sobním zážitkem

Obyla poznamenána i další Lennonova piseň I Don't Want To Spoil The Party z druhé strany desky. Její obsah naznačují již úvodní slova „Nechci zkazit večírek, a proto půjdu raději pryč“. Melancholií byly obestřeny i Pau¬lovy písně I'll Follow The Sun a What You're Doing. Jedinou vpravdě beatlovskou písní, jakými se až dosud v převážné míře prezentovali svému publiku, byla Eight Days A Week. Nebylo proto divu, že si z celého alba - nepočítáme-li pře¬vzaté skladby - získala také největší oblibu. Její radostný nápěv, houpavý rytmus a bezproblémový text o tom, že ani „osm dní v týdnu nestačí, abych ukázal, jak tě miluji“, byl z téže várky jako Love Me Do nebo Please Please Me. Sem patřil i ve stejné době nahraný a vydaný Lennonův singlový titul I Feel Fine, další z beatlovských bestsellerů. K jeho úspě¬chu vydatně přispělo také Harrisonovo kratičké kytarové sólo, v němž bylo poprvé použito efektu zpětné vazby ¬zárodku příštích experimentů Beatles, které měly následovat.

Brouk

Horečnou atrnosféru jednoho z těchto amerických koncer¬tů Brouků v Hollywood Bowl si můžeme dodnes připome¬nout ze zvukových záznamů, které byly po Ietech vydány na gramofonovém albu. George Martin v textu na jeho obalu připomíná okolnosti, za kterých se tyto vlastně jediné oficiál¬ní živé nahrávky Beatles rodily:
„Upřímně řečeno jsem nebyl příliš nakloněn tomu, aby se tato vystoupení nahrávala. Věděl jsem, že jejich kvalita ne¬může zdaleka dosáhnout úrovně studiové práce, ale připouš¬těli jsme, že to aspoň můžeme zkusit. Technicky byly výsled¬ky jednoznačným zklamáním, Podmínky pro zvukaře tam byly extrémně svízelné. Chaos, s klidem mohu říci dokonce panika, které vládly na těchto koncertech, byly neuvěřitelné. K dispozici pro nahrávání byl všehovšudy jen třístopý zá¬znam. Beatles neměli na pódiu reproduktory s odposlechem, takže jeden neslyšel, co zpívá druhý. Nepřetržitý řev ze sedmnácti tisic mladých zdravých plic vytvářel přitom trva¬lou zvukovou kulisu srovnatelnou s tryskáčem.“
Tyto důvody zřejmě také vedly k rozhodnutí, že snímky zůstaly třináct let ve skrytu archívu společnosti Capitol. Te¬prve dlouho po rozchodu Beatles se jich v lednu roku 1977 ujal Martin na výslovné naléhání prezidenta Capitolu Bhas¬kara Menona, převezl je do tehdy již svého vlastního londýn¬ského studia Air a společně s pověstným zvukovým mistrem posledních beatlovských desek Geoffem Emerickem jim dal konečnou podobu. V některých z nich - jako třeba v Ringo¬vě podání Boys, a pochopitelně tím spíše v závěrečné Paulo¬vě Long Tall Sally - je vytrvalý řev a pískot fanoušků rov¬nocenným zvukovým protějškem Beatles. Navzdory tomu zůstávají tyto snímky i po letech překvapivě dobrou vizitkou jak pěveckého, tak hráčského umění Beatles.
Perné dny roku 1964 neskončily pro Brouky ani po návratu ze Spojených států. V říjnu a listopadu na ně čekala další souvislá šňůra koncertů v sedmadvaceti anglických, skot¬ských a irských městech. Po posledním z nich 10. listopadu v Bristolu jim zbýval jediný den na zotavenou před nahrává¬ním dalšího alba, které společnost EMI chtěla stůj co stůj uvést ještě na předvánoční trh. Nejspíš také z tohoto důvodu se museli téměř v polovině titulů alba vrátit ke starším sklad¬bám svého hamburského repertoáru, převzatým od Američa¬nů Chucka Berryho, Buddy Hollyho, Little Richarda, Carla Perkinse a skupiny Dr. Feelgood.
Johnovými i Paulovými vlastními písněmi z alba nazvané¬ho Beatles For Sale prostupovala zde poprvé vážnější nálada, pro ně dosud v této míře nezvyklá. Jako by je poznamenaly únava a vyčerpání z náročných zájezdů, ale možná už i počá¬teční známky deziluze z Johnova manželského soužití se Cynthií. Někteří v nich vidí stopy vlivu amerického písničká¬ře Boba Dylana, s nímž se Beatles osobně poznali na sklonku amerického turné. Hned v úvodní písni No Reply se John vyznává z pocitu zoufalství, když uviděl svou dívku vejít do dveří ruku v ruce s jiným mužem, a v telefonu mu řekli, že není doma. Baby’s In Black, formálně složitá písnička s asy¬metrickými periodami v převážně triolovém pohybu, vypráví mírně morbidní příběh děvčete v černém, které nepřestává nosit smutek a myslet na bývalého milence. Mezi těmito dvě¬ma písněmi nalezli posluchači další z Lennonových osobních výpovědi, demonstrující prohru už v názvu: I‘m A Loser. Na pozadí lehce countryově stylizovaného kytarového doprovo¬du a plačtivých tónů foukací harmoniky Lennon zpíval:
„Ačkoli se směji a chovám jako klaun / pod touto maskou se mračím, jsem vyčerpán / Slzy mi padají jako déšť z oblo¬hy / Pláču kvůli ní nebo nad sebou / Jsem smolař a ztratil jsem někoho blízkého / Prohrál jsem a nejsem už tím, kým se zdám...“

