Před samotným odjezdem se naprosto neočekávaně poku¬sil zvrátit běh událostí ještě Derry Wilkie, sólový zpěvák Se¬niorů, prvních vyslanců liverpoolského beatu v Hamburku. Allan Williams od něho obdržel rozhořčený dopis, ve kterém si Wilkie stěžoval na rozhodnutí poslat do Hamburku kapelu tak mizernou, jako byli Beatles.
Vůbec nejvážnější problém spojený s nastoupením ham¬burského angažmá vězel ale v tom, že Brouci až do poslední¬ho momentu neměli bubeníka. Zhruba týden před datem určeným k odjezdu se v Jacarandě jednoho dne na Paulovo pozvání objevil Pete Best i s novými bubny. Syn majitelky klubu Casbah, ze kterého rok předtím, téměř na den přesně, Beatles tak neslavně odešli. Poté, co si s nimi zahrál pár kous¬ků, řekli i ostatní „okay“ a mohlo se konečně jet.
Toho rána se nesešli před Jacarandou jen Brouci. Millie Sutcliffová přišla vyprovodit Stua a opodál postávali cigare¬tový aristokrat z Trinidadu Woodbine a dva nefalšovaní Čí¬ňané, Beryl a její bratr Barry Chang. Nechyběly prý u toho ani ty pohádkové vdolky, které na cestu do světa napekla Georgeovi starostlivá paní Harrisonová. Kromě Stuovy ma¬minky nacpal potom Allan Williams celou tuhle pestrou se¬šlost do zeleného mikrobusu Austin a společně vyrazili na první zahraniční zájezd Beatles. Aby bylo mezinárodní slože¬ní osádky ještě reprezentativnější, přibrali v Londýně jakého¬si pana Steinera, Němce. Jeho zásluhy o populární hudbu a zároveň důvod, proč se ocitá i v naší knížce, spočívaly v asistenci při památné smlouvě, kterou spolu v Londýně se¬psali Koschmieder a Williams. Pan Steiner byl totiž oním číšníkem z baru Nebe a peklo, sousedícím s Dvojkou, který tenkrát oběma pánům pomáhal, aby se spolu vůbec domluvi¬li. Za to mu teď Bruno Koschmieder nabídl místo tlumočníka.

Také Cyn měla výhrady. Znala Johna a věděla, že je scho¬pen flirtovat s liverpoolskými děvčaty i v její přítomnosti. Což teprve s přítulnými slečnami z Reeperbahnu, když u toho nebude. „Bylo to tak daleko a mělo to trvat tak dlouho. Hol¬ky z Liverpoolu, které se kolem Johna ometaly, jsem aspoň znala. O situaci v Hamburku jsem neměla ani ponětí. V Ham¬burku se mohlo přihodit cokoli,“ shrnula zamilovaná Cynthia své starosti.
Přitom hořela Lennonovi půda pod nohama také na aka¬demii. S pomocí Cynthie, která za něho v době skotského turné udělala neodevzdané testy, ukončil sice s přimhouřením očí profesora Ballarda třetí ročník, ale průběžné výstrahy stran vyloučení z ústavu nad ním visely jako Damoklův meč. Arthur Ballard, který byl díky občasným zábleskům originali¬ty v Johnových kresbách a návrzích plakátů jeho protekto¬rem, se dokonce osobně angažoval, aby Lennona přijali na nově otevřenou fakultu designu. Když u jejího vedoucího pe¬dagoga narazil, neváhal mu vyjevit své mínění pěkně od plic.
„Řekl jsem mu, že nedokáže-li akceptovat někoho tak výji¬mečného, jako je John, měl by jít raději učit náboženství do nedělní školy. Potom jsem se dověděl od Cyn, že to bylo beztak zbytečné, poněvadž John odcestoval do Hamburku. Každému předtím na potkání vyprávěl, že tam bude dostávat 100 liber týdně.“

Vůbec nejhorší to bylo s Johnem samotným. Kapelníkovi Beatles se stavěly do cesty hned tři překážky najednou: teta Mimi, Cynthia, a ve srovnání se Stuem i pořádně otřesená pozice ve škole. Pokud šlo o Mimi a o její vztah k Johnově hudbě a kamarádům, ten byl jasný. Už dávno předtím zapo¬věděla Paulovi i Georgeovi návštěvy ve svém domě, a pro jistotu nesměl ani John sám v Mendipsu vyhrávat na tu pe¬kelnou kytaru. Mimi po letech vyprávěla, že se John pokoušel tenkrát vzbudit její nadšení pro hamburské angažmá pouka¬zem na „báječné“ finanční podmínky celého podniku s not¬nou dávkou přehánění. „Mimi, uznej sama, jestli to není nád¬herný? Týdně tam budu dostávat 100 liber.“ V tehdejším přepočtu marky dělal ovšem tolik týdenní honorář pro vše¬chny Beatles.

