Mnohem významnější
než krátkodobý úspěch Rock Island Line v hitparádovém kolotoči byl impuls, který tahle písnička dala stovkám a tisícům anglických kluků. Stejně jako byly historické spasm bandy hudebním výrazem neworleánského proletariátu, stal se teď skiffle symbolickým jazykem anglic¬ké mládeže z dělnických a nižších středních vrstev. Prostinké popěvky, čerpající převážně z lidového materiálu a doprová¬zené několika základními akordy, umožňovaly „dělat muziku“ i těm, kteří se nikdy na žádný nástroj hrát neučili.
Když John Lennon utvořil na podzim pětapadesátého roku společně s Peterem Shottonem duo, nazvané podle jejich školy Quarrymen, hráli a zpívali především písničky z Done¬ganova repertoáru. Časem se k nim přidali další kamarádi z jejich pouliční party, Nigel Whalley a Ivan Vaughan, kteří střídavě obsluhovali podomácku vyrobenou basu. Teprve později je nahradil Len Garry, další spolužák Rod Davis se přidal na banjo a přibyl i kytarista Eric Griffith. Ten navíc znal kluka, jenž vlastnil opravdovské bubny. Colin Hanton, jak se jmenoval šťastný majitel bicí soupravy od Hessyho, byl sice o dva roky starší než ostatní, ale byl tak maličký, že prý neustále nosil v kapse křestní list, aby mu prodali pivo.
Právě když se Quarrymen takto zformovali do opravdov¬ské kapely, dostavil se nový, tentokráte rozhodující impuls jejich snaženi. Z Ameriky přišel film Blackboard Jungle, po¬někud zromantizovaný pohled na dospívající výrostky, jako byli právě Quarrymen, a v něm písnička, která se záhy stala hymnou celé jedné generace bez rozdílu zeměpisné šířky: Rock Around The Clock, v podání Billa Haleyho a jeho Ko¬met.
O pár měsíců později, začátkem šestapadesátého roku, uslyšel Lennon u jednoho ze svých kamarádů desku s další čerstvou zaoceánskou novinkou - Heartbreak Hotel s Elvi¬sem Presleyem. V březnu stejného roku se prosadil v podání téhož zpěváka nový „flák“, jak se tenkrát říkalo, proslulé Modré semišky (Blue Suede Shoes). „Od téhle chvíle,“ vzpomí¬ná Mimi, „jsem neměla ani minutu pokoj. To bylo jenom po¬řád Elvis Presley, Elvis Presley, a zase Elvis Presley. Nakonec jsem mu řekla: ,Elvis Presley je výborný, ale pochop, Johne, že ho nechci mít k snídani, k obědu i k odpolednímu čaji.“
Když John Lennon utvořil na podzim pětapadesátého roku společně s Peterem Shottonem duo, nazvané podle jejich školy Quarrymen, hráli a zpívali především písničky z Done¬ganova repertoáru. Časem se k nim přidali další kamarádi z jejich pouliční party, Nigel Whalley a Ivan Vaughan, kteří střídavě obsluhovali podomácku vyrobenou basu. Teprve později je nahradil Len Garry, další spolužák Rod Davis se přidal na banjo a přibyl i kytarista Eric Griffith. Ten navíc znal kluka, jenž vlastnil opravdovské bubny. Colin Hanton, jak se jmenoval šťastný majitel bicí soupravy od Hessyho, byl sice o dva roky starší než ostatní, ale byl tak maličký, že prý neustále nosil v kapse křestní list, aby mu prodali pivo.
Právě když se Quarrymen takto zformovali do opravdov¬ské kapely, dostavil se nový, tentokráte rozhodující impuls jejich snaženi. Z Ameriky přišel film Blackboard Jungle, po¬někud zromantizovaný pohled na dospívající výrostky, jako byli právě Quarrymen, a v něm písnička, která se záhy stala hymnou celé jedné generace bez rozdílu zeměpisné šířky: Rock Around The Clock, v podání Billa Haleyho a jeho Ko¬met.
O pár měsíců později, začátkem šestapadesátého roku, uslyšel Lennon u jednoho ze svých kamarádů desku s další čerstvou zaoceánskou novinkou - Heartbreak Hotel s Elvi¬sem Presleyem. V březnu stejného roku se prosadil v podání téhož zpěváka nový „flák“, jak se tenkrát říkalo, proslulé Modré semišky (Blue Suede Shoes). „Od téhle chvíle,“ vzpomí¬ná Mimi, „jsem neměla ani minutu pokoj. To bylo jenom po¬řád Elvis Presley, Elvis Presley, a zase Elvis Presley. Nakonec jsem mu řekla: ,Elvis Presley je výborný, ale pochop, Johne, že ho nechci mít k snídani, k obědu i k odpolednímu čaji.“
posted by deux at
2:41 PM
