,Iciku‘. Ale mne samotného to nerozčilovalo a nepřipa¬dalo mi to o nic zvláštnější, než když na kluky s rezavými vlasy pokřikovali ,zrzoune‘.“ Vedle tohoto svědectví z první ruky, určeného veřejnosti, v němž se Brian z pochopitelných důvodů stylizoval do co nejpřijatelnější podoby, můžeme se dnes opřít také o tvrzení dlouholetého zaměstnance Epstei¬nových a důvěrného přítele rodiny, Petera Browna. Podle něho „Queenie ve skutečnosti viděla příznaky antisemitismu všude a vštípila tenhle stihomam i Brianovi, pro kterého se stal hlavním motivem, jímž si vysvětloval všechny své trable a prohry“. Peter Brown vydal toto důležité svědectví až po letech v knize, kterou napsal ve spolupráci s americkým žur¬nalistou Stevenem Gainesem. Protože na jejích stránkách proklamuje oboustrannou náklonnost ve vztazích k Brianově matce, což potvrzuje také Gainesovo srdečné poděkování v předmluvě za pomoc, kterou jim při práci na knize poskyt¬la, i zmínka o její trvající lásce k bývalému zaměstnanci, není důvod Brownovu názoru nevěřit.

Když bylo Brianovi šest let a začaly opakované německé nálety na Liverpool, odvezl starostlivý otec rodinu, která se zatím rozrostla o dalšího chlapce Cliva, do relativního bezpe¬čí v Southportu. Brianovi tak začala odysea věčného střídání škol, přičemž pouze dvě první změny - z liverpoolské obec¬né do southportské a potom zpět na Liverpool College ¬byly vynuceny objektivními okolnostmi, způsobenými válkou. Z koleje ho vyhodili už v jedenácti, když matematikář objevil v sešitu, kterému se Brian během jeho hodiny věnoval pod lavicí namísto trojčlenky a rovnic, obscénní obrázky.

Brianův děd

z otcovy strany Isaac Epstein přišel do Liver¬poolu na přelomu století s prázdnýma rukama z rodného Polska, odkud utekl před pogromy. Otevřel si malý krámek s nábytkem, ze kterého v čase Brianova narození byla už slušně prosperující firma. Ve velkých výkladních skříních na nároží Walton Road a Royal Street nabízela zákazníkům veškeré možné bytové zařízení, od jídelních souprav a vyhlᬚených klarendonských ložnic, vyráběných Hymanovou to¬várnou v Sheffieldu, až po klavíry. Starý Isaac totiž časem dospěl k přesvědčení, které se snažil vnutit také svým zákaz¬níkům, že k zařízení „slušného“ obývacího pokoje patří piano stejně neoddělitelně jako sofa nebo zasklený bufet. Odtud už nebylo tak daleko k rozhodnutí rozšířit sortiment i o prodej not. A když potom ve dvacátých letech zachvátila svět horeč¬ka rádia a prvních elektrických gramofonů, přibyly navíc ješ¬tě tyto vynálezy, tím spíše, že jejich vzájemnou kombinací v podobě hudebních skříní vznikaly docela pěkné kusy nábyt¬ku, čímž se majitel firmy oklikou dostal opět na půdu, kde byl nejvíce doma. Z rodinného podniku Isaac Epstein a synové se tak postupně stala firma North End Music Stores, jejíchž fi¬liálek v liverpoolských ulicích potěšitelně přibývalo.

S Brianem Epsteinem vchází do našeho vypravování po¬stava jakoby z jiného světa, než v jakém jsme se doposud pohybovali. Ze soukromé kliniky, kde spatřil světlo světa dne 19. září 1934, jej přivezli do Queens Drive č. 9 uprostřed lu¬xusní čtvrti Childwall, do komfortní rezidence s úslužným, uniformovaným služebnictvem, kterou rok předtím přinesla do manželství věnem Brianova maminka. Její rodiče vlastnili v Sheffieldu, průmyslovém centru největšího anglického hrabství Yorkshire, továrnu na nábytek. Malka Hymanová navštěvovala katolickou dívčí školu, kde se jí kromě vzdělání dostalo jaksi „angličtější“ podoby jejího křestního jména. Malka znamená v jidiš královnu - anglicky „Queen“. Z pře¬zdívky Queenie, kterou ji častovaly její spolužačky, se časem stalo jméno užívané i její rodinou. Když jí bylo osmnáct, pro¬vdali ji rodiče za devětadvacetiletého Harryho Epsteina, jed¬noho ze synů jejich dlouholetého obchodního partnera.

Přesto nakonec poskytl Brianovi na jeho otázku, jestli jsou Beatles zahranič¬ní skupinou, odpověď, obsahující informaci, která měla doslo¬va a do písmene cenu zlata:
„Ne, jsou Liverpudliáni, i když někdy pracují venku. Hlav¬ně však hrají v Jeskyni, tady za rohem.“ S těmito slovy se Raymond Jones rozloučil, aniž si uvědomil, že tím dal do pohybu balvan, který měl s ohlušujícím lomozem v nadcházejícím desetiletí zbourat veškeré dosa¬vadní podoby populární hudby. Ani Brian Epstein, který do půl sedmé, kdy toho večera zavírali, musel odmítnout ještě dvě dívky žádající My Bonnie s Beatles, neměl zdaleka tušení, že v jeho životě nastává od této chvíle pronikavá změna. Zatím si jen věcně poznamenal do poznámkového bloku: „My Bonnie. The Beatles. V pondělí ověřit.“