V létě

se Brouci se svymi partnerkami vydali ve dvou sku¬pinách na krátkou dovolenou. Čtveřice, která o velikonocích dopadla tak neslavně v Irsku, se nyní rozhodla zmizet z dosa¬hu reportérů a fanoušků až na Honolulu a Tahiti. Paul s Jane Asherovou a Ringo se svou novou láskou Maureen odletěli do portorikánského San Juanu.
V srpnu čekala Brouky podruhé Amerika: Zájezd prováze¬la nyní řada zvláštních bezpečnostních opatření před zfanatizovanými davy. Už při příletu do San Franciska je musela policie eskortovat z letiště ve speciálních ochranných klecích ze železa. Ozbrojení strážníci je neopouštěli po celou dobu nejenom v hotelích, ale zpravidla byli přítomni i během kon¬certů na jevištích, umístěných většinou uprostřed sportovních arén a monstrózních baseballových stadiónů. Na Beatles če¬kalo dvaatřicet perných dnů a jenom o jedno méně předsta¬vení ve čtyřiadvaceti amerických a kanadských městech. Cel¬kem absolvovali 36 107 kilometrů. Přes 60 hodin strávili v le¬tadle. Přesto, jak řekl Ringo - „neviděli jsme vůbec nic, pro¬tože jsme se po celý čas museli skrývat v hotelových poko¬jích“. K Epsteinově cti budiž připsáno, že zůstal neoblomný vůči všem lákavým finančním nabídkám k dalším koncertům a dodržel plánované dva dny odpočinku. Majitel baseballo¬vého mužstva Kansas City Athletics multimilionář Charles O. Finley přitom nabízel za koncert Beatles na svém stadiónu rovných 100 000 dolarů, a když narazil na tvrdé Brianovo „ne“, zvýšil tuto sumu o dalších padesát tisíc.

Čtyři dny

po londýnské premiéře vyšlo pod názvem Perný den také další gramofonové album Beatles. Bylo první v řadě desek, na kterých byly výhradně skladby dvojice Lennon¬-McCartney. Kromě sedmi písní, které se rozezněly předtím z filmového plátna, obsahovalo na druhé straně také několik pro film původně komponovaných titulů, jež nakonec režisér Lester z různých příčin nepoužil: Byl mezi nimi i jeden z prv¬ních Lennonových introspektivních textů I'll Cry Instead. Když tato píseň vyšla v kombinaci s I'm Happy Just To Dance With You ve Spojených státech také na singlu, v průběhu dvou dnů se s ní prodalo téměř půldruhého miliánu výllsků.

Perny den

Druhá premiéra Perného dne se uskutečnila v Liverpoolu. Návrat ztracených synů do rodného města se podobal lidové manifestaci. Zúčastnilo se jí půl miliónu „Liverpudliánů“, hr¬dých na své slavné rodáky. Celou cestu z letiště ve Speke na radnici v centru města lemovaly husté zástupy lidí. Od limu¬zín s Beatles a jejich policejního doprovodu na motocyklech je odděloval další špalír strážníků, stojících od sebe na dosah pouhého rozpažení. Je nejvýš pravděpodobné, že při průjez¬du Wooltonem vzdával poctu Beatles i nejeden z policistů, kteří tu před deseti lety Johna a jeho podařené kamarády pronásledovali za jejich uličnické kousky. Když se po pravici bodře vyhlížejícího liverpoolského starosty objevili mezi ko¬rintským slaupovím na balkóně městské radnice Ringo s Johnem a z druhé strany Paul s Georgem, nebralo jásání stotisí¬cového shromáždění konce. Na závěr večera, ukončeného slavnostní recepcí, vyjádřil dojmy přítomných rodičů Brouků nejlépe užaslý povzdech Ringovy maminky: „Cítila jsem se jako v pohádce.“

