Neodmyslitelnou součástí této atmosféry, která do Londý¬na tehdy přilákala i věhlasného italského filmaře Michelangela Antonioniho, aby tu natočil Zvětšeninu, byly písničky Beatles. Ozývaly se po celý den nejenom z domácích rozhla¬sových přijímačů a televizorů, ale linuly se i z desítek repro¬duktorů, jež patřily k nezbytnému vybavení každého bou¬tiqu, hodného toho jména. Na druhé straně oceánu překrýva¬ly v myslích miliónů mladých obdivovatelů liverpoolské čtyř¬ky alespoň dočasně události v Tonkinském zálivu, jež se za¬nedlouho měly bezprostředně dotýkat většiny z nich.
Beatles vstupovali do tohoto období se spoustou dobrých předsevzetí. John Lennon už na sklonku uplynulého roku vy¬hlásil: „Neumím si představit, že bychom si tohle tempo do¬kázali udržet i napřesrok, jestliže nenatočíme lepší film než Perný den.“ Pustili se do něj hned v únoru 1965.
Producent Walter Shenson a režisér Richard Lester vybrali tentokrát námět amerického spisovatele Marka Behma, který do podoby definitivního scénáře přenesl Charles Wood. Zku¬šený muž spolupracoval s Lesterem už předtím na filmové adaptaci divadelní hry Anne Jellicoeové Fortel, za niž si reži¬sér přivezl z filmového festivalu v Cannes Velkou cenu. Nyní se však octl na půdě, která mu asi nebyla nejvlastnější. Z ne¬pravděpodobné fantazie, v níž byli Ringo kvůli jednomu ze svých prstenů a potažmo i zbývající tři Brouci pronásledová¬ni fanatickými přívrženci orientální náboženské sekty a šíle¬ným vědcem, zůstala nakonec jen série více ci méně podaře¬ných gagů a písničky bez jakýchkoliv souvislostí s dějem.
Exteriéry filmu, figurujícího v plánech společnosti United Artists pod názvem Osm paží tě drží, se natáčely od března na prosluněném mořském pobřeží na Bahamách a v zimní scenérii rakouských Alp. Ringo Starr kvůli nim neměl ani možnost vychutnat jaksepatří slasti líbánek, když začátkem února řekl v přítomnosti ostatních Beatlů své „ano“ Maureen. Shodou okolností byl jeho přičiněním - stejně jako u Perné¬ho dne - na poslední chvíli pozměněn název filmu. V jedné z nejvtipnějších scén měl Ringo za partnera opravdového živého tygra. Krvežíznivost šelmy měla zchladit - podle scénáře, inspirujícího se docela neskrývaně hudebními gro¬teskami bratří Marxových, Óda na radost z Beethovenovy Deváté symfonie. Když se však jednou objevila šelma na scé¬ně v nepravém okamžiku, spoléhal zděšený Ringo tváří v tvář zvířeti raději na úpěnlivé volání o pomoc nežli na Beethovena. Přitomní se spontánně rozhodli přejmenovat film nakonec právě tímto srdcervoucím výkřikem. Nicméně Johnova titulní píseň k filmu Help (Pomoc) pojednávala v duchu předcházející I'm A Loser o mladém muži, který ztra¬til důrvěru v sebe a hledá ve svém okolí někoho, s kým by se znovu cítil bezpečným.
„Tehdy jsem opravdu křičel o pomoc,“ přiznal Lennon na sklonku života. „Většina lidí si o téhle písničce myslí, že je to prostě rychlý rock'n'roll... Napsal jsem ji na objednávku do filmu a teprve později mi došlo, že jsem opravdu volal o po¬moc já sám... Bylo to období, kdy Beatles prožívali něco, co se vymykalo našim nejztřešťěnějším představám. Místo sní¬daně jsme kouřili marihuanu a nikdo s námi nemohl komuni¬kovat. Oči jsme měli jeden skelný závoj a pořád jsme se hihňali. Byli jsme uvnitř našeho vlastního světa. A o tom byla píseň Help!“