Jedna z nich

- London Blue Blowers - se hlásila k tomuto vzoru už ve svém názvu. Avšak ani chicagští hudebníci nebyli bez předchůdců. Historie skifflového hnutí ve skutečnosti sahá až do posledních desetiletí devatenáctého století. Jeho kolébkou byl americký New Orleans. Takřka zároveň s prv¬ními jazzovými kapelami rodily se tady takzvané spasm ban¬dy. Jejich členové, kteří se rekrutovali z nejnižších vrstev barevného obyvatelstva, v nich napodobovali hudbu neworle¬ánských dechových kutálek na primitivních nástrojích, které byly dostupné každému. Láhve, džbány nebo obyčejný hře¬ben nahradily trubky, trombóny a klarinety, nejrůznější ple¬chovky, barely od nafty, podomácku vyrobená banja z krabic od doutníků či valcha obstaraly patřičně hlučný rytmický spodek. Jestliže hudba jejich novodobých následníků v ang¬lických skifflových skupinách prvních poválečných let ode¬zněla bez většího ohlasu, začátkem padesátých let se situace překvapivě změnila. Souběžně s vlnou anglického jazzového revivalismu se dostalo i na tenhle polozapomenutý druh spontánního muzicírování, a nejedna z oblíbených kapel zdejší jazzové školy zařadila do svého repertoáru několik skifflových čísel. I vůdčí osobnost mezi anglickými tradicio¬nalisty - slavný Ken Colyer - vyměnil zjara roku 1954 kornet za kytaru a sám nazpíval, v doprovodu valchy, basy a banja, na které hrál pozdější otec britského rhythm & blues Alexis Korner, sérii skladeb ve skifflovém duchu. O měsíc později jej následovali dva odchovanci jeho Jazzmenů, banjista a kytarista Lonnie Donegan a trombonista Chris Barber, který si mezitím utvořil vlastní skupinu.