3.

Do poklidného běhu Jimova života zasáhla posléze událost, která mu určila jiný směr, stejně jako životům miliónů lidí na celém světě. Válka. Přestože jej, kvůli špatnému slu¬chu, neodvedli na frontu, přece jenom došlo v jeho životě k několika podstatným změnám. První z nich představovala ztráta místa. Bombardování přístavu přineslo zhroucení ná¬mořního obchodu. Jelikož najednou nebylo s čím obchodo¬vat, zůstala jednoho dne ctihodná pseudorenesanční brána bavlníkové burzy, kterou po pětasedmdesát let nepřetržitě proudily davy důstojných makléřů i drobných spekulantů, uzavřena. McCartney si našel nové místo v muničním odděle¬ní Napierovy továrny, která mimochodem vyráběla i motory pro známé letouny značky Sabre. A protože obdobné změny v životě zpravidla nebývají osamoceny, skoncoval Jim ve svých bezmála čtyřiceti letech také s osamělostí starého mlá¬dence. V roce 1941 se oženil s dvaatřicetiletou zdravotní ses¬trou Mary Patricií Mohinovou. Stejně jako Jim, byla i Mary Irka a katolička. Když se jim o rok později, 18. června 1942, narodil ve waltonské nemocnici Paul, byl otec na jedné z obvyklých nočních hlídek, jejichž úkolem bylo signalizovat požáry způsobené německými bombami. V roce 1944 se na¬rodil McCartneyovým druhý syn, Michael, který se v šedesá¬tých letech bez výraznějších výsledků pokusil následovat své¬ho bratra na poli populární hudby pod pseudonymem Mike McGear.

PAUL

Až do vypuknutí války prožíval v Liverpoolu jeden z tisíců zdejších lrů, James McCartney, spokojený život starého mlá¬dence. Jako dítě z dělnické rodiny nedostal do vínku nic jiného než schopnost postarat se sám o sebe, pracovitost a píli. Ta jej časem přivedla až na bavlníkovou burzu, kde se v období hospodářské konjunktury dvacátých let domohl do¬cela slušného postavení. Časem patřil k nejschopnějším mak¬léřům Hannayových, což byla jedna z nejstarších zavedených firem, které dodávaly ke zpracování surovou bavlnu továr¬nám v blízkém i vzdálenějším okolí. McCartney se přitom stačil ještě naučit docela slušně na piano a na trubku. Když založil vlastní kapelu, Jim Mac Jazz Band, získal navíc i víta¬ný vedlejší příjem. Celé dny trávil na burze, zatímco večery a víkendy patřily kapele. Jednou to byla tancovačka, jindy některý z místních němých biografů, kde Jimyho jazz band doprovázel útlocitné milostné romance i divoké honičky, kte¬ré se odehrávaly na plátně. Když měl náhodou volno, byl hostem v domácnosti některé ze svých dvou provdaných ses¬ter. Tak ubíhala léta a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jeho životě mohlo udát ještě něco mimořádného. Když ně¬kdy v pětatřiceti musel kvůli umělému chrupu nechat trubky a rozpustil kapelu, rozhodně na muziku nezanevřel. Čas od času si zamuzicíroval, alespoň sám pro sebe, doma u piana. Je ale docela dobře možné, že tyhle malé domácí koncerty si s chutí poslechli skrz zeď i McCartneyho sousedé. Vždyť se při nich linuly z klavíru melodie jako romantická Ramona, valčík Charmaine, Jimyho zvláště oblíbená Stairway To Pa¬radise a vůbec všechny překrásné písničky ze šťastnějších dob před deseti lety, na které Angličané během krize vzpomí¬nali se sentimentální nostalgií.

