„Pamatuju si,“

vzpomíná Pete - „jak jsme spolu šli poprvé na výprask. Já jsem z toho byl pořádně vyplašenej. John ne, anebo to na sobě nedal znát. Když jsme čekali před ředitel¬nou, začal John zničehonic vyprávět, že rákoska je taková zvláštní věc, potažená sametem a celá posetá klenoty. Baštil jsem mu to, ale přesto jsem měl strachu plný kalhoty. John šel na výprask první. Jak jsem tam venku stál, slyšel jsem svištět ránu za ranou. To jsem ještě nevěděl, že ředitelnu a školní chodbu odděloval malý vestibul. Když John vyšel do téhle předsíně, spustil se na všechny čtyři a plazil se ven a sténal. Chtě nechtě jsem se musel tak smát, že když jsem pak vešel dovnitř, dopad jsem ještě hůře než on a dostal jich pár navrch.“
Na sklonku prvního školního roku na Quarry Bank zemřel Johnův strýc George. Veškerá tíha výchovy třináctiletého chlapce spočívala teď na dobrotivé Mimi. Její úloha byla o to nezáviděníhodnější, že Johnova matka, která po Georgeově smrti docházela častěji do Menlove Avenue, vystupovala spí¬še v roli jeho starší kamarádky. Nejenže přivírala oči nad chlapcovou nevázaností, ale svým chováním sama nejednou zavdala podnět ke společné zábavě Johna a jeho kamarádů. Ve snaze nahradit Johnovi nedostatečnou mateřskou péči a získat si jeho náklonnost přizpůsobovala Julia ráda své vy¬stupování představám Johnových přátel, kteří ji pro to obdi¬vovali.
„Měli jsme ji rádi, protože byla jediná, kdo nám rozuměl,“ vzpomíná Pete Shotton. „Říkala to, co jsme chtěli slyšet, a stejně jako my dělala jenom to, co jí dělalo potěšení.“