PAUL

Až do vypuknutí války prožíval v Liverpoolu jeden z tisíců zdejších lrů, James McCartney, spokojený život starého mlá¬dence. Jako dítě z dělnické rodiny nedostal do vínku nic jiného než schopnost postarat se sám o sebe, pracovitost a píli. Ta jej časem přivedla až na bavlníkovou burzu, kde se v období hospodářské konjunktury dvacátých let domohl do¬cela slušného postavení. Časem patřil k nejschopnějším mak¬léřům Hannayových, což byla jedna z nejstarších zavedených firem, které dodávaly ke zpracování surovou bavlnu továr¬nám v blízkém i vzdálenějším okolí. McCartney se přitom stačil ještě naučit docela slušně na piano a na trubku. Když založil vlastní kapelu, Jim Mac Jazz Band, získal navíc i víta¬ný vedlejší příjem. Celé dny trávil na burze, zatímco večery a víkendy patřily kapele. Jednou to byla tancovačka, jindy některý z místních němých biografů, kde Jimyho jazz band doprovázel útlocitné milostné romance i divoké honičky, kte¬ré se odehrávaly na plátně. Když měl náhodou volno, byl hostem v domácnosti některé ze svých dvou provdaných ses¬ter. Tak ubíhala léta a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jeho životě mohlo udát ještě něco mimořádného. Když ně¬kdy v pětatřiceti musel kvůli umělému chrupu nechat trubky a rozpustil kapelu, rozhodně na muziku nezanevřel. Čas od času si zamuzicíroval, alespoň sám pro sebe, doma u piana. Je ale docela dobře možné, že tyhle malé domácí koncerty si s chutí poslechli skrz zeď i McCartneyho sousedé. Vždyť se při nich linuly z klavíru melodie jako romantická Ramona, valčík Charmaine, Jimyho zvláště oblíbená Stairway To Pa¬radise a vůbec všechny překrásné písničky ze šťastnějších dob před deseti lety, na které Angličané během krize vzpomí¬nali se sentimentální nostalgií.