Mnohem významnější

než krátkodobý úspěch Rock Island Line v hitparádovém kolotoči byl impuls, který tahle písnička dala stovkám a tisícům anglických kluků. Stejně jako byly historické spasm bandy hudebním výrazem neworleánského proletariátu, stal se teď skiffle symbolickým jazykem anglic¬ké mládeže z dělnických a nižších středních vrstev. Prostinké popěvky, čerpající převážně z lidového materiálu a doprová¬zené několika základními akordy, umožňovaly „dělat muziku“ i těm, kteří se nikdy na žádný nástroj hrát neučili.
Když John Lennon utvořil na podzim pětapadesátého roku společně s Peterem Shottonem duo, nazvané podle jejich školy Quarrymen, hráli a zpívali především písničky z Done¬ganova repertoáru. Časem se k nim přidali další kamarádi z jejich pouliční party, Nigel Whalley a Ivan Vaughan, kteří střídavě obsluhovali podomácku vyrobenou basu. Teprve později je nahradil Len Garry, další spolužák Rod Davis se přidal na banjo a přibyl i kytarista Eric Griffith. Ten navíc znal kluka, jenž vlastnil opravdovské bubny. Colin Hanton, jak se jmenoval šťastný majitel bicí soupravy od Hessyho, byl sice o dva roky starší než ostatní, ale byl tak maličký, že prý neustále nosil v kapse křestní list, aby mu prodali pivo.
Právě když se Quarrymen takto zformovali do opravdov¬ské kapely, dostavil se nový, tentokráte rozhodující impuls jejich snaženi. Z Ameriky přišel film Blackboard Jungle, po¬někud zromantizovaný pohled na dospívající výrostky, jako byli právě Quarrymen, a v něm písnička, která se záhy stala hymnou celé jedné generace bez rozdílu zeměpisné šířky: Rock Around The Clock, v podání Billa Haleyho a jeho Ko¬met.
O pár měsíců později, začátkem šestapadesátého roku, uslyšel Lennon u jednoho ze svých kamarádů desku s další čerstvou zaoceánskou novinkou - Heartbreak Hotel s Elvi¬sem Presleyem. V březnu stejného roku se prosadil v podání téhož zpěváka nový „flák“, jak se tenkrát říkalo, proslulé Modré semišky (Blue Suede Shoes). „Od téhle chvíle,“ vzpomí¬ná Mimi, „jsem neměla ani minutu pokoj. To bylo jenom po¬řád Elvis Presley, Elvis Presley, a zase Elvis Presley. Nakonec jsem mu řekla: ,Elvis Presley je výborný, ale pochop, Johne, že ho nechci mít k snídani, k obědu i k odpolednímu čaji.“

Pod označením

Lonnie Donegan's Skiffle Group nahráli v červenci 1954 Barber v roli kontrabasisty, zpívající Done¬gan a na valchu Beryl Brydenová, dobře známá z několika zájezdů do Československa, dvě staré černošské písničky: John Henry a Rock Island Line. Obě vyšly nejdříve na Barbe¬rově dlouhohrající desce. Avšak nečekaný ohlas druhé sklad¬by, kterou angličtí diskžokejové pouštěli v rozhlase častěji než kterýkoliv jiný titul v té době, donutil společnost Decca, aby tuto nahrávku vydala samostatně na standardní desce. Píseň Rock Island Line, kterou předtím v Americe nazpíval lidový zpěvák Huddie „Leadbelly“ Ledbetter a kterou už v roce 1934 nahrál na jedné vězeňské farmě v Arkansasu známý folklorista John A. Lomax v podání údajného autora, trestance Kellyho Pace, se k všeobecnému překvapení octla v květnu 1956 na 1. místě britské hitparády. Svým způsobem ještě zajímavější bylo to, že do té doby neznámý Donegan se s touto nahrávkou prosadil i v amerických žebříčcích, kde se Rock Island Line vyšplhala až na 6. místo.

