Tam, kde Paul

vypráví příběh, John má sklon k filozofová¬ní. Proměnlivý kontrast nalezneme i v samotné hudbě této písně. Po vzrušujícím úvodu s převládajícím osminovým po¬hybem přináší Lennonova část výrazové zklidnění delšími rytmickými hodnotami i přechodem z D dur do paralelního h moll, umocněné na konci každého dvouverší ještě překva¬pivým vybočením z původního čtyřčtvrťového metra do hou¬pavého valčíku.
Tyto drobné finesy, které potvrzovaly nejenom zvýšený důraz Beatles na aranžmá, ale současně snahu po detailním vybrušování jejich harmonickych, melodických i rytmických nápadů, charakterizuje celé album Rubber Soul. Jeho název je nejspíše jednou z beatlovských hříček obdobného druhu jako samotné pojmenování skupiny. Ve své fonetické podo¬bě, stírající rozdíl mezi „soul“ a stejně vyslovovaným „sole“, evokuje pro Angličany docela prozaické označení gumových podrážek. V pravopisné formě Gumová duše se Beatles, dáv¬ní ctitelé černošské hudby, jakoby vysmívali těm, kteří ji objevili až teď a povýšili soul na módu. Co u jiných britských skupin té doby většinou znělo jenom jako z amerických de¬sek odposlouchaná klišé, dokázali Beatles tvořivě rozvést a učinit organickou součástí vlastních nápadů. Hned v úvodní skladbě alba Drive My Car vypráví Paul - v počáteční verzi dokonce na jediném tónu - další podivuhodný příběh dív¬ky, váhající mezi přáním stát se slavnou hvězdou filmového plátna a láskou k chlapci bez podobných ambicí. Po tomto hudebně monotónním, recitativním úvodu se v melodicky vykrouženém oblouku následujícího refrénu obrátí dívka na milého s nabídkou, která nezapře obdobně erotický podtext, jaký měla odedávna lidová blues černošských zpěváků: „Mi¬láčku, můžeš řídit můj vůz...“ Hudební motiv s mnohoslib¬ným vyzváním získá ještě na naléhavosti bezprostředně ná¬sledujícím klavírním dovětkem. Obojí - oslovení samotné i velké trioly instrumentální dohry - v podstatě rozvádí z černošských pracovních písní, spirituálů a blues od nepamě¬ti známý princip zvolání a odpovědi. Pod tím, jako na řadě jiných snímků desky, šlape „detroitská“ rytmika s tamburí¬nou a napětí nahrávce dodává i kytarové sólo, které George v posledních dvou taktech vygradoval do strhujícího závěru.
Ke stejnému světu se hlásila i jiná Paulova skladba You Won't See Me. Také tady slyšíme tvrdé zvonivé piano, zat재kaný rytmus s důraznými akcenty na 2. a 4. dobu, pro iluzi detroitského soundu nepostradatelnou tamburínu a nápěv, je¬hož kratičké, výrazně konturované fráze jako by upomínaly na písničky, které ve stejné době psali bratří Hollandové s Lamontem Dozierem pro černošské dívčí trio Supremes, osobně spřátelené s Brouky od jejich posledního amerického zájezdu. Tato počáteční soulová atmosféra písně je v jejím průběhu zjemněna mazlivými Lennonovými a Harrisonový¬mi vokálními kontrapunkty k McCartneyho sólu.

GUMOVÁ DUŠE A REVOLVER

O tom, že Beatles v tomto vzrušeném období už cosi našli, vydaly ještě před vánoci roku 1965 svědectví jejich nové des¬ky. Po Ticket To Ride a experimentu se smyčcovým kvarte¬tem v Yesterday přinesly další blýskání na nové časy, před¬znamenávající zásadní kvalitativní zlom v tvorbě Beatles a celé populární hudby té doby, současně nahrávané i vydané album Rubber Soul a jedenáctý singl skupiny s písněmi Day Tripper a We Can Work It Out. Jejich postavení v té době bylo už natolik prioritní, že se tentokráte nenechali od EMI vmanévrovat ani do spěchu, ani do výpůjček starých rock'n'¬rollů od cizích autorů. Počínajíc šestým albem Rubber Soul obsahovaly jejich desky už bez výjimky jenom vlastní sklad¬by členů skupiny.
Píseň Day Tripperv nejednom navazovala na předcházejí¬cí Ticket To Ride. Hned úvodní kytarová předehra nás svým zemitým charakterem a frekvencí blue tónů přenese do světa rhythm & blues. Podobně bluesově symbolický popis jedno¬denní výletnice se začíná odvíjet z jednoduchého riffu na po¬zadí ostinátní basové figury. Píseň přitom sleduje schéma základních bluesových harmoriií v E dur. Ale jenom do devá¬tého taktu, kdy namísto očekávaného dominantního akordu nastoupí durový (!) septakord na II. stupni. Přesto si tato har¬monická evoluce, rozšířená na celé osmitaktí, i nadále ucho¬vává průkazně bluesovou atmosféru. Tou byl ostatně vzápětí zlákán i černý Otis Redding, který se svými Mar-Keys nahrál jednoznačně soulovou variantu píšně.
We Can Work It Out na druhé straně tohoto supersinglu, kde žádná z písní nebyla „béčkem“ v obvyklém slova smyslu, odrazilo rozdílnost talentů obou jeho tvůrců.
„Paul udělal začátek a já prostředek,“ dal Lennon později nahlédnout do tvůrčí kuchyně slavné autorské dvojice. „Na začátku slyšíte Paula: ,We Can Work It Out, We Can Work It Out… (Můžeme to vyřešit...) - to je optimistický, a pak přicházím já: ,Life Is Very Short And There's No Time / For Fusing And Fighting, My Friend‘ (Život jé příliš krátký a není v něm čas / na zbytečné hádky a rvačky, příteli).“