„Celé to připomínalo horečný sen,“ vzpomíná Mimi na svo¬je první a poslední beatlovské turné. „Jednou jsem tam sebe i Johna nechtěně dostala do potíží, když jsem před reporté¬rem australské televize utrousila poznámku, že John byl ve škole slabší v aritmetice. Komentátor se přímo před kamera¬mi obrátil okamžitě na Johna: ,Poslyšte, povězte mi, když jste byl špatný v matice, jak vůbec počítáte tu spoustu prachů, které vyděláváte?‘ John se ale nenechal zahnat do úzkých: ,Nepočítám je. Já je vážím.“
Nakonec Mimi, unavená věčným shonem kolem Brouků a jejího Johna, opustila na Novém Zélandě karavanu a vrátila se ke své zahrádce v Mendpisu v poklidné Menlove Avenue na liverpoolském předměstí.
Po návratu čekala na Brouky 7. července oficiální premiéra Perného dne. Davy fanoušků zcela zablokovaly provoz na londýnském Picadilly Circus. Tlačenice před samotným ki¬nem Pavilion několikanásobně předčila rozruch kolem vyhlᬚených premiér v Čínském divadle v Hollywoodu. Celou fa¬sádu budovy zakrývala světelná reklama s portréty Beatles. Ti se usmívali i z tisíců pestrobarevných dívčích šatů, které kontrastovaly se smokingy a večerními róbami oficiálních hostů.
Nechyběla mezi nimi ani sympatická princezna Margareta, doprovázená manželem lordem Snowdenem.
„Po představení byla uspořádána velká recepce,“ říká pro¬ducent Walter Shenson. „Nikdo nemohl vědět, že by se jí princezna Margareta chtěla zúčastnit, a proto ji nikdo nepo¬zval. Nakonec jsem se přece rozhodl alespoň formálně se princezny optat. Omluvila se, že jsou spolu s lordem Snowde¬nem pozváni kamsi na veceři, ale vzápětí dodala, že by jí bylo milé dostavit se aspoň k prvnímu přípitku. Před premiérou jsme byli všichni celé odpoledne spolu a popíjeli, aniž kdoko¬li z nás měl něco v ústech. Vyhladovělý George Harrison na mne pohlédl a šeptem se dotázal: ,Kdy budeme konečně jíst?‘ ,Až princezna odejde.“ odpověděl jsem. Ale ona ani lord Snowden se neměli k odchodu. Princezna si připíjela s hosty a vesele švitořila. Náhle k ní George přistoupil a s úklonou jí oznámil: ,Madame, jsme tady všichni hladoví a Walter říká, že nebudeme jíst, dokud neodejdete.‘ Princezna vyprskla smíchy. ,Pojď, Tony,‘ obrátila se na lorda. ,Musíme už jít.“

Na tomto místě našeho vyprávění je čas na kratičkou odbočku. Souvisí sice s Beatles jen vzdáleně, ale je významná tím, že v té době v malé zemi uprostřed Evropy, kde se tehdy originální desky Beatles neprodávaly, seznámila se díky této události s jejich písňovou tvorbou nejširší veřejnost. Do stu¬dia A Československého rozhlasu v Praze, které se nalézá v bývalé budově karlínského spolkového domu v Hakeno¬vých sadech, se v posledním týdnu roku 1964 dostavil zpěvák jenom o něco málo starší než Lennon a nahrál zde jeho a Pau¬lovu píseň From Me To You. Jmenoval se Karel Gott a její českou verzi opatřil textař Jiří Štaidl názvem Adresát nezná¬mý.
Po dokončení Perného dne vypukly Broukům jejich vlastní opravdovské perné dny. S výjimkou několika týdnů letní do¬volené trvaly nepřetržitě až do konce roku 1964. Nejdříve se na počátku června vydali na kratičké turné do hlavních měst Dánska a Holandska. Na místo Ringa, který se v londýnské nemocnici připravoval na operaci mandlí, usedl poprvé od dnů, kdy se rozloučili s Peterem Bestem, náhradník - Jimmy Nicol. Ten s nimi také odcestoval 8. června k jedenácti koncertům v Hongkongu, Austrálii a na Novém Zélandě. Ringo zatím trávil příjemné dny pooperační rekonvalescence, do¬jemně ošetřaván sedmnáctiletou kadeřnicí Maureen Coxo¬vou, kamarádkou z Liverpoolu, která za ním jednoho dne přijela do nemocnice a přivezla s sebou termosku se zmrzli¬nou. Když se loučili v Heathrow před Ringovým odletem do Melbourne, kde měl znovu zaujmout své místo za bicími, slibovali si všechno možné. Oba byli odhodláni své sliby také dodržet.
Na tomto turné byla jedním z nejváženějších hostů obvyk¬lé beatlovské karavany důstojná padesátnice, jíž se hned při příletu do Hongkongu dostalo neobvyklých poct. Davy tam¬ních beatlovských fanoušků v ní zdravili Johnovu mámu. Teta Mimi, kterou se Lennon rozhodl vzít s sebou, se tak mohla konečně na vlastní oči přesvědčit o tom, že si její John vydě¬lává s onou proklatou kytarou docela obstojně.