Paul, který měl po prázdninách pokračovat ve speciálním přípravném kursu na univerzitu, se pro jistotu nejdřív svěřil se svými plány profesorovi angličtiny. Jejich vzájemná důvě¬ra vyplývala z velkorysosti, s níž profesor Durband vedl své přednášky a semináře. Namísto věčného omílání gramatic¬kých pravidel alžbětinské angličtiny v nich jeho mladí poslu¬chači mohli diskutovat i o takových autorech, jako třeba Da¬vid Herbert Lawrence nebo Tennessee Williams. Přesto Dus¬tyho Durbanda jaksepatří vyděsilo, když na něho McCartney vytasil ohromnou novinu, že chce namísto studií odjet hrát do hamburského nočního baru. „Co chceš, aby z tebe bylo, Pau¬le? Tommy Steele?“, ptal se užasle svého nadějného žáka.
Ještě hůř přijal stejnou zprávu Jim McCartney. Jeho počá¬teční stanovisko bylo tak nekompromisně odmítavé, že ho Paul zlomil až s pomocí mnohomluvného Allana Williamse, kterého za tím účelem přivedl k nim domů.
Stu Sutcliffe měl v září nastoupit na postgraduální příprav¬ku pro budoucí učitele výtvarné výchovy. Protože byl jedi¬ným z Brouků, kdo bral studia od počátku vážně, moc se mu do Hamburku nechtělo. Zprvu také klukům oznámil, že ne¬pojede. John, který znal poměry na akademii z vlastní zkuše¬nosti, vcelku oprávněně namítal, že při úctě, kterou tam Stu požívá mezi celým profesorským sborem, si nakrásně může dovolit nastoupit v pozdějším termínu.

Konečně nadešel okamžik, na který Brouci celou tu dobu čekali. Vděčili za něj hlavně tomu, že byli shodou okolností jediní, které měl Allan právě po ruce, ale potažmo i celé té zvláštní shodě náhod, jež ve své beatlovské monografii vypo¬čítává Geoffrey Stokes: „Protože západoindický steel band jednou zmizel do Hamburku... protože Williams ho tam ná¬sledoval... protože angažmá pro Derry And The Seniors bylo odřeknuto... protože Koschmieder byl v Anglii... pro¬tože Derry pro něho znamenal dobrý obchod..., Beatles mohli konečně provždycky změnit své životy.“
Přesto se kolem jejich odjezdu nahrnulo tolik obtíží, že bezmála o svou velkou příležitost přišli. Předně tu byla za¬peklitá situace s tím, jak to udělat u každého z nich doma, aby mohli odjet. Nemluvě o škole, a v případě George i o za¬městnání. Ten nakonec dosáhl svého s nejmenším odporem. Harrisonovi byli koneckonců tvrdě pracující, víceméně děl¬nickou rodinou, kde se s těmihle věcmi nedělaly takové štrá¬chy jako u ostatních. Když se naskytla pro některého z nich šance, jak si polepšit, bylo pochopitelné, že se jí chytili. Otec Harrison před léty sám odešel na moře ve věku ještě mlad¬ším, než v jakém byl teď George. A byl tu i příklad jeho starší sestry, která se za podobných okolností provdala do Ameri¬ky. Rozhodující ovšem nakonec byla víra, kterou Louise Har¬risonová vždycky vkládala do hudebního snažení svého syna. Trochu ji zneklidňovalo, že Georgeovi bylo teprve sedmnáct, a že Hamburk měl strašnou pověst, která děsila i liberálnější povahy, než měli rodiče Harrisonovi. Když se však Louise na celou věc podívala z druhé stránky, řekla si, že už je načase, aby se George postavil na vlastní nohy a přestal si od ní věčně vypůjčovat peníze na autobus, kdykoli hřáli s Beatles někde v okolí.

S pocitem dobře vykonané práce se Allan Williams vrátil do Liverpoolu a s napětím očekával první zprávy z Hambur¬ku. Přišly hned dvě. Špatná i dobrá, obě téměř najednou. Ta první popisovala potíže, které cestou vlakem do Hamburku Seniory potkaly. Bez peněz i požadovaného pracovního po¬volení snažili se Derry Wilkie a jeho čtyři partneři namluvit na hranicích přísným německým policistům, že jedou na prázdniny. Výmluva nezabrala, chlapce vysadili v Osnabrüc¬ku z vlaku a nedovolili jim pokračovat v cestě, dokud se za ně Bruno Koschmieder nezaručil. Zato když si netrpělivý Al¬lan Williams předčítal nahlas druhý dopis od samotného Koschmiedera, znělo to jeho uším jako andělský chór. Neje¬nom Sheridan, ale také Senioři se stali senzací Kaiserkelleru. Následoval dotaz, zdali by Williams mohl do Hamburku po¬slat další kapely.