Lennon

Jinak byl ovšem Lennon jediný z Beatles, který s ostatními nesdílel jejich nadšení královskou poctou. Byl také jediný, kdo na osobní dopis královnina mluvčího, v němž mu bylo udělení Řádu oznámeno, nereagoval. Na zdvořilý dotaz z Buckinghamu nakonec Lennonovým jménem s díky odpo¬věděl Brian Epstein.
To, co se odehrálo v úterý 26. října před Buckinghamským palácem v době, kdy si Brouci přijeli pro své medaile, tato místa prý nepamatovala. Tisícihlavé zástupy obléhaly sídlo Jejího Veličenstva a prozpěvovaly bez přerušení státní hym¬nu s jemnou korekturou v záhlaví jejího textu: GOD SAVE THE BEATLES! Když rolls s Brouky přijel, nevydržely ná¬por davu ani kordony do sebe zaklesnutých urostlých anglic¬kých „bobíků“, ani železné zátarasy. V propuknuvším zmatku musely zasáhnout oddíly jízdní policie na koních. Saniťáci i strážníci odnášeli do přistavených ambulantních vozů bez¬vládná těla dívek, které vzrušením na místě omdlévaly.
Když lord Chamberlain vyvolal ze zástupu kandidátů jed¬notlivé Beatles jejich jmény, čtveřice postoupila o několik kroků vpřed a uklonila se. Alžběta II. v dlouhé róbě přepása¬né širokým zlatým pruhem jim potřásla pravicemi a osobně ozdobila jejich klopy stužkami se zlatými kříži.
„Jak dlouho hodláte ještě zůstat spolu?“ - zeptalo se Veli¬čenstvo.
„Mnoho let,“ odpověděl zdvořile Paul McCartney.
„Čtyřicet let,“ upřesnil jeho odpověď Richard Starkey, a všichni včetně královny se rozesmáli.
Všechny britské i zahraniční listy přinesly na druhý den detailní referáty o celém ceremoniálu. V obsáhlém zpravo¬dajství zvláštní londýnské korespondentky New York Times Dany Adams-Schmidtové, v jehož podtitulku mimochodem stojí, že hudba královské gardy hrála při této příležitosti Hu¬moresku Antonína Dvořáka, jsou citovány dojaté výpovědi Beatlů o setkání s královnou, jak k nim byla „milá a přátelská jako matka“. Alespoň tak to vyjádřil Paul. John mlčel. Už tehdy mu bylo nad slunce jasné, že pod formulací „za služby své vlasti“, jak bylo oficiálně formulováno dekorování Beat¬les Řády britského impéria, se ve skutečnosti skrývají jenom milióny liber, které ze svých desek a filmů odvedli do státní pokladny.
„Co budete se svými medailemi dělat?“ - zeptala se prý tenkrát královna a Paul hlubokomyslně odpověděl otázkou: „Co lidé obvykle dělají s medailemi?“ John tu svoji pověsil zatím tetě Mimi nad televizor do obýváku v jejím novém domě, který pro ni zakoupil na pobřeží v Bournemouthu.

Tři dny

po prvním oznámení sdělil však v úterý 15. června 1965 Daily Mirror na titulní straně svým čtenářům: BÝVALY DŮSTOJNÍK KRÁLOVSKÉHO LETECTVA ŘÍKÁ, ŽE POCTA BYLA ZNEUCTĚNA. Několikapalcový tučný titu¬lek pod tím rozváděl podrobnosti: DVA NOSITELÉ ŘÁDU BRITSKÉHO IMPÉRIA SE JEJ VZDALI, PROTOŽE BEA¬TLES... atd. Zmíněným důstojníkem byl plukovník Frede¬rick Wagg, jeden z těch, kteří obdrželi Řád za válečné záslu¬hy. Vysloužilý hrdina obvinil premiéra Wilsona, že se pokouší zvýšit prestiž své osoby v zrcadle popularity Beatles, vrátil medaili, vystoupil z labouristické strany a změnil závěť, ve které předtím odkázal na její fondy 12 tisíc liber. Jeho příkla¬du následovali jeden člen kanadského parlamentu a neúsp욬ný spisovatel, který Brouky nazval před novináři „tlupou ne¬vychovaných troubů“. John Lennon to zatím komentoval slo¬vy, která vyjadřovala pouze půl pravdy o tom, co si v hloubi duše o celé záležitosti sám myslel:
„Spousta lidí dostala medaile za to, že zabíjeli jiné lidi. Ty naše jsou za to, že jsme je bavili. Já říkám, že jsme si je zasloužili víc, nezdá se vám?“