Jedna z nich

- London Blue Blowers - se hlásila k tomuto vzoru už ve svém názvu. Avšak ani chicagští hudebníci nebyli bez předchůdců. Historie skifflového hnutí ve skutečnosti sahá až do posledních desetiletí devatenáctého století. Jeho kolébkou byl americký New Orleans. Takřka zároveň s prv¬ními jazzovými kapelami rodily se tady takzvané spasm ban¬dy. Jejich členové, kteří se rekrutovali z nejnižších vrstev barevného obyvatelstva, v nich napodobovali hudbu neworle¬ánských dechových kutálek na primitivních nástrojích, které byly dostupné každému. Láhve, džbány nebo obyčejný hře¬ben nahradily trubky, trombóny a klarinety, nejrůznější ple¬chovky, barely od nafty, podomácku vyrobená banja z krabic od doutníků či valcha obstaraly patřičně hlučný rytmický spodek. Jestliže hudba jejich novodobých následníků v ang¬lických skifflových skupinách prvních poválečných let ode¬zněla bez většího ohlasu, začátkem padesátých let se situace překvapivě změnila. Souběžně s vlnou anglického jazzového revivalismu se dostalo i na tenhle polozapomenutý druh spontánního muzicírování, a nejedna z oblíbených kapel zdejší jazzové školy zařadila do svého repertoáru několik skifflových čísel. I vůdčí osobnost mezi anglickými tradicio¬nalisty - slavný Ken Colyer - vyměnil zjara roku 1954 kornet za kytaru a sám nazpíval, v doprovodu valchy, basy a banja, na které hrál pozdější otec britského rhythm & blues Alexis Korner, sérii skladeb ve skifflovém duchu. O měsíc později jej následovali dva odchovanci jeho Jazzmenů, banjista a kytarista Lonnie Donegan a trombonista Chris Barber, který si mezitím utvořil vlastní skupinu.

2.

Julia byla přitom ochotna podstoupit i riziko vlastního ze¬směšnění. Procházela se po Menlove Avenue s kalhotkami na hlavě, jindy si nasadila na oči obroučky brýlí bez skel a vy¬ptávala se zaražených chodců, kolik je hodin. Nevědomky tak podrývala autoritu starostlivé Mimi. Když přišly do módy pestrobarevné košile, které teta Johnovi zakazovala, Julia mu naopak takovou košili koupila. Přesto to byla ale nakonec Mimi, která splnila Johnovi jeho nejtajnější přání, jež ovlivni¬lo chlapcovu budoucnost více než cokoliv jiného. V jejím doprovodu se ocitl jednoho dne v Hessyho vyhlášeném obchodě s hudebními nástroji, ve Whitechapelu, v centru Li¬verpoolu. Odtud už odcházel se španělkou, za kterou zaplati¬la 17 liber.
První kytarové lekce dala Johnovi Julia, která se kdysi od Freda naučila několik akordů na banjo. V okamžiku, kdy se stal novopečeným majitelem kytary, byl John ztracen. Jenom málokterý anglický kluk v jeho věku zůstal v polovině padesátých let stranou vlivu, který působil jako nakažlivá nemoc. Takřka odevšad zněla jednoduchá hudba malých vokálně in¬strumentálních skupin, které se říkalo skiffle. Jak už tomu zpravidla v takových případech bývá, ani tentokrát se ne jed¬nalo o nic, co se zrodilo přes noc. Už na sklonku předchozího desetiletí začaly v Anglii vyvíjet aktivitu první hudební skupi¬ny, které se pokoušely oživit tradici nevázaného lidového muzicírování, pěstovanou o čtvrtstoletí dříve chicagskými soubory typu Red McKenzieho Mound City Blue Blowers.

