Tam, kde Paul

vypráví příběh, John má sklon k filozofová¬ní. Proměnlivý kontrast nalezneme i v samotné hudbě této písně. Po vzrušujícím úvodu s převládajícím osminovým po¬hybem přináší Lennonova část výrazové zklidnění delšími rytmickými hodnotami i přechodem z D dur do paralelního h moll, umocněné na konci každého dvouverší ještě překva¬pivým vybočením z původního čtyřčtvrťového metra do hou¬pavého valčíku.
Tyto drobné finesy, které potvrzovaly nejenom zvýšený důraz Beatles na aranžmá, ale současně snahu po detailním vybrušování jejich harmonickych, melodických i rytmických nápadů, charakterizuje celé album Rubber Soul. Jeho název je nejspíše jednou z beatlovských hříček obdobného druhu jako samotné pojmenování skupiny. Ve své fonetické podo¬bě, stírající rozdíl mezi „soul“ a stejně vyslovovaným „sole“, evokuje pro Angličany docela prozaické označení gumových podrážek. V pravopisné formě Gumová duše se Beatles, dáv¬ní ctitelé černošské hudby, jakoby vysmívali těm, kteří ji objevili až teď a povýšili soul na módu. Co u jiných britských skupin té doby většinou znělo jenom jako z amerických de¬sek odposlouchaná klišé, dokázali Beatles tvořivě rozvést a učinit organickou součástí vlastních nápadů. Hned v úvodní skladbě alba Drive My Car vypráví Paul - v počáteční verzi dokonce na jediném tónu - další podivuhodný příběh dív¬ky, váhající mezi přáním stát se slavnou hvězdou filmového plátna a láskou k chlapci bez podobných ambicí. Po tomto hudebně monotónním, recitativním úvodu se v melodicky vykrouženém oblouku následujícího refrénu obrátí dívka na milého s nabídkou, která nezapře obdobně erotický podtext, jaký měla odedávna lidová blues černošských zpěváků: „Mi¬láčku, můžeš řídit můj vůz...“ Hudební motiv s mnohoslib¬ným vyzváním získá ještě na naléhavosti bezprostředně ná¬sledujícím klavírním dovětkem. Obojí - oslovení samotné i velké trioly instrumentální dohry - v podstatě rozvádí z černošských pracovních písní, spirituálů a blues od nepamě¬ti známý princip zvolání a odpovědi. Pod tím, jako na řadě jiných snímků desky, šlape „detroitská“ rytmika s tamburí¬nou a napětí nahrávce dodává i kytarové sólo, které George v posledních dvou taktech vygradoval do strhujícího závěru.
Ke stejnému světu se hlásila i jiná Paulova skladba You Won't See Me. Také tady slyšíme tvrdé zvonivé piano, zat재kaný rytmus s důraznými akcenty na 2. a 4. dobu, pro iluzi detroitského soundu nepostradatelnou tamburínu a nápěv, je¬hož kratičké, výrazně konturované fráze jako by upomínaly na písničky, které ve stejné době psali bratří Hollandové s Lamontem Dozierem pro černošské dívčí trio Supremes, osobně spřátelené s Brouky od jejich posledního amerického zájezdu. Tato počáteční soulová atmosféra písně je v jejím průběhu zjemněna mazlivými Lennonovými a Harrisonový¬mi vokálními kontrapunkty k McCartneyho sólu.