Během týdne

stráveného v Beverly Hills došlo také k set¬kání s mužem, kterého Johnova teta Mimi kdysi stokrát pro¬klela za to, že jí ho její synovec servíroval denně k snídani, k obědu a večeři - s Elvisem Presleyem.
Okolnosti této návštěvy jsou barvitě vylíčeny v životopisné knize Elvis od Alberta Goodmana. Dovídáme se tu, že když chlapci s Brianem Epsteinem a Neilem Aspinallem pronikli konečně skrze Presleyho osobní strážce do jeho hollywood¬ské vily - zpěvák právě natáčel letecký muzikál Paradise, Hawaiian Style - proměnili se tváří v tvář svému idolu ve ztuhlé sfingy. Pět minut jenom vyjeveně zírali na Elvise, aniž ze sebe vydali jediné slovo.
Po chvíli Presley vybuchl:
„Koukněte, zatracení kluci! Jestli tady chcete takhle sedět a čumět na mě celou noc, tak si půjdu radši lehnout!“
Ledy se prolomily, z gramofonu se střídavě začaly ozývat desky pána domu i jeho hostů a nakonec si Beatles s Elvisem poprvé a naposled společně také zahráli. Když skončilo je¬jich I Feel Fine, ve kterém Presley hrál basový part namísto Paula, ten mu řekl: „Poslyš, vykašli se tady na to a pojď s náma hrát na basu...“ Pánové Epstein a plukovník Parker zatím strávili plodný večer u hracího stolku s ruletou.
Od návratu z USA neuplynuly ještě ani dva měsíce, a Bea¬tles se ocitli ve zcela nových, ovšem nejdůležitějších rolích své společenské kariéry. Už na jaře bylo u příležitosti králov¬niných narozenin oznámeno, že jsou mezi vybranými sto osmdesáti poddanými Jejího Veličenstva, kteří v tomto roce převezmou Řád britského impéria. Daily Mirror tehdy sdělil senzační novinu svým čtenářům na první stránce s fotografie¬mi pod titulkem, který oznamoval: NYNÍ STANULI NA NEJVYŠŠÍM ZE VŠECH ŽEBŘÍČKŮ. Jeden deník ze severu nadepsal svůj komentář narážkou na královnu - titulek pa¬rafrázoval název beatlovského hitu She Loves You: ONA JE MILUJE! YEAH! YEAH! YEAH! Dekorování tímto vyzna¬menáním, ve skutečnosti nejnižším z rytířských řádů ve Velké Británii, rozdělilo království na dva tábory. Drtivá většina, která fandila Broukům a jejich hudbě, přijala novinu s nadše¬ným zadostiučiněním.

Po zkušenostech

z loňska dopřál Brian Broukům během tohoto zájezdu krátký odpočinek. Za tímto účelem jim najal přepychovou vilu v pseudomaurském slohu uprostřed milio¬nářské čtvrti filmových magnátů a hvězd Beverly Hills. Z šes¬tidenní dovolené se beztoho stala nakonec jedna velká, spo¬lečenskými událostmi nabitá party, po níž se Brouci cítili bezmála stejně vyčerpaní jako motocykloví závodníci absol¬vující stejnojmenný závod. Dům byl ve dne v noci obléhán beatlovskými fandy. Jejich podnikavější a zámožnější část si najala helikoptéry a malá sportovní letadla, z nichž se pokou¬šela ulovit záběry slunících a koupajících se Beatles v bazénu uprostřed prostorného španělského patia s palmami. Hned první den dopoledne se na krátkou návštěvu zastavila pro¬hnaná podraznice z filmu Help! Eleanor Bronová. Pozdě odpoledne přijeli Byrds, členové nové americké rockové sku¬piny, která si brala příklad z Beatles, ale později jim ho svými novátorskými alby sama také trochu poskytla. Večer se k nim přidal herec Peter Fonda, který zůstal spolu s Byrds hosty Beatles celou noc i následující den. Jindy přišla písničkářka Joan Baezová. Brouci si přesto nestěžovali. Dokonce ani když je Epstein vyhnal na galavečírek, který na jejich počest uspořádala společnost Capitol ve své hollywoodské rezidenci nedaleko odtud. Těžko posoudit, zda tam souhvězdí americ¬kého filmu a zábavy přilákala zvědavost nebo úcta k mladším kolegům z Evropy. Tak či onak byli mimo jiných přítomni Kirk Douglas i Gregory Peck, zpívající herci Tony Bennett i Dean Martin, a konečně ten, jehož umění se předtím na jaře tolik obdivovali, když si během natáčení filmu promítali le¬gendární Kachní polévku - tehdy sedmdesátiletý Groucho Marx.