„Pamatuju si,“

vzpomíná Pete - „jak jsme spolu šli poprvé na výprask. Já jsem z toho byl pořádně vyplašenej. John ne, anebo to na sobě nedal znát. Když jsme čekali před ředitel¬nou, začal John zničehonic vyprávět, že rákoska je taková zvláštní věc, potažená sametem a celá posetá klenoty. Baštil jsem mu to, ale přesto jsem měl strachu plný kalhoty. John šel na výprask první. Jak jsem tam venku stál, slyšel jsem svištět ránu za ranou. To jsem ještě nevěděl, že ředitelnu a školní chodbu odděloval malý vestibul. Když John vyšel do téhle předsíně, spustil se na všechny čtyři a plazil se ven a sténal. Chtě nechtě jsem se musel tak smát, že když jsem pak vešel dovnitř, dopad jsem ještě hůře než on a dostal jich pár navrch.“
Na sklonku prvního školního roku na Quarry Bank zemřel Johnův strýc George. Veškerá tíha výchovy třináctiletého chlapce spočívala teď na dobrotivé Mimi. Její úloha byla o to nezáviděníhodnější, že Johnova matka, která po Georgeově smrti docházela častěji do Menlove Avenue, vystupovala spí¬še v roli jeho starší kamarádky. Nejenže přivírala oči nad chlapcovou nevázaností, ale svým chováním sama nejednou zavdala podnět ke společné zábavě Johna a jeho kamarádů. Ve snaze nahradit Johnovi nedostatečnou mateřskou péči a získat si jeho náklonnost přizpůsobovala Julia ráda své vy¬stupování představám Johnových přátel, kteří ji pro to obdi¬vovali.
„Měli jsme ji rádi, protože byla jediná, kdo nám rozuměl,“ vzpomíná Pete Shotton. „Říkala to, co jsme chtěli slyšet, a stejně jako my dělala jenom to, co jí dělalo potěšení.“

John, Pete, Nigel

a posléze další z žáků dovedalské školy Ivan Vaughan utvořili partu, která se zanedlouho svými kous¬ky stala vyhlášenou v celém okolí. „John byl vždycky naším vůdcem.“ vzpomíná Nigel Whalley. Také svědectví Mimi odkazuje na Johnovu přirozenou autoritu mezi ostatními dět¬mi: „Když při hře na Indiány řekl svým kamarádům, že jsou mrtví, mohli jste si být jisti, že byli mrtví.“ Kluci následovali Johna ve všem, od víceméně nevinných zábav s golfovými míčky, vystřelovanými ze hřiště na Menlove Avenue, až po takové, díky nimž si parta vysloužila pozorný zájem místních strážníků včetně Nigelova otce. Občas při nich vzalo zasvé sklo pouličních svítilen, jindy se trefovali hroudami bláta do vlaků, vjíždějících do garstonského tunelu. Přímo parádním kouskem jejich uličnictví bylo, když zavěšeni ve větvích stro¬mů dupali po střechách pod nimi projíždějících dvouposcho¬ďových omnibusů městské dopravy.
V roce 1952 opustil Lennon základní školu a nastoupil do gymnázia Quarry Bank na Harthill Road, asi půldruhého ki¬lometru od Menlove Avenue. Dojížděl tam zpravidla na kole. Jméno dostal ústav od pískovcových lomů, které jsou neod¬myslitelnou součástí krajiny v okolí Liverpoolu. Údajně pa¬novaly na gymnáziu přísnější poměry než na kterékoliv jiné liverpoolské škole. Ještě v době, kdy sem chodili John a Pete Shotton, používal se tu docela běžně tradiční nástroj anglické školní výchovy - rákoska.

