„Nechtěl o tom ani slyšet. Nebyl ochoten smířit se s čímko¬li, co předpokládalo pevný režim vyučovacích hodin. Vždyc¬ky chtěl všechno umět hned. Nechtěl ztrácet čas žádným uče¬ním. Jediné povzbuzení, kterého se v tomto směru Johnovi v dětství dostalo, pocházelo od průvodčího autobusu. Poslali jsme tehdy chlapce každý rok na prázdniny k jeho bratran¬cům do Edinburghu. Bydlel tam u mé sestry. Jednou dostal od George na cestu starou vyboulenou foukací harmoniku, na kterou hrál během jízdy. Ostatní cestující v autobuse tím asi přiváděl k šílenství. Jenom průvodčí byl nadšen. Když přijeli do Edinburghu, řekl mu: „Přijď zítra ráno na autobusovou stanici a já ti dám pořádnou harmoniku.“ John nemohl dospat. Čekal na zastávce už od rozednění a opravdu dostal pěkný nástroj. To mu bylo asi deset roků. Ten průvodčí určitě netu¬šil, co tím uvedl do pohybu.“
Už předtím uzavřel John i první velká přátelství s kluky z okolí. To, které vydrželo nejdéle, se zrodilo na hromadě odpadků, když se Johnovo druhé jméno Winston stalo zá¬minkou k pošťuchování jinému stejně starému klukovi. Jme¬noval se Pete Shotton. Jeho maminka měla malé krejčovství ve Vale Road hned za rohem Menlove Avenue. Prvotní roz¬míška byla brzy zažehnána a z Johna a Petera se stali neroz¬luční přátelé, jakási siamská dvojčata. Shotton s sebou přive¬dl za nějaký čas dalšího kluka z jejich ulice, Nigela Whalley¬ho, jehož tatínek byl policejní seržant.
Pete a Nigel chodili sice do jiné školy než John, ale na konci týdne se pokaždé všichni svorně sešli v lavicích nedělní školy anglikánské církve na svatopetrské faře ve Wooltonu. Společně také zpívali v chrámovém sboru. Tam si John jaksi mimochodem osvojil umění anglikánského duchovního zpě¬vu, jehož čtyřhlasé úpravy si dodnes libují v paralelně postu¬pujících hlasech, typických pro anglickou hudbu už od stře¬dověku. Ostatně umění zpívat ve sboru patří vůbec odnepa¬měti k dobrým anglickým obyčejům. Právě tyhle schopnosti Angličanů a jejich láska ke sborovému zpěvu sem odedávna lákaly velké skladatele z kontinentu. Georg Friedrich Handel tu zkomponoval a provedl na sklonku života tucet svých mo¬numentálních vokálních dramat včetně Mesiáše, dovednost zdejších pěveckých spolků inspirovala Haydna k oratoriím Stvoření a Čtvero ročních dob, pro slavné festivaly v Briming¬hamu a Leedsu složil svá vrcholná díla v kantátovém a ora¬torním oboru - Svatební košili, Svatou Ludmilu a Requiem - také náš Antonín Dvořák. Pokud šlo o Lennona, byl svato¬petrský sbor vlastně jediným místem, kde se mu dostalo jaké¬hosi hudebního vzdělání. Jak si ještě povíme, ohlasy toho, čemu se zde naučil, probleskují i jeho pozdějšími písněmi, které skládal už jako Beatle.