Vítězné tažení

Beatles světem pokračovalo i během tohoto roku. Hned po dokončení filmu ve twickenhamských atelié¬rech se koncem června vydali na velké turné napříč Evropou. Ve Francii je po Paříži poprvé nejenom slyšeli, ale i viděli jejich příznivci také v Lyonu. V den, kdy je poté pozdravili s příslovečně jižním temperamentem první italští fanoušci na milánském stadiónu Velodromo Vigonelli, vyšla v Londýně druhá Lennonova kniha, A Spaniard In The Works (Španěl v továrně). Následovaly Ženeva, Řím, Nice a konečně - sho¬dou náhod - trojice španělských měst Jerez, Madrid a Bar¬celona.
Stejně jako před rokem se v srpnu Beatles znovu vydali do Spojených států severoamerických. Po příletu předtočili v so¬botu 14. srpna své vystoupení pro další díl Ed Sullivan Show, vysílaný hned následující den, na který byl plánován jejich newyorský koncert. Hostem tohoto Sullivanova pořadu byl také maďarský dětský sbor. V něm prožívala svoje hudební začátky dodnes aktivní maďarská zpěvačka populární hudby Magdi Bodyová, tehdy dvanáctiletá dívenka. Jenom málo ji dělilo od možnosti vystupovat s Beatles na jednom pódiu současně, ačkoli i tak zpívala ve stejném programu jako oni. Nedělní koncert, který první americký impresário Beatles Sid Bernstein zorganizoval podle loňské Epsteinovy předpovědi pod širým nebem na Shea Stadium, největším newyorském sportovišti, musel být totiž nakonec kvůli dešti přesunut na další den. Brouci se přepravili přímo do vroucího kotle base¬ballového areálu vrtulníkem: Obrněný pancéřový vůz je potom odvezl k malému pódiu uprostřed travnaté plochy, na němž z leteckých snímků působili jako mikrotečky na mi¬niostrůvku ztraceném kdesi v moři. O mnoho lepší pohled na Brouky neměli pravděpodobně ani přítomní diváci, kterých se ve strmých ochozech stadiónu tísnilo 56 000. Nikdy před¬tím nepřišlo na žádný koncert tolik lidí, a údajně teprve sku¬pině Grand Funk Railroad se o šest let později podařilo ten¬to další z beatlovských rekordů překonat.

„Podívejte, pane Nizere,“ řekl Brian vypisující šek. „Dávám vám těchhle padesát tisíc ze své vlastní kapsy. Kšeft se Sel¬taeb byla moje vina a nechci, aby Beatles ani kdokoli jiný platili za moje chyby.“
V procesu, který se táhl až do léta 1967, prohrály nakonec NEMS údajně jen 10 000 dolarů, ale Beatles mohli poté zalo¬žit vlastní podobnou společnost Maximus Enterprises s devadesátiprocentní účastí.
Jiný důkaz o tom, že Epstein měl neustále na srdci, aby si on i Brouci uchovali v celé téhle hře o peníze přinejmenším čisté ruce, poskytl případ, který se odehrál právě v souvislosti s natáčením jejich druhého filmu. Důvodem toho, že se celý Lesterův štáb musel přestěhovat, kvůli několika přímořským záběrům až na Bahamské ostrovy, byl ve skutečnosti ďábel¬ský daňový podfuk, který vymyslel všemi mastmi mazaný strýček Walter. Aby se všichni zúčastnění vyhnuli vysokým daňovým poplatkům ve Velké Británii, navrhl Shensonovi za¬ložit na Bahamách vlastní produkční společnost Cavalcade, které United Artists zadala výrobu i financování celého filmu. Dr. Strach se stal osobně jejím prezidentem. Peníze z filmu byly zatím deponovány v bahamských bankách. Dr. Strach tvrdil, že v tomto podnikání není nic ilegálního, a těžko říci, zda alespoň zčásti neměl pravdu. Ve stejné době však pro¬pukl v Anglii podobný finanční skandál se společností Wood¬fall Productions, která financovala výrobu známého dobro¬družného filmu rěžiséra Tonyho Richardsona Tom Jones. Hlavním aktérem aféry byl jeden ze Strachových kolegů z advokátní kanceláře Bryce-Hamner. Epstein se pro jistotu obrátil s žádostí o radu na finančního poradce ministerského předsedy Wilsona. Starý lord Goodman dal Epsteinovi v ná¬znacích na srozuměnou, že bude lépe zástěrku označenou nápisem Cavalcade odstranit a peníze převést zpět do Ang¬lie. Brouci ani samotný Epstein se tak sice nevyhnuli daním, ale možná unikli díky Brianově prozíravosti mnohem větším nepříjemnostem.

Přesto

bylo v Saville Theatre v Epsteinově produkci k tíži NEMS inscenováno několik opravdu významných dramatic¬kých představení. Jedním z nich byla londýnská premiéra de¬set let staré činohry Amen Corner černošského dramatika Jamese Baldwina z prostředí harlemské náboženské sekty. Na jedné z inscenací měl Brian dokonce i vlastní umělecký podíl, když v průběhu zkoušek zaskočil za onemocnělého re¬žiséra. Především však neustále snil o muzikálu, jehož zkom¬ponování inzeroval Lennon jako svoji osobní ctižádost už v prvním rozhovoru pro New Musical Express v roce 1963. Tento projekt zůstal nakonec jedním z mála, které se Epsteinovi nepodařilo realizovat.
Brianovy filantropické sklony a smysl pro fair piay se pro¬jevovaly také ve velkorysosti četných obchodů, na které on i Beatles zhusta dopláceli. Když si uvědomil omyl s Byrnovou společností Seltaeb, pokusil se další americké výrobce hraček a spotřebního zboží s beatlovskými symboly napojit přímo na NEMS. Zaskočený Byrne poštval na Epsteina celé zástupy právníků, kteří na něm měli vymoci několikamiliónové od¬škodné. Brian tehdy navštívil v New Yorku vyhlášeného ad¬vokáta a dal mu předem zálohu ve výši 50 000 dolarů, aby Beatles jednou provždy zbavil břemene společnosti Stram¬sact-Seltaeb Ltd.