„Nechtěl o tom ani slyšet. Nebyl ochoten smířit se s čímko¬li, co předpokládalo pevný režim vyučovacích hodin. Vždyc¬ky chtěl všechno umět hned. Nechtěl ztrácet čas žádným uče¬ním. Jediné povzbuzení, kterého se v tomto směru Johnovi v dětství dostalo, pocházelo od průvodčího autobusu. Poslali jsme tehdy chlapce každý rok na prázdniny k jeho bratran¬cům do Edinburghu. Bydlel tam u mé sestry. Jednou dostal od George na cestu starou vyboulenou foukací harmoniku, na kterou hrál během jízdy. Ostatní cestující v autobuse tím asi přiváděl k šílenství. Jenom průvodčí byl nadšen. Když přijeli do Edinburghu, řekl mu: „Přijď zítra ráno na autobusovou stanici a já ti dám pořádnou harmoniku.“ John nemohl dospat. Čekal na zastávce už od rozednění a opravdu dostal pěkný nástroj. To mu bylo asi deset roků. Ten průvodčí určitě netu¬šil, co tím uvedl do pohybu.“
Už předtím uzavřel John i první velká přátelství s kluky z okolí. To, které vydrželo nejdéle, se zrodilo na hromadě odpadků, když se Johnovo druhé jméno Winston stalo zá¬minkou k pošťuchování jinému stejně starému klukovi. Jme¬noval se Pete Shotton. Jeho maminka měla malé krejčovství ve Vale Road hned za rohem Menlove Avenue. Prvotní roz¬míška byla brzy zažehnána a z Johna a Petera se stali neroz¬luční přátelé, jakási siamská dvojčata. Shotton s sebou přive¬dl za nějaký čas dalšího kluka z jejich ulice, Nigela Whalley¬ho, jehož tatínek byl policejní seržant.
Pete a Nigel chodili sice do jiné školy než John, ale na konci týdne se pokaždé všichni svorně sešli v lavicích nedělní školy anglikánské církve na svatopetrské faře ve Wooltonu. Společně také zpívali v chrámovém sboru. Tam si John jaksi mimochodem osvojil umění anglikánského duchovního zpě¬vu, jehož čtyřhlasé úpravy si dodnes libují v paralelně postu¬pujících hlasech, typických pro anglickou hudbu už od stře¬dověku. Ostatně umění zpívat ve sboru patří vůbec odnepa¬měti k dobrým anglickým obyčejům. Právě tyhle schopnosti Angličanů a jejich láska ke sborovému zpěvu sem odedávna lákaly velké skladatele z kontinentu. Georg Friedrich Handel tu zkomponoval a provedl na sklonku života tucet svých mo¬numentálních vokálních dramat včetně Mesiáše, dovednost zdejších pěveckých spolků inspirovala Haydna k oratoriím Stvoření a Čtvero ročních dob, pro slavné festivaly v Briming¬hamu a Leedsu složil svá vrcholná díla v kantátovém a ora¬torním oboru - Svatební košili, Svatou Ludmilu a Requiem - také náš Antonín Dvořák. Pokud šlo o Lennona, byl svato¬petrský sbor vlastně jediným místem, kde se mu dostalo jaké¬hosi hudebního vzdělání. Jak si ještě povíme, ohlasy toho, čemu se zde naučil, probleskují i jeho pozdějšími písněmi, které skládal už jako Beatle.

Johnovi bylo dvacet čtyři

a znal jej tehdy už celý svět, když za ním jednoho dne do jeho venkovského sídla ve Weybrid¬ge, asi čtyřicet minut jízdy od Londýna, přišel stárnoucí umý¬vač nádobí z hotelu v nedalekém Esheru a prohlásil se za Alfreda Lennona. Setkání po devatenácti letech netrvalo déle než právě tolik minut. Při příští návštěvě už Fred nalezl dveře vily uzavřeny. Přesto ze svého znovuobjeveného otcovství dokázal alespoň nějaký čas profitovat. Několik časopisů od něho zakoupilo práva na sepsání vzpomínek, díky nimž také známe popsanou příhodu z Blackpoolu. Julia se s ní z pocho¬pitelných důvodů nikdy nepochlubila. A nádavkem se dvaa¬padesátiletý pan Lennon, který už během chlapeckých let v sirotčinci rád zpíval a hrával na banjo, dočkal také poněkud opožděné kariéry pop zpěváka, když nahrál pro malou obskurní gramofonovou společnost desku s vlastní autobio¬grafickou písní. Potom se znovu, jako už tolikrát předtím, propadl do neznáma.
Když bylo Johnovi sedm, pustil se do vymýšlení básniček a kratičkých příběhů, které doprovázel vlastními kresbička¬mi. V té době už byl - navzdory špatnému zraku - náruži¬vým čtenářem. V neuvěřitelně krátké době se dokázal pro¬kousat množstvím knih, které nosila Mimi z místní veřejné knihovny. Učaroval mu zejména fantaskní svět pohádkových knížek anglického matematika a spisovatele Lewise Carrolla. Jeho Alenka v kraji divů a příběhy i básně sebrané do knihy Za zrcadlem se staly téměř každodenní Johnovou potravou. Z nich čerpal inspiraci pro vlastní slovní hříčky. Hemžily se jimi nejenom jeho tehdejší pamflety na učitele a spolužáky, ale i pozdější kniha povídek In His Own Write. V sedmi se také pustil do prvních vlastních „knih“, jakýchsi almanachů vtipů, minipovídek, kreseb, karikatur a fotografií filmových hvězd i známých fotbalistů. Ty vystřihoval z novin a nalepo¬val do jednotlivých sešitů, které obvykle končily slovy: „Jestli se vám to líbilo, přijďte příští týden zase. Bude to ještě lepší!“
Hudebně se John v dětském věku nikterak výrazně nepro¬jevoval, přestože teta Mimi by jej byla ráda viděla chodit na hodiny klavíru nebo houslí.