Brian Epstein lpěl na těsném společenství Brouků i svých vlastních zaměstnanců v NEMS, jako by se opravdu jednalo o jednu velkou rodinu. Proto také většina z lidí, kteří patřili ke karavaně, i úředníků v nesčetných kancelářích NEMS, se¬trvala s Brouky až do posledních dnů existence skupiny. Fluktuace byla mizivá. Vůbec první, kdo vypadl z kolotoče kolem Beatles a shodou okolností právě v dubnu 1964 opustil výhodné místo jejich osobního tiskového mluvčího, byl Brian Sommerville. Důvodem byly trvalé neshody s Epsteinem. Na jeho místo přišel Derek Taylor z redakce Daily Expressu, s nímž se sblížili začátkem roku v Paříži, odkud posílal do Londýna den co den svému listu sloupec, podepsaný jménem George Harrison. Stejného druhu byla i první práce pro NEMS Enterprises, s níž začal ještě před svým definitivním odchodem z Fleet Street, a která jej pravděpodobně kvalifi¬kovala pro funkci tiskového šéfa Beatles. Na základě Briano¬va vyprávění, které si Derek nahrál na magnetofon během společně stráveného víkendu v hotelu Imperial v Roquay, po¬dal „věrohodné svědectví“ o začátcích beatlovského opojení. V podobě knihy Sklep plný rámusu, podepsané Epsteinovým jménem, vyšlo ještě téhož roku v nakladatelství Souvenir Press. Brian za „svoji“ autobiografii zaplatil Taylorovi 1 000 liber, což byla pro novináře, který vydělával 140 liber měsíč¬ně, měl ženu a tři děti, fantastická částka.

V přírodě už se přihlásilo naplno ke slovu jaro, když Geor¬ge odvezl jednoho dne Pattii do Esheru a ukázal jí kouzelný bungalov, který hodlal na doporučení dr. Stracha zakoupit. Velká okna do půlkruhu, která vyplňovala od podlahy ke stropu celou jednu stěnu rozlehlého obývacího pokoje, nabízela překrásný pohled na okolní zalesněnou krajinu. Obě po¬stranní křídla svírala rozlehlé nádvoří s bazénem. V rychlosti, s níž se sem Pattie s Georgem nastěhovali, předběhli oba i režiséra Dicka Lestera. Do skončení prací na Perném dnu zbývaly totiž ještě dva týdny.
Ve stejné době objevil konečně český strýček Walter ne¬daleko odtud vhodný dům také pro Lennonovy. Staré ven¬kovské sídlo, vystavěné v pseudotudorském slohu a pojme¬nované Kenwood, se nacházelo na jednom z pahorků St. Ge¬orge's Hill ve Weybridge, něco málo přes třicet kilometrů jihozápadně od Londýna. O něco později se stal Lennono¬vým sousedem v obdobně situované vile s malebným názvem Slunečná výšina také ctihodný pan Richard Starkey, řečený Ringo. Všechny tři koupě byly nejspíš dílem náhody. Pro Briana, přesvědčeného, že Brouci k sobě patří nejenom na jevišti, se tím však naplnil jeden z jeho snů.

„Bylo úplně nemožné dostat se odtamtud, aniž bychom se prozradili,“ vzpomíná na své zkušenosti ze soužití s jedním z Beatles Pattie. „Kluci vyrovnali účet a zmizeli na letiště v přivolaném taxíku. George prý celou cestu sledoval v zad¬ním okénku, nejsou-li pronásledováni. Reportéři se však chtěli zmocnit nás. Nakonec jsme se s Cynthií oblékly na radu hotelového persoriálu do pracovní uniformy servírek, včetně krajkových čelenek a zástěrek s bohatvmi volánky. Takto vyparáděné nás uložili zaměstnanci hotelu do obrov¬ských košů se špinavým prádlem a snesli po zadním schodišti do podzemí, kde nás naložili do dodávky z prádelny. Šofér, kterého kluci najali, nás v téhle maškaře odvezl rovnou na letiště.“
Na smrt vyděšená Pattie prý po celou jízdu nepřestala je¬čet: „Cynthie, udusíme se. Umřem tady. Volej o pomoc, Cyn!“ Nakonec se všichni čtyři dostali sice šťastně do letadla, ale v okamžiku, kdy z něho vystupovali po přistavených schůd¬kách v Heathrow, oslnila je záře blesků z fotoaparátů. Příští den se tyto snímky objevily na titulních stránkách většiny deníků. Milostný románek Pattie a George se stal navzdory Brianově přání nejdiskutovanější událostí, k níž o svátcích došlo na britských ostrovech.

