V tomto případě kupodivu nenarazilo jeho rozhodnutí na odpor rodičů. „Jít k divadlu“ znamenalo v očích provinční židovské obchodnické rodiny menší zlo než dělat návrháře v módním salónu. Na lidi Epsteinova původu odnepaměti působilo pořekadlo, že „není nad kšeft se zábavou“, bezmála jako zaklínadlo. Přirozeně s výjimkou těch, kteří měli to štěstí a etablovali se jako finančníci, obchodníci s diamanty nebo drahými kožešinami. Přitažlivost divadelních prken byla o to větší, že tam zpravidla jejich adeptům nikdo nepředhazoval původ a nebylo tam třeba žádného vstupního kapitálu, kromě jediného: talentu. Jeden z důvodů, proč divadla takto ponechávala pootevřené brány talentům i v obdobích vzedmutých vášní rasové nenávisti, byl možná v tom, že herectví tak či onak nebylo po celá staletí považováno za slušné zaměstnání. A navíc se těch několik proslavených hereckých hvězd židovského původu, na které ovšem připadl bezpočet bezejmenných a zklamaných outsiderů, dopracovalo právě v téhle riskantní hře o štěstí i lidské důstojnosti a vážnosti, které jim byly v obyčejném životě odpírány. Mezi anglickými Židy takto magicky dosud působil kult Hanah Norsaové, které kdysi v kostýmu Poly Peachumové z Žebrácké opery ležel u nohou celý Londýn a v doslovném smyslu také hrabě z Oxfordu, zahrnující zbožňovanou krásku láskou i dary. Přestože se tohle událo před více než dvěma sty lety, liverpoolští Epsteinové zřejmě načas jednoduše uvěřili, že u divadla by mohl jejich Brian překonat své komplexy a dosáhnout slušného postavení.
To, co bylo zprvu považováno za herecký talent, shledali však prozíraví pedagogové na akademii brzy spíše projevem nekontrolovatelných vášní a rozjitřeného nitra jednadvacetiletého mladíka. Studium se tak pro Briana záhy stalo jenom další v řadě jeho deziluzí. Když jednou před odjezdem večeřel s rodiči v luxusním liverpoolském hotelu Adelphi, svěřil se prý otci, že má herectví právě po krk a definitivně se rozhodl pro rodinný obchod v Liverpoolu. Podle jiné verze to byla Queenie, která zklamaného Briana uprosila, aby se už do Londýna nevracel.
Labels: beatles