Ve skutečnosti

se Fred s chlapcem nehodlal vůbec vrátit. Společně s blackpoolským přítelem teď spřádali plány na emigraci, ve které hodlali s našmelenými penězi začít nový život.. Protože obnovení osobní zámořské dopravy probíhalo jen velmi pozvolna, přibývaly týdny čekání na odplutí lodi na Nový Zéland, vybraný oběma přáteli za místo jejich příštího působení. Uprostřed příprav k odjezdu se v Blackpoolu obje¬vila Julia a dožadovala se navrácení syna. K tomuto kroku ji spíše než mateřská láska donutila Mimi Smithová, v jejíž ro¬dině měl už chlapec své pevné místo. K matčině překvapení chtěl ale John zůstat s otcem. Snad své sehrála i vidina nezná¬mých dobrodružství, která slibovala plavba do vzdálené země na opačném konci zeměkoule. Kupodivu se Julia s chlapcovým rozhodnutím smířila až nečekaně rychle. Na rozloučenou syna letmo políbila a odešla, zatímco John se dále houpal na otcových kolenou. Teprve v půli ulice k ní dolehl výkřik malého chlapce: „Maminko! Mami! Já jsem si to rozmyslel!“ Od tohoto okamžiku o sobě otec a jeho malý syn už nevěděli. John, který se vrátil zpět k Mimi do Mendip¬su, brzy zapomněl nejenom na tuhle epizodu, ale z paměti mu vymizel i otcův obraz. „Bylo to, jako kdyby byl mrtvý,“ řekl později.

Johnovi

ještě nebyly čtyři roky, když začal chodit do dove¬dalské základní školy. Jakmile povyrostl a Mimi ho už nemu¬sela den co den vodit tam i zpět, čekávala na něho po vyučo¬vání na autobusové zastávce v blízkosti Penny Lane. Mezi rodiči, kteří tam pravidelně čekali na své děti, byla také paní Harrisonová. Její Peter chodil s Johnem do stejné třídy. Občas s sebou brávala o tři roky mladšího Peterova bratra George, na kterého školní lavice v Dovedale teprve čekaly.
Johnova dětská léta, ačkoli je neprožíval jako ostatní děti s vlastními rodiči. probíhala díky péči starostlivé Mimi a ka¬marádského strýce šťastně. Číst a psát se John naučil rychleji než ostatní děti. I doma psával strýci psaníčka, v nichž se dožadoval splnění drobných dětských přání, jako byla třeba návštěva biografu, kam jej Mimi brávala jen jednou ročně. Většina z těchto tajných poselství, která chlapec zanechával pod strýcovým polštářem, skončila beztoho v rukou tety.
Jedinou vážnější událostí tohoto období byl nečekaný otcův návrat v prvních poválečných měsících. Fred Lennon se zjevil v Liverpoolu s kapsami plnými peněz, které pochá¬zely ze šmelinaření na černém trhu, a s hlavou nabitou plány na společný život s Julií a Johnem. Pro ni ale znamenal návrat otce dítěte uskutečnění jiného dávného plánu - rozvo¬du. Tou dobou už žila se svým novým druhem, číšníkem z jednoho liverpoolského hotelu, ve společné domácnosti ve Spring Wood, vzdáleném jen pár stanic autobusem od Men¬love Avenue. Když jí Fred navrhl, že si Johna odveze alespoň na nějaký den na prázdniny k svému příteli v Blackpoolu, Julie souhlasila.