Už při první

„ návštěvě Dvojitého I, jak se klub správně na¬zýval, angažoval Koschmieder zpěváka Tonyho Sheridana a jeho Tryskáče. Ti měli v Císařském sklípku nahradit elvi¬sovské plagiátory z Indonésie. Hamburský návštěvník si však zamanul získat ještě další anglickou kapelu, a proto se sem vydal znovu. Pro Williamse bylo dílem okamžiku zařídit, aby se jeho Senioři vzápětí objevili na jevišti. Ještě téhož večera se tak oklikou dočkal toho, kvůli čemu pár týdnů předtím cestoval na kontinent. Na místě, s pomocí německého číšníka z vedlejšího baru, sepsal s Koschmiederem smlouvu, podle které byli Derry And The Seniors okamžitě angažováni jako další kapela do Kaiserkelleru za denní gáži ve výši 30 marek na hlavu, cestovné a ubytování.

Byly tu ovšem Williamsovy opakované sliby,

že už brzy bude mít pro ně něco lepšího. Pro Allanovu mendlov¬skou povahu bylo typické, že se z Hamburku vrátil sice bez očekávaných kontraktů, ale zato s hlavou plnou nápadů a odhodlání do dalších obchodních transakcí. Co se nepoved¬lo v Hamburku, povede se v Londýně, usmyslel si pro změnu, a události příštích dnů mu daly za pravdu. I když se věci vyvinuly trochu jinak, než si přímočaře uvažující Allan před¬stavoval. Nezdeptalo ho ani hamburské fiasko se špatně oko¬pírovaným magnetofonovým páskem, ani další katastrofa, která ho čekala po návratu domů. Na poslední chvíli mu vy¬bouchlo angažmá v Blackpoolu, které předtím slíbil skupině Derry And The Seniors. Protože byl mužem činu, jednoduše nacpal jejích pět členů do svého jaguára a vydal se s nimi rovnou do londýnské Dvojky, kde Parnes s Kennedym obje¬vili kdysi Tommyho Steela. Sotva si lze představit, co by si tam s nimi počal, kdyby hned první chlápek, na kterého v klu¬bu narazil, nebyl maličký Bruno Koschmieder. Jeho přítom¬nost zavinil brouk, a to doslova z rodu Beatles, kterého mu nasadil do hlavy při návštěvě Hamburku Williams svou chvá¬lou anglických kapel. Protože, jak už víme, byl pro něho Tommy Steele pravděpodobně jedinou známou anglickou veličinou v téhle hudební oblasti, vydal se Koschmieder radě¬ji než do Liverpoolu pro jistotu přímo do londýnského Soha.

Vytasila na nás

tištěné noty, abysme hráli podle nich,“ vzpomíná si George. „Bylo to něco jako Cikánský ohnivý tanec. Nikdo z nás ale noty číst neuměl a nebyli jsme v stavu dát tu kočičinu vůbec dohromady. Hráli jsme proto raději docela prostě Ramrod a potom Moonglow i jiný evergreeny, na kterých jsme se s ní dohodli“
Od Williamse za to dostávali každý 10 šilinků, přičemž si mohli ještě někdy vpodvečer přivydělat ve Woodbinově pod¬niku v Berkeley Street hraním k tanci pro podobný okruh návštěvníků.

Mezitím Brouci, ač postříbření ve Skotsku skutečným úspěchem, prodělávali toho léta jednu ze svých krizí. Už na květnovém zájezdu společenství s jejich novým bubeníkem moc neklapalo. „Jediný, koho jsem z nich mohl tehdy vystát, byl Stuart,“ přiznává Tommy Moore. Po několika tancovač¬kách, které spolu ještě v červnu odehráli povětšinou na pro¬tějším břehu Mersey a při nichž se zpravidla semlela nějaká ta rvačka mezi různě znepřátelenými gangy Teddy Boys, uposlechl Tommy naléhání svého děvčete a vrátil se k ještěr¬ce v garstonské sodovkárně. Přesto je „hodný“ Williams nenechal ve štychu a umístil je v New Cabaret Artists Club, nově otevřeném podniku, jehož byl spolumajitelem. William¬sovým zdejším společníkem byl další z příslušníků liverpool¬ské galérky. Říkalo se mu lord Woodbine, podle jeho oblíbe¬né značky cigaret, které nejspíš nepřestával kouřit ani v pos¬teli. Pocházel z Trinidadu, což také vysvětluje, že kdysi sám profesionálně hrál na steel drum, zato už méně jeho ostatní dřívější zaměstnání, která měnil jako ponožky. Živil se ¬mezi jiným - jako malíř, ale nejčastěji dělal výčepního v pu¬tykách nejhrubšího zrna. Říