Brouk

Horečnou atrnosféru jednoho z těchto amerických koncer¬tů Brouků v Hollywood Bowl si můžeme dodnes připome¬nout ze zvukových záznamů, které byly po Ietech vydány na gramofonovém albu. George Martin v textu na jeho obalu připomíná okolnosti, za kterých se tyto vlastně jediné oficiál¬ní živé nahrávky Beatles rodily:
„Upřímně řečeno jsem nebyl příliš nakloněn tomu, aby se tato vystoupení nahrávala. Věděl jsem, že jejich kvalita ne¬může zdaleka dosáhnout úrovně studiové práce, ale připouš¬těli jsme, že to aspoň můžeme zkusit. Technicky byly výsled¬ky jednoznačným zklamáním, Podmínky pro zvukaře tam byly extrémně svízelné. Chaos, s klidem mohu říci dokonce panika, které vládly na těchto koncertech, byly neuvěřitelné. K dispozici pro nahrávání byl všehovšudy jen třístopý zá¬znam. Beatles neměli na pódiu reproduktory s odposlechem, takže jeden neslyšel, co zpívá druhý. Nepřetržitý řev ze sedmnácti tisic mladých zdravých plic vytvářel přitom trva¬lou zvukovou kulisu srovnatelnou s tryskáčem.“
Tyto důvody zřejmě také vedly k rozhodnutí, že snímky zůstaly třináct let ve skrytu archívu společnosti Capitol. Te¬prve dlouho po rozchodu Beatles se jich v lednu roku 1977 ujal Martin na výslovné naléhání prezidenta Capitolu Bhas¬kara Menona, převezl je do tehdy již svého vlastního londýn¬ského studia Air a společně s pověstným zvukovým mistrem posledních beatlovských desek Geoffem Emerickem jim dal konečnou podobu. V některých z nich - jako třeba v Ringo¬vě podání Boys, a pochopitelně tím spíše v závěrečné Paulo¬vě Long Tall Sally - je vytrvalý řev a pískot fanoušků rov¬nocenným zvukovým protějškem Beatles. Navzdory tomu zůstávají tyto snímky i po letech překvapivě dobrou vizitkou jak pěveckého, tak hráčského umění Beatles.
Perné dny roku 1964 neskončily pro Brouky ani po návratu ze Spojených států. V říjnu a listopadu na ně čekala další souvislá šňůra koncertů v sedmadvaceti anglických, skot¬ských a irských městech. Po posledním z nich 10. listopadu v Bristolu jim zbýval jediný den na zotavenou před nahrává¬ním dalšího alba, které společnost EMI chtěla stůj co stůj uvést ještě na předvánoční trh. Nejspíš také z tohoto důvodu se museli téměř v polovině titulů alba vrátit ke starším sklad¬bám svého hamburského repertoáru, převzatým od Američa¬nů Chucka Berryho, Buddy Hollyho, Little Richarda, Carla Perkinse a skupiny Dr. Feelgood.
Johnovými i Paulovými vlastními písněmi z alba nazvané¬ho Beatles For Sale prostupovala zde poprvé vážnější nálada, pro ně dosud v této míře nezvyklá. Jako by je poznamenaly únava a vyčerpání z náročných zájezdů, ale možná už i počá¬teční známky deziluze z Johnova manželského soužití se Cynthií. Někteří v nich vidí stopy vlivu amerického písničká¬ře Boba Dylana, s nímž se Beatles osobně poznali na sklonku amerického turné. Hned v úvodní písni No Reply se John vyznává z pocitu zoufalství, když uviděl svou dívku vejít do dveří ruku v ruce s jiným mužem, a v telefonu mu řekli, že není doma. Baby’s In Black, formálně složitá písnička s asy¬metrickými periodami v převážně triolovém pohybu, vypráví mírně morbidní příběh děvčete v černém, které nepřestává nosit smutek a myslet na bývalého milence. Mezi těmito dvě¬ma písněmi nalezli posluchači další z Lennonových osobních výpovědi, demonstrující prohru už v názvu: I‘m A Loser. Na pozadí lehce countryově stylizovaného kytarového doprovo¬du a plačtivých tónů foukací harmoniky Lennon zpíval:
„Ačkoli se směji a chovám jako klaun / pod touto maskou se mračím, jsem vyčerpán / Slzy mi padají jako déšť z oblo¬hy / Pláču kvůli ní nebo nad sebou / Jsem smolař a ztratil jsem někoho blízkého / Prohrál jsem a nejsem už tím, kým se zdám...“