John

zatím vyrůstal u Stanleyů, jak se jmenovali Juliini ro¬diče, hýčkán tetičkami. Zvláště si ho oblíbila Mary Elizabeth, které přezdívali Mimi. Když nějaký čas po Fredově zmizení navázala Julia známost s jiným mužem, odvedla si Mimi ma¬lého Johna do vlastní domácnosti v Menlove Avenue č. 251, kde žila se svým manželem Georgem Smithem, dobrosrdeč¬ným majitelem místní mlékárny. Mendips, jak se bydlišti Smi¬thových říkalo v okolí, byl řadový dvojdomek v pseudotudor¬ském slohu s arkýřovými okny a zahradou, která byla hlav¬ním dějištěm Johnových klukovských radovánek. Takřka na¬proti se rozprostíraly zvlněné travnaté plochy allertonského golfového hřiště. Nedaleko - za branou s tepanou mříží, uprostřed prostorné zahrady, která se během letních karnevalů stávala vyhledávaným dostaveníčkem dětí z celé čtvrti - se skrývala budova dívčího penzionátu Armády spásy, na¬zývaného jahodová pole.

JOHN

V říjnu 1940 vstupovala bitva o Anglii do třetího měsíce. Od jejích začátků neuplynul den, aby obyvatele některého z anglických měst neprobouzely ze spánku ječící sirény, které ohlašovaly blížící se bombardéry. Kolem čtyř set bojových letounů Göringovy luftwaffe nalétávalo denně v mohutných svazcích na cíle ve Velké Británii. Po přístavech, lemujících Kanál - Brightonu, Plymouthu, Portsmouthu a Southhamp¬tonu - dopadají Hitlerovy bomby na Londýn a později i na další průmyslová střediska ostrovní říše. Přístavní Liverpool, kudy byla Británie zásobována potravinami, a odkud naopak vyplouvaly konvoje do Atlantiku, se stal zvláště lákavým ter¬čem německých útoků. Všechny někdejší výhody se rázem změnily v opak. Přístav, který dříve skýtal obživu statisícům lidí, se teď proměnil v obávané místo, jímž do města vstupo¬vala smrt. Tvrzení, že člověk se v těchto dnech mohl dostat přes Mersey do protějšího Birkenheadu suchou cestou po trupech potopených lodí, nebylo výrazem příslovečného an¬glického humoru, nýbrž smutnou skutečností.
John Lennon přisel na svět za ranního rozbřesku 9. října 1940 po strastiplné noci, během níž byl Liverpool vystaven jednomu z nejtěžších náletů Hitlerových „hanebníků“, jak je o čtvrt století později sám nazval v knize In His Own Write. Druhé křestní jméno Winston bylo splátkou na důvěru, kte¬rou v národě požíval nový první ministr, jenž vystřídal v úřa¬dě nerozhodného mnichovana Chamberlaina. Také pro pre¬miéra byl shodou okolností tento den významný. Pár hodin po narození Lennona získal Churchill po Chamberlainovi i jeho vedoucí pozici v čele konzervativní strany.
Po několika dnech se matka Julia vrátila s dítětem z porod¬nice na Oxford Street do domu svých rodičů na Newcastle Road. Dva roky předtím se jednoho večera pochlubila svým čtyřem sestrám oddacím listem. V rubrice s ženichovým jmé¬nem stálo: Alfred J. Lennon, Povolání: lodní stevard. Oné prosincové noci po svatebním obřadu a společném večeru, který novomanželé strávili v kině, se šestadvacetiletý Fred vrátil na svoji loď a příští měsíce prožil na její palubě v Ka¬ribském moři. Když po nacistickém vpádu do Polska vstoupi¬la Velká Británie v září 1939 do války s Německem, uvěznili jej v New Yorku kvůli zběhnutí. Sám později tvrdil, že zmeš¬ka1 odplutí lodi kvůli opilosti. Domů do Liverpoolu se dostal na skok začátkem roku 1940, ale v době, kdy se narodil John, byl znovu na moři. Jediným pojítkem mezi rodiči dítěte byly poukázky na peníze, které Julia dostávala od lodní společnosti na správě přístavu. Po osmnácti měsících jí jednoho dne řekli, že peníze nepřišly. Teprve po letech vyšlo najevo, že smůla se Fredovi lepila na paty i v jeho dalším působišti, na zaoceánském parníku Liberty. Během plavby do Severní Af¬riky byl obžalován z krádeže kořalky z lodního skladu, a když loď dorazila do afrického doku, putoval znovu do vězení. Když odtamtud po třech měsících vyšel, jeho stopa se ztratila.