Brian

Brianovy neukojené divadelní ambice z mládí našly tou dobou naplnění v další z odlehlých činností NEMS. Od Ber¬narda Delfonta, producenta varietních představení pro pa¬novnický dvůr a majitele několika divadel, pronajal Epstein na jaře 1965 opravdické kamenné divadlo. Stařičká budova Saville s důstojnými sedadly z červeného sametu v hledišti se teď stala součástí NEMS. Brian tam chtěl prezentovat vedle mladičkých rockových interpretů vlastní agentury také zá¬mořské hvězdy pop music. Z výtěžků těchto koncertů mělo být financováno opravdové Umění. Podmínky nájemní smlouvy ovšem byly tak nevýhodné, jako v tolika jiných Ep¬steinových obchodních transakcích, že nebylo možné tyto ná¬klady pokrýt, ani kdyby na koncertech vystupovali samotní Beatles. Navíc pro ně i pro sebe zde nechal Brian s nepřed¬stavitelnými náklady vybudovat po pravé straně jeviště exkluzivní lóži, kde nechyběly ani leopardími kůžemi polstrova¬né pohovky. Skrze salónek plný orientálních váz s čerstvými květinami a vybavený přepychovým barem se sem vcházelo dokonce samostatným vchodem z přilehlé postranní ulice.

Shank

Kalifornský jazzový saxofonista Bud Shank řekl o nezvyk¬lé sedmitaktové verzi Yesterday: „Školený hudebník by to prostě takhle nikdy nenapsal. Je to naprosto špatně, ale je to výborné... Hodně úspěchu Beatles vězí v tom, že nevědí, co dělají.“ Shank měl pravdu, že v přísném slova smyslu zůstáva¬li Brouci hudebními diletanty. Přesto nápady, se kterými při¬cházeli, měly nejednou cenu zlata.
Byly to právě fantastické příjmy, které způsobily, že Bea¬tles uvedli do chodu ohromnou obchodní mašinérii, která je samotné chvílemi pohlcovala a v jejímž soukolí byli jen ne¬patrnými, přestože nejdůležitějšími částečkami. Americké statistiky z uplynulého roku například uváděly, že příjmy z obratu prodeje gramofonových desek vykazovaly oproti předešlému období rekordní, takřka devítiprocentní přírůs¬tek. Poprvé v dějinách gramofonového oboru přesáhly fan¬tastickou sumu 750 miliónů dolarů. Nejvíce se z tohoto pří¬růstku těšili zásluhou Beatles někdejší „váhaví střelci“ z Capitolu. Také NEMS Enterprises se z lokálního liverpoolského obchodu s nábytkem a elektrospotřebiči proměnily teď v ma¬mutího výrobce i dodavatele zábavy a vůbec všeho možného. Týden co týden přijímal Epstein další zaměstnance a otvíral nová oddělení i pobočky firmy, které namnoze neměly s je¬jím původním posláním vůbec nic společného. Patřila mezi ně i prodejna automobilů v Middlesexu. Jejími nejlepšími zá¬kazníky byli samotní Brouci. Jejím prostřednictvím nové vozy nejen nakupovali, ale také odprodávali ojeté. Někdy neměly na tachometru najeto ani 2 000 kilometrů, jako Lennonův zelený ferrari, kterého vystřídal pověstný rolls royce.

Kromě Ticket To Ride

a titulní písně Help! bylo páté album skupiny pozoruhodné ještě dvěma dalšími Lennonovými „dy¬lanovskými“ songy: You're Going To Lose That Girl, a zvláště You've Got To Hide Your Love Away. Dobré vysvědčení roz¬víjejícího se kompozičního talentu přineslo album také Har¬risonovi v písních I Need You a v retrospektivním vyznání lásky k Pattii v You Like Me Too Much s Martuovým sólem na klavír. Konečně obsahovalo Paulovu novinku, která se měla stát nejhranější skladbou Beatles vůbec. Přestože v době trvání skupiny nikdy nevyšla ve Velké Británii na singlu, v oblibě překonala kteroukoli ze skladeb v dějinách celé moderní populární hudby. Bez ohledu na generace nebo žánrová odvětví. Odhaduje se, že jenom do roku 1980 byla nahrána ve 2 500 různých verzích.
Paul nosil tento nápěv v sobě už dlouhou dobu. Napadl ho jednou zrána, kdy rovnou z postele usedl k pianu a zkompo¬noval na jeden zátah jeho úžasnou sedmitaktovou melodii. Protože zatím neměl slova, říkal písni „Míchaná vajíčka“. Ge¬orge Martin, kterému se Paul pochlubil o něco později už s otextovaným výsledkem, jako obvykle s vlastnoručním do¬provodem na španělku, vzpomíná:
„Nedovedl jsem si představit, co by si k tomuhle počal Ringo se svým bubnováním. Tak jsem Paulovi řekl, že bude nejlepší, když prostě půjde do studia a bude jen zpívat. Paul tedy zpíval a hrál na akustickou kytaru. Pořád mi ještě nic nenapadalo, co by se s tím dalo udělat. Ledaže by se k tomu přidaly smyčce. Paul se ohradil: ,Cože? Tak jak to dělá Nor¬me Paramour nebo Mantovani? Nikdy!‘ Pak mně napadlo zkusit to s klasickým smyčcovým kvartetem a Paul prohlásil, že je to dobrý nápad. Seděli jsme nad tím celý den, on měl své představy, jak by měly smyčce znít, a já potom napsal partituru pro smyčcové kvarteto a nahrál jsem to.“

Zářný příklad Beatles už tehdy vyvolal v život celou řadu britských rockových skupin, ve kterých pomalu dozrávali další vynikající instrumentalisté, zpěváci a časem také sklada¬telé a textaři. Mimo rámec módního Mersey soundu to byli například londýnští Rolling Stones, Yardbirds, Who nebo Small Faces, Manfred Mann Group z Manchesteru, birming¬hamská Spencer Davis Group, Animals z Newcastlu či Them ze vzdáleného irského Belfastu s Van Morrisonem. Jejich čle¬nové, posedlí úspěchem Beatles, šlapali svým vzorům na paty. Singlem Ticket To Ride, který vyšel v kombinaci s no¬vou baladou dvojice Lennon-McCartney Yes It Is, učinili Brouci jeden ze svých dalších kroků směrem kamsi, kde se už neměřilo jenom počty prodaných desek nebo rekordy v návštěvnosti koncertů a výší obdržených honorářů. I Mick Jag¬ger, vedoucí osobnost konkurenčních Rolling Stoňes, musel přiznat, že beatlovské singly nikdy nemají na druhé straně vyloženě slabé skladby.

Ticket To Ride,

jedna z nejlepších písní, které ve filmu za¬zněly, byla vydána na singlu o čtvrt roku dříve, než přišla barevná Pomoc! do distribuce. Dokonce dva měsíce před ti¬tulní písní Help!. Na americké etiketě singlu zatím stálo, že skladba pochází z filmu Eight Arms To Hold You. Nový ná¬zev přišel až později. Nápěv Ticket To Ride přinášel prostou melodii, jejíž pravidelná dvoutaktí logicky navazovala jedno na druhé na pozadí konveněních harmonií s jedinou drobnou výjimkou neúplné mollové dominanty ve 12. taktu, ozvláštňu¬jící doškálnou akordiku písně. Ani formálně nebyla skladba ničím převratně výjimečná. Spíše naopak. V době, kdy se Bea¬tles vyžívali v periodách nestejné délky, nezřídka s lichým počtem taktů, sledovala souměrné, tradičně třídílné písňové schéma: Překvapení na posluchače čekalo však v jejím textu. V Johnově naléhavě interpretovaném sólovém hlasu se odví¬jel podivuhodný, trpkostí zabarvený příběh dívky, která si už zakoupila jízdenku a řekla svému milému sbohem, protože život vedle něho byl pro ni nesnesitelný, a která přesto otálí s odjezdem. Písnička, končící devítitaktovou kódou, ve které John s Paulem falzetem čtyřikrát zopakovali sdělení o tom, že „má dívka neodjíždí“, byla ovšem pozoruhodná i dalšími znaky. Například tím, jak zde Ringo rozdrobil pravidelné čtvrťové metrum do nepraviáelně akcentovaných triol.