Poněkud předčasné

líbánky Pattie a George se nakonec odehrály za okolností, které spíše než reálný život připomí¬naly některou z epizod Perného dne. Se smyšlenými jmény na letenkách letěly oba páry nejdříve z Manchesteru do Londý¬na. Brouci si vzali Brianova slova k srdci a dostavili se na letiště v přestrojení, které by jim nepochybně záviděl i pro¬slulý agent Jejího Veličenstva 007. Na hlavě širokánské klo¬bouky, pod nosem falešné kníry. Spodní část obličeje jim za¬krývaly kostkované vlněné šály. Z Heathrow odletěli do Dor¬molandu v západním Irsku v soukromém, šestimístném sportovním letadle. Zde je čekalo najaté auto, které je konečně odvezlo do hotelu, v němž měli strávit velikonoce. Všichni byli ještě v postelích, když, je o desáté ráno příštího dne pro¬budilo zvonění telefonu. Šéf hotelu jim zdrceným hlasem oznámil, že zpráva o jejich přítomnosti nějak, pronikla na veřejnost a v recepci je očekává nejméně tucet reportérů a fotografů. Všichni bez rozdílu prahli po jménu dtvky, s níž George sdílel společný pokoj.

„Vysvětlila jsem mu, že už dva roky chodím s jedním klu¬kem, a taky jsem mu řekla, že mám na tyhle věci staromódní názory. Měla jsem na mysli věrnost.“
George se ale nenechal odbýt. Druhý den přemluvil Pattii, aby přijala jeho pozváni k obědu, na konci prvního týdne ho ona sama představila matce a sestrám. Velikonoce, během nichž bylo natáčení filmu přerušeno, se už rozhodli strávit společně. Brian, který byl stále ještě posedlý myšlenkou, že milostné avantýry, a tím spíše jakýkoli dlouhodobý vztah jed¬notlivých Brouků k děvčatům je mohou poškodit v očích je¬jich obdivovatelek, z nichž se takřka každá nebo přinejmen¬ším většina cítila být jejich potenciálními milenkami, souhlasil pouze pod podmínkou, že celá záležitost zůstane v tajnosti. Sám naplánoval sérii bezpečnostních opatřeni velikonočntho výletu a pro jistotu s nimi poslal ještě manžele Lennonovy, kteří s utajováním podobného druhu měli už dost svých zkušeností.

Pro potíže a překážky,

se kterými se museli Brouci vypořá¬dat v každodenním soukromém životě, byly typické i počátky milostného vztahu mezi Georgem Harrisonem a devatenácti¬letou manekýnou a fotomodelkou Pattií Boydovou. George potkal tuto blonďatou dívku svého srdce, nápadně podobnou jeho filmovému idolu Brigittě Bardotové, na sklonku prvního natáčecího dne filmu Perný den na nádraží Waterloo. Pattie, která se už předtím podílela na několika Lesterových rekla¬mách pro televizi, byla jednou z anonymního davu kompar¬sistek, vytvářejících příslovečné pozadí kolem hlavních hvězd filmu.
„Když natáčení první den skončilo, požádala jsem je vše¬chny o autogramy. Teda všechny s výjimkou Johna. Z něho na mne šla hrůza. Když se mi podepsal George, poprosila jsem ho ještě o dva další autogramy pro mé sestry. Napsal své jméno a pod každý podpis připojil ještě dva polibky. Pod ten, který patřil mně, jich dal sedm.“
Na druhý den pozval George rozkošnou zlatovlásku ve slušivé minisukni od Quantové do pojízdného trajleru, který během natáčení sloužil Broukům jako šatna. Chlapci si v něm zpříjemňovali chvíle v pauzách mezi natáčením promítáním různých krátkých filmů.

Takřka od sámého začátku

byla hudební revoluce, kterou rozpoutali Beatles, se sympatiemi sledována také v kruzích Komunistické strany Velké Británie. Jejich desky byly široce komentovány ve stranickém deníku Daily Worker a časopis komunistické mládeže Challenge přinesl na téma jejich zbož¬ňování střízlivou úvahu, ve které stálo mimo jiné: „Lepší mít takového hrdinu než ministerského předsedu, který o sobě tvrdí, že žil léta mezi horníky, a ve skutečnosti tím chtěl říci, že ve společnosti jiných lordů střílel sluky na vřesovišti nad uhelnou slojí.“
Třpytivá mince beatlovské slávy měla však také svoji dru¬hou stranu. Horečná tvorba, neustálé cestování, napětí před koncerty i během nich a věčné obavy, že kamkoli se vrtnou, budou pronásledováni dotěrnými novináři nebo fanoušky ¬to vše zvrátilo jejich osobní životy natolik, že se teď podobali čtyřem zlatým rybkám, uvězněným v těsném akváriu vlastní slávy a úspěchů. Pomoc hledali Beatles stále častěji, tak jako v éře hamburských nocí, v amfetaminových tabletkách. Jejich svádivému kouzlu, které slibovalo rychlé vystřídání fyzického vyčerpání a skleslé nálady dočasnou aktivitou a růžovými sny, mezitím propadl i od přírody nervově labilní Brian Ep¬stein.

Knížka

našla své čtenáře nejenom mezi beatlovskými fan¬dy. Lennonovým fantasmagorickým historkám, plným novo¬tvarů, přesmyček a jiných slovních šarád i jemně anglického humoru, se dostalo překvapivě příznivého přijetí i v literárních kruzích. Recenzent nedělní literární přílohy Times ji na¬příklad vřele doporučoval „ke studiu všem, kteří zoufají nad ochuzováním anglického jazyka a britskou obrazotvorností“. Ačkoli pokusy některých kritiků přirovnávat Johnovy několi¬kařádkové drobotiny k rozměrnému Ulysseovi Jamese Joyce byly přitažené za vlasy stejně jako srovnávání skladby Not A Second Time s písní o zemi Gustava Mahlera, neměnilo to nic na skutečnosti, že Lennonovi byla za knihu udělena u pří¬ležitosti 400. výročí Shakespearových narozenin vážená Foyleova literární cena.
Pocty, kterých se Lennonovi v souvislosti s jeho knihou dostalo, byly ostatně Jenom malým zrnkem písku v záplavě pozornosti, která tvorbu Brouků i je samotné osobně v tomto období provázela na všech polích anglického veřejného živo¬ta a ve všech vrstvách britské společnosti. Když se po výroku amerického pastora Billyho Grahama, že Beatles jsou ,,pří¬znaky nejistoty doby a zmatků kolem nás“, ozval v Anglii jeden římskokatolický biskup a nazval je „nebezpečnými“, vystoupil na jejich obranu dokonce sám příslušník královské rodiny princ Filip. A zatímco premiér konzervativní vlády Douglas-Home je po návratu z Ameriky shledal „užitečným příspěvkem naší platební bilanci“, pospíšil si okamžitě vůdce opoziční labouristické strany Harold Wilson s prohlášením, že „toryové chtějí Beatles učinit tajnou zbraní své neúspěšné hospodářské politiky“. Ve skutečnosti tomu bylo spíše na¬opak. Když měli na jaře Brouci převzít na recepci v hotelu Dorchester výroční ceny Variety Clubu určené nejvýznam¬nějším osobnostem showbyznysu, rozhodl se vůdce opozice zúčastnit se banketu osobně. Političtí pozorovátelé později tvrdili, že v okamžiku, kdy zvedl telefon a nabídl prezidentovi EMI siru Josephovi svou účast v úloze dalšího muže křtěného i vodami Mersey - pocházel z Yorkshiru a v poslanecké sně¬movně zastupoval tehdy Liverpool - uskutečnil Harol Wil¬son pravděpodobně jeden z nejprohnanějších taktických tahů své politické dráhy, který jej přiblížil křeslu ministerské¬ho předsedy více než cokoli jiného.

Ve stejném týdnu

jako deska vyšla i tenká knížka Lenno¬nových prozaických drobotin s vlastními ilustracemi. Paul McCartney pro ni vymyslel titul John Lennon In His Own Write (John Lennon v jeho vlastním díle), nejspíše úmyslně karikující objemné svazky sebraných spisů klasiků. Sám také napsal předmluvu, kde po vylíčení zážitků z jejich prvního setkání na wooltonské pouti stálo:
„Teta Mimi, která se o něho starala, mi říkávala, že je chyt¬řejší, než dává najevo, a podobné věci. Napsal do školního časopisu báseň o poustevníkovi, který řekl:
,Neb dýchání jest mým žitím, odvážit se přestat dýchat ne¬odvážím.‘
To mě opravdu udivilo - ,Má to hloubku?‘ - Nosil brýle, tak to bylo možné.
Chodil do střední školy v Quarry Bank a později na vyso¬kou v Liverpoolu. Odešel ze školy a hrál se skupinou zvanou Beatles a teď je tady s knížkou. Zase přemýšlím - ,Má to hloubku?‘
Určitě se najdou moudré hlavy, které se budou divit, proč něco nedává smysl, a jiné, které budou hledat skryté význa¬my... Nic z toho nemusí nutně dávat nějaký smysl, a jestli to vypadá legračně, pak to stačí…“ (překlad Luboš Trávníček)

McCartney

Text této McCartneyho skladby, ve které zpěvák sliboval své dívce prsten s diamantem a vůbec cokoli, jen aby se cítila dobře a řekla, že ho miluje, a v jejímž refrénu - jako obvyk¬le u Beatles předsazeném vlastní verzi - se zpívalo o tom, že láska se nedá koupit za peníze, se stal prvním v řadě nedoro¬zumění mezi autory a vykladači obsahu jejich písní. „Musím přiznat,“ napsal na toto téma Alan Aldridge, „že ačkoliv jsem všechny texty Beatles mnohokrát velmi pečlivě četl, nemohu na svoji čest tvrdit, že bych je plně pochopil.“ Samotný autor písně Paul McCartney pak na adresu těchto vykladačů pokři¬veného smyslu jejich skladeb řekl: „Prakticky každý můžé dát jakoukoli interpretaci čemukoliv. Jestliže ale někoho na¬padne, že Can't Buy Me Love je o prostitutce, pak se musím ohradit. To už zašlo příliš daleko.“
Šestý singl skupiny s Can't Buy Me Love a You Can't Do That, je pozoruhodný mimo jiné tím, že v obou skladbách obo¬hatila její dosavadní zvuk zvonivá dvanáctistrunná kytara Rickenbacker, kterou si George přivezl z amerického zájez¬du, vyšel simultánně v Anglii i USA. V obou případech se také okamžitě ocitl v čele hitparád. Za oceánem, kde vzpo¬mínky na tři beatlovská koncertní vystoupení a dvojí účinko¬vání v televizi byly dosud v nejčerstvější paměti, dosáhli Bea¬tles dalšího ojedinělého triumfu ve více než půlstoleté historii moderní populární hudby. Na prvních pěti místech žebříčku Billboardu z 31. března 1964 figurovaly nahrávky Beatles v následujícím pořadí:
1. Can't Buy Me Love
2. Twist And Shout
3. She Loves You
4. I Want To Hold Your Hand
5. Please Please Me
a v první „horké stovce“ se tam jejich další desky umístily ještě na 16., 44., 49., 69., 78., 84. a 88. příčce.

Can't Buy Me Love

Rychlá písnička Can't Buy Me Love, zaznívající v podkresu k této scéně, v níž Beatles museli předvést i své gymnastické schopnosti, byla první původní skladbou jejich filmu, kterou Parlophone pustil do oběhu ještě před jeho uvedením na plátna. Po návratu ze Spojených států ji nahráli v den Harri¬sonových narozenin ve stejném studiu v Paříži, kde ji předtím Paul v lednu složil během přestávek při jednom nočním natá¬čení. George Martin s Normanem Smithem museli kvůli této jediné frekvenci extra přeletět kanál La Manche. Přestože její verzi tvoří v písničkách Beatles tak zhusta používaná bluesová dvanáctka a také melodika těží z typických blues tónů - všechny tercie nad durovými akordy jsou mollové a také septimy jsou malé, běžný posluchač si této spřízněnos¬ti s černošskou hudbou nejspíš ani nepovšimne. Broukům za¬lezlo dědictví, které ve svých hudebních začátcích převzali od svých černých idolů, už natolik pod kůži, že s ním teď zachá¬zeli stejně přirozeně jako s ohlasy anglikánských chorálů, kterým se v dětství naučili v nedělní škole. Když chtěli, doká¬zali ale vykouzlit ve svých písních takřka nefalšovaně černoš¬skou atmosféru, jako John Lennon v pickettovské dvanáctce You Can't Do That, která tvořila druhou stranu singlu s Can't Buy Me Love.

Beatlemánie

Původní Brianem zamýšlený název filmu Beatlemánie byl nakonec změněn na Perný den. Došlo k tomu na základě Ringovy bezděčné poznámky, kterou procedil skrze zuby po osmnáctihodinovém maratónu v nahrávacím studiu: „Iťs Been A Hard Day's Night,“ - Čech by si v obdobné situaci nejspíš posteskl: „To byl teda zase den...“ John s Paulem k tomu připsali „And I've Been Working Like A Dog“ neboli „a já se nadřel jako pes“, a první dvojverší a zároveň i čtyř¬taktí jejich nové písničky, která dala název celému filmu, bylo na světě.
Jakkoli se při práci na filmu ocitli Břouci v nových rolích, k nimž předtím pouze přičichli při natáčení svého vánočního pořadu pro televizi, v rozporu s jeho názvem si nakonec při natáčení oddechli a po dlouhé době se cítili v opravdové po¬hodě. Lester natočil celý stominutový film, jehož exteriéry vznikaly převážně na nádražích a v londýnských ulicích, za pouhých šest týdnů. Tedy ve lhůtě a tempu, které připomínaly výrobu legendárních grotesek Macka Sennetta v éře Velkého Němého. Nezanedbatelné bylo i to, že cosi ze sennettovské¬ho ducha a svižného rytmu jeho filmových taškařic s pověst¬nými honičkami a skvělou kumpanií jeho strážníků, kteří se ve zlomku vteřiny nejednou proměnili z pronásledovatelů v pronásledované, se Lesterovi podařilo přenést do fiktivního perného dne ze života Beatles. Ještě důležitějši bylo, že oni sami zůstali ve filmu stejně přirozenými a okouzlujícími jako v normálním životě. V rozporu se všemi zákony filmových muzikálů tvoří nejlepší místa Perného dne ty sekvence, ve kterých se zdánlivě neděje vůbec nic. Hudba - namísto aby děj posunovala dopředu - leckdy pouze dotváří bezstarost¬nou atmosféru dobré pohody, jako třeba v místě, kde se Brouci po zkoušce na televizní koncert jdou ve shodě se svým mládím „vyblbnout“ na travnatou plochu sportovního hřiště.

FILM A SOUNDTRACK

S prostinkou ideou, aby Beatles představovali ve filmu sami sebe, přišel Shenson. Na Epsteinovi ponechal volbu sce¬náristy. Brian se rozhodl pro Alana Owena, liverpoolského rodáka, který si krátce předtím udělal jméno televizním fil¬mem No Trains To Lime Street, jehož příběh se odehrával v rodném městě Beatles. Společně se potom rozhodli pro režiséra Richarda Lestera. Teprve jedenatřicetiletý rodák z Filadelfie měl tehdy za sebou už několikaletou úspěšnou dráhu profesionálního klavíristy, scenáristy a posléze režiséra televizních pořadů včetně známého Hop a skok a stop s ko¬mikem Peterem Sellersem. Jako zázračné dítě stačil ještě předtím už ve dvaceti získat lékařský diplom a v roce 1962 natočil v Anglii svůj první hudební film Jazzová revue s Clif¬fem Richardem, promítaný také u nás.
První písně pro nový film, nazvaný zatím Beatlemánie, na¬psali Lennon s McCartneyem ještě během podzimního ang¬lického turné. Na cestách vznikla potom i většina zbývajícího hudebního materiálu. Některé z písní se přitom rodily za po¬hybu v doslovném smyslu - ve vlacích nebo v letadlech, další složili chlapci v Paříži, jiné na Floridě. V pařížských studiích společnosti Pathé-Marconi se také v lednu 1964 do¬stalo některym definitivní zvukové podoby. Přirozeně že za Martinovy producentské a režijní asistence. Spolu s ním se do Paříže za Beatles přemístil ze studia v Abbey Road také jejich stálý zvukový mistr Norman Smith. Dočasnými přísluš¬níky jejich pařížské karavany se stali Shenson s Alunern Owenem, který teprve dokončoval scénář. Film měl zachytit docela běžný pracovní den v životě Brouků, a proto s nimi Owen trávil večery před vystoupením v šatně Olympie, sle¬doval je při nahrávání ve studiu, chodil s nimi jist do maleb¬ných vinárniček na Montmartru, a hlavně poslouchal, o čem se mezi sebou baví a jak. Shenson s Epsteinem věřili, že takto nejlépe nasaje beatlovskou atmosféru, a nadto spoléhali, že Owenovy „liverpudliánské“ uši zachytí jemné odstíny v cha¬rakteristickém slovniku Brouků.

film

S nápadem natočit s Brouky celovečerní hraný film se ohlásil nezávislý americký filmový producent Walter Shen¬son. Už o rok dříve, v době, kdy jejich jména zdaleka neměla dnešní zvuk, jej chlapci při náhodné návštěvě jejich koncertu doslova nakazili svou hravostí a nevázaným chováním na je¬višti. K prvnímu kontaktu mezi Shensonem a Epsteinem do¬šlo v říjnu 1963 v kanceláři Buda Orensteina, vedoucího brit¬ské pobočky amerického, koncernu United Artists, založené¬ho kdysi samotným Charliem Chaplinem. United Artists měl být také oficiálním výrobcem Shensonova projektu. V dnešní éře hudebních velkofilmů, jejichž rozpočty kalkulují s několi¬kamiliónovými částkami, se Shensonem předpokládané vý¬robní náklady ve výši 200 000 dolarů zdají být čímsi neuvěři¬telným. Rozpočet filmu zůstal směšně nízký i poté, když se v průběhu jeho vlastní realizace původně odhadnutá částka ztrojnásobila. Shenson s Orensteinem nabídli tehdy Brianovi pro Beatles honorář ve výši 25 000 dolarů a účast na ziscích z prodeje filmu distributorům. Sami mezi sebou se předem dohodli, že budou akceptovat Epsteinovy návrhy až do výše pětadvacetiprocentního podílu. Brian, naprosto nezkušený na půdě, na které se v Orensteinově kanceláři ocitl, se hluboko¬myslně zadumal, než překvapeným partnerům v jednání oznámil své rozhodnutí:
„Nejsem ochoten, pánové, souhlasit s jakoukoli menší část¬kou než sedm a půl procenta.“
K dovršení všeho neštěstí souhlasil Brian poté bez jediné připomínky s takto upřesněným konceptem smlouvy, obsahu¬jíci na konci klauzuli, podle které měla být tato práva ze zisku po patnácti letech přenesena zpět na Waltera Shenso¬na. Na Epsteinovo ospravedlnění budiž řečeno, že tehdy mohl sotvakdo předpokládat, že by ještě po tak dlouhé době mohl film přinést jeho aktérům sebemenší zisk. Samotní Bea¬tles odhadovali ve stejném roce Lennonovými ústy trvání své skupiny zhruba na pět let. Epstein nakonec dodržel i honorá¬řové podmínky smlouvy, přestože v mezidobě, než se začalo s natáčením, se jeho klienti stali mezinárodními hvězdami první velikosti. Připomeneme-li si svědectví tiskového agenta Beatles Sommervilla, který nejednou viděl po rozevření opo¬ny na jejich koncertech, tak Brianovi stékaly po tvářích slzy, dojdeme sami k závěru, že Epstein byl nejspíš z mála lidí v jejich bezprostředním okolí, koho více než všechny peníze, které se kolem nich točily, těšily jejich úspěchy.