„... žlutou vodu,

bučící parní prámy, vlečné lodi, bachraté a černé svině houpající se na vlnách, bílé transatlantiky, doky, bazény, věže, jeřáby, sila, elevátory, dýmající továrny, nakla¬dače, bárky, sklady, loděnice, sudy, bedny, bečky, balíky, ko¬míny, stožáry, lanoví, vlaky, kouř, chaos, houkání, zvonění, bušení, supění, roztržená břicha korábů, zápach koní, potu, moče, vody a odpadků všech zemědílů, a kdybych ještě půl hodiny kupil slova, nedosáhl bych toho počtu, zmatku a roz¬sahu, který se jmenuje Liverpool.“ Takto viděl město před více než šedesáti lety bystrý pozorovatel a vnímavý poutník cizími zeměmi Karel Čapek ve svých Anglických listech. Ško¬da že jej nezavedly toulavé boty také do míst, spjatých s dět¬stvím a dospíváním hrdinů této knížky. Svědectví z Čapkova pera by nám určitě zprostředkovalo jejich kouzlo i atmosféru lépe než cokoli jiného. Jakkoli je totiž Liverpool typický mračny černého dýmu, valícího se nepřetržitě ze stovek vyso¬kých komínů, přístavem a doky, které se táhnou v délce ně¬kolika kilometrů podél břehů špinavé Mersey, patří k němu i kus šmolkového předměstského nebe a pod ním taková idy¬lická města, jako jsou Woolton nebo Allerton s jejich břečťa¬nem porostlými jednopatrovými domky z červených cihel, se zahrádkami vroubenými živými ploty, s tenisovými kurty, golfovými a kriketovými hřišti s úpravnými pískovými cesta¬mi, staré tramvaje, jimž tady přezdívají „zelené bohyně“, dr¬kotající do mírného svahu kolejištěm lemovaným pásy sta¬rostlivě udržovaných trávníků, dětský útulek Armády spásy na Jahodových polích nebo kulaté náměstíčko Penny Lane, na němž si liverpoolští kluci odedávna krátí čekání na auto¬bus chroupáním smažených brambůrků, okukováním hasič¬ské stříkačky v bráně požární zbrojnice a civěním do výkladu holičské oficíny s reklamními obrázky pitoreskních účesů.

Že tyto paláce a velechrámy byznysu měly i své protějšky, je nabíledni. V tmavých dvorcích, do nichž se vcházelo úzký¬mi klenutými průjezdy, se na ploše několika čtverečních met¬rů tísnily přízemní baráky, obývané početnými rodinami chu¬diny. Stejně rychle, jako rostla výstavná rezidenční sídla v blízkosti pečlivě udržovaných liverpoolských parků, přibý¬valo nuzných sklepních bytů a ponurých dělnických kolonií, nad nimiž co chvíli burácely vlaky nadzemní dráhy do York¬shiru. Rubem pohádkových zisků těch, kteří shlíželi na Mer¬sey z oken budov na Pier Headu, byly otřesné statistiky, do¬kládající ve strohé řeči čísel tragédii téměř poloviny liverpo¬olských dětí, které umíraly, aniž dosáhly pátého roku života.