Bez přehánění

je možné tvrdit, že Beatles stěží mohli zůstat zdravými, když jejich nejbližší okolí a koneckonců i celá společnost, ve které žili, byly zachváceny nemocemi. Na to byl jejich vlastní život příliš jednostranný. A platil,o zde i ta¬jemné kouzlo zakázaného ovoce a příklad ostatních, který je sváděl k následování do neskutečného a nebezpečného světa, který jim otevřela narkotika. První marihuanovou cigaretu jim i Brianovi dal vykouřit během amerického zájezdu Dylan. Sám měl za to, že se Beatles oddávají „rozpínavosti mysli“, jak se tenkrát říkalo, už dávno. Alespoň si pro to našel důkaz v jejich písničkách.
„Jedna je přece o tom, jak se dostat vzhůru,“ řekl jim tehdy Dylan ve slovníku, kterého pro své „výlety“ používali narko¬mani.
„Která?“ otázal se užaslý Lennon:
„No přece... tam, jak zpíváte,“ a sám začal pobrukovat závěr středního dílu I Want To Hold Your Hand: „Když se tě dotýkám, nabývám výšky, nabývám výšky, nabývám vý¬šky…“
John byl překvapený i zaražený zároveň: „Ale to přece vůbec nejsou ta správná slova. Ve skutečnosti se tam zpívá o tom, že nemohu skrýt svou lásku,“ snažil se vysvětlit Dyla¬novi jeho omyl, který jednoduše pramenil z podobné vyslov¬nosti anglického „I Get High“ a „I Can't Hide“.
Přesto se nechali Dylanem zlákat, když jim namísto jejich pilulek nabídl „trávu přímo z hrudi Matky Země“, jak sám vzletně marihuanu označil. Z všeobecného smíchu, kterým onen osudný večer doprovázeli Epsteinovy reakce na mari¬huanu, se mezi nimi vyvinula další oblíbená beatlovská hlᚬka, tentokráte nebezpečnější než všechny předchozí. „Pojď¬me se smát,“ říkali teď Beatles a mysleli tím, aby se uklidili někam, kde by si mohli nerušeně šluknout. Režisér Richard Lester si stěžoval, že během natáčení exteriérů filmu Pomoc! se chodili „smát“ do přívěsného trajleru, který jim sloužil za šatnu, v jednom kuse.
Beatles prožívali možná nevědomky období, kdy se po¬zvolna začali pokoušet o překročení svých vlastních stínů.
V písňové tvorbě i v opožděném hledání vlastního „já“. Smů¬la byla, že průvodcem v tomto hledání se jim po marihuaně stal na nějaký čas také mnohem nebezpečnější extrakt kyseli¬ny lysergové, pro který se vžila zkratka LSD. Poprvé ho John, George, Cynthia a Pattie pozřeli, aniž o tom předem věděli, v šálku kávy, kterou jim naservíroval „hodný přítelí¬ček“. Později začali tyhle „výlety do neznáma“ sami vyhledá¬vat. Dokud nezjistili, tak jako tisíce jejich zklamaných před¬chůdců, že marihuanou ani LSD nejenže neudělají svoji hud¬bu lepší, ale ani neprožijí své životy opravdověji.
Lepší než Perný den nebyla nakonec ani Pomoc která při¬šla do kin znovu s požehnáním příslušníků královské rodmy na konci července 1965. V tomhle ohledu měli samotní Brou¬ci nejmenší část viny. V problematickém scénáři a po boku hereckých hvězd Eleanor Bronové, Lea McKerna a Victora Spinettiho se - snad s výjimkou Ringa - nemohli prosadit. „Pomoc! nebyla naším filmem,“ řekl na vysvětlenou Paul. „Byli jsme v něm jakoby hosty. Byla to sice švanda, ale v zá¬sadě byla tahle idea na film s námi pomýlená.“ Nejlepšími byli v místech, která mohla právě tak dobře, ne-li mnohem lépe, fungovat jako osamocené písničky v televizi. Třeba v sekvenci, kdy na zasněžené alpské pláni předvádějí za zvu¬ků Ticket To Ride své lyžařské umění, či spíše krkolomně nemožné neumění.

Brian

navíc prožíval ve stejné době své vlastní trauma. Přehnaná ješitnost a sebevědomí z úspěchu a pověsti největ¬šího světového manažera showbyznysu, které se promítaly do častých potyček se zaměstnanci NEMS, zápolily uvnitř jeho nitra s komplexy výjimečnosti jeho sexuálního života a s pocitem vydědění kvůli židovskému původu. Když John a po něm i Ringo založili vlastní rodiny a také Paul s Geor¬gem trávili večery společně se svými přítelkyněmi, cítil se Brian náhle ještě osamělejším. Amfetaminové tabletky, které jej přes den zdánlivě udržovaly v pracovní výkonnosti, bě¬hem dlouhých bezesných nocí, kdy za jediný týden stačil ně¬kdy přečíst až pět šest životopisů slavných lidí, vystřídaly spousty uklidňujících barbiturátů. Otupený z nepřirozeného spánku, bral si hned po ránu další pilulky amfetaminu, a ocital se tak v bludném kruhu. Jindy se pokoušel zahnat tíživé noční můry u hracích stolků v nejvybranějších londýnských karet¬ních klubech. Pete Brown, kterého v průběhu roku 1965 po¬volal k sobě z Liverpoolu do Londýna jako osobního asisten¬ta, tvrdí, že Brian prohrával týdně až 5 000 liber. Výjimkou ale prý nebyly ani noci, kdy v bakaratu přišel o trojnásobně vyšší obnosy.

Brouci

dospěli uprostřed ječících mániček, aniž se sami sta¬li v pravém slova smyslu dospělými. Pubertální zbožňování mládeže i úcta generace jejích rodičů přišly náhle - po hu¬bených letech přezírání jejich hudby a nuceného odříkání. Období, vyplněné poflakováním po liverpoolských ulicích a hospodách mezi jednotlivými tancovačkami o víkendu, vy¬střídala takřka ze dne na den horečná pracovní aktivita. Brouci se stali příliš brzy poddajnými zajatci vlastního úspě¬chu a slávy. John byl mezi nimi pravděpodobně jediný, který si to matně uvědomoval. Nejhorší bylo, že ani v jejich okolí se nenašli lidé, kteří by je mohli usměrnit. Šestiletý věkový rozdíl mezi nejstaršími z nich a Brianem se jevil propastným v době jeho příchodu do Jeskyně, ale stal se zanedbatelným o čtyři roky později. Tím více, že je strávili - alespoň zpo¬čátku - převážně společně.

