„... žlutou vodu,

bučící parní prámy, vlečné lodi, bachraté a černé svině houpající se na vlnách, bílé transatlantiky, doky, bazény, věže, jeřáby, sila, elevátory, dýmající továrny, nakla¬dače, bárky, sklady, loděnice, sudy, bedny, bečky, balíky, ko¬míny, stožáry, lanoví, vlaky, kouř, chaos, houkání, zvonění, bušení, supění, roztržená břicha korábů, zápach koní, potu, moče, vody a odpadků všech zemědílů, a kdybych ještě půl hodiny kupil slova, nedosáhl bych toho počtu, zmatku a roz¬sahu, který se jmenuje Liverpool.“ Takto viděl město před více než šedesáti lety bystrý pozorovatel a vnímavý poutník cizími zeměmi Karel Čapek ve svých Anglických listech. Ško¬da že jej nezavedly toulavé boty také do míst, spjatých s dět¬stvím a dospíváním hrdinů této knížky. Svědectví z Čapkova pera by nám určitě zprostředkovalo jejich kouzlo i atmosféru lépe než cokoli jiného. Jakkoli je totiž Liverpool typický mračny černého dýmu, valícího se nepřetržitě ze stovek vyso¬kých komínů, přístavem a doky, které se táhnou v délce ně¬kolika kilometrů podél břehů špinavé Mersey, patří k němu i kus šmolkového předměstského nebe a pod ním taková idy¬lická města, jako jsou Woolton nebo Allerton s jejich břečťa¬nem porostlými jednopatrovými domky z červených cihel, se zahrádkami vroubenými živými ploty, s tenisovými kurty, golfovými a kriketovými hřišti s úpravnými pískovými cesta¬mi, staré tramvaje, jimž tady přezdívají „zelené bohyně“, dr¬kotající do mírného svahu kolejištěm lemovaným pásy sta¬rostlivě udržovaných trávníků, dětský útulek Armády spásy na Jahodových polích nebo kulaté náměstíčko Penny Lane, na němž si liverpoolští kluci odedávna krátí čekání na auto¬bus chroupáním smažených brambůrků, okukováním hasič¬ské stříkačky v bráně požární zbrojnice a civěním do výkladu holičské oficíny s reklamními obrázky pitoreskních účesů.