Neodmyslitelnou součástí této atmosféry, která do Londý¬na tehdy přilákala i věhlasného italského filmaře Michelangela Antonioniho, aby tu natočil Zvětšeninu, byly písničky Beatles. Ozývaly se po celý den nejenom z domácích rozhla¬sových přijímačů a televizorů, ale linuly se i z desítek repro¬duktorů, jež patřily k nezbytnému vybavení každého bou¬tiqu, hodného toho jména. Na druhé straně oceánu překrýva¬ly v myslích miliónů mladých obdivovatelů liverpoolské čtyř¬ky alespoň dočasně události v Tonkinském zálivu, jež se za¬nedlouho měly bezprostředně dotýkat většiny z nich.
Beatles vstupovali do tohoto období se spoustou dobrých předsevzetí. John Lennon už na sklonku uplynulého roku vy¬hlásil: „Neumím si představit, že bychom si tohle tempo do¬kázali udržet i napřesrok, jestliže nenatočíme lepší film než Perný den.“ Pustili se do něj hned v únoru 1965.
Producent Walter Shenson a režisér Richard Lester vybrali tentokrát námět amerického spisovatele Marka Behma, který do podoby definitivního scénáře přenesl Charles Wood. Zku¬šený muž spolupracoval s Lesterem už předtím na filmové adaptaci divadelní hry Anne Jellicoeové Fortel, za niž si reži¬sér přivezl z filmového festivalu v Cannes Velkou cenu. Nyní se však octl na půdě, která mu asi nebyla nejvlastnější. Z ne¬pravděpodobné fantazie, v níž byli Ringo kvůli jednomu ze svých prstenů a potažmo i zbývající tři Brouci pronásledová¬ni fanatickými přívrženci orientální náboženské sekty a šíle¬ným vědcem, zůstala nakonec jen série více ci méně podaře¬ných gagů a písničky bez jakýchkoliv souvislostí s dějem.
Exteriéry filmu, figurujícího v plánech společnosti United Artists pod názvem Osm paží tě drží, se natáčely od března na prosluněném mořském pobřeží na Bahamách a v zimní scenérii rakouských Alp. Ringo Starr kvůli nim neměl ani možnost vychutnat jaksepatří slasti líbánek, když začátkem února řekl v přítomnosti ostatních Beatlů své „ano“ Maureen. Shodou okolností byl jeho přičiněním - stejně jako u Perné¬ho dne - na poslední chvíli pozměněn název filmu. V jedné z nejvtipnějších scén měl Ringo za partnera opravdového živého tygra. Krvežíznivost šelmy měla zchladit - podle scénáře, inspirujícího se docela neskrývaně hudebními gro¬teskami bratří Marxových, Óda na radost z Beethovenovy Deváté symfonie. Když se však jednou objevila šelma na scé¬ně v nepravém okamžiku, spoléhal zděšený Ringo tváří v tvář zvířeti raději na úpěnlivé volání o pomoc nežli na Beethovena. Přitomní se spontánně rozhodli přejmenovat film nakonec právě tímto srdcervoucím výkřikem. Nicméně Johnova titulní píseň k filmu Help (Pomoc) pojednávala v duchu předcházející I'm A Loser o mladém muži, který ztra¬til důrvěru v sebe a hledá ve svém okolí někoho, s kým by se znovu cítil bezpečným.
„Tehdy jsem opravdu křičel o pomoc,“ přiznal Lennon na sklonku života. „Většina lidí si o téhle písničce myslí, že je to prostě rychlý rock'n'roll... Napsal jsem ji na objednávku do filmu a teprve později mi došlo, že jsem opravdu volal o po¬moc já sám... Bylo to období, kdy Beatles prožívali něco, co se vymykalo našim nejztřešťěnějším představám. Místo sní¬daně jsme kouřili marihuanu a nikdo s námi nemohl komuni¬kovat. Oči jsme měli jeden skelný závoj a pořád jsme se hihňali. Byli jsme uvnitř našeho vlastního světa. A o tom byla píseň Help!“

HLEDÁNÍ

Jméno Johna, Paula, George a Ringa patřila v Anglii na počátku roku 1965 k nejvyslovovanějším. Nový obyvatel síd¬la ministerského předsedy v Downing Street Harold Wilson, jehož labouristická strana porazila předtím ve volbách po třinácti letech konzervativce, byl nazýván prvním beatle-pre¬miérem. Věhlas báječné čtveřice se promítl do nejrůznějších stránek anglického veřejného života. Alespoň v tomto ohle¬du získala Anglie opětovně dočasný primát a mezinárodní respekt. V jeho aureole lidé zapomínali jak na definitivní roz¬pad koloniální soustavy, tvořící odvěký pilíř britského impé¬ria, tak na růst cen a zmrazování mezd, k němuž mělo dojít v rámci drastických hospodářských opatření, která se chystal zavést Wilsonův kabinet. Přinejmenším to, s čím se průměrní Londýňané setkávali každodenně na ulicích svého města, za¬tím nenaznačovalo, jak brzy si budou muset utáhnout opasky. Návěstní štíty, výlohy i vnitřní interiéry desítek nových obchodů s extravagantními modely dámského i pánského oblečení na Carnaby Street a v jejím okolí, pro které se teď ujalo francoůzské slůvko boutique, dostávaly stále křiklavější barevné nátěry. Ty byly pro změnu importovány do Británie z výtvarných objektů amerických mesiášů nového umění, zhlížejícího se v průmyslovém designu neboli - jak se tehdy s ironií říkalo - v plechovkách od polévek. Pop-artisté i jejich černobílí následovníci op-artisté a bytoví architekti typu Kennetha Partridge, jenž se po Epsteinově vile Belgravia vrhl také do zevrubných rekonstrukcí sídla Lennonových, se předháněli v šokování veřejnosti stejně jako módní návrháři Mary Quantová či John Stephen. Mezinárodní celebritou se stala vyzáblá anglická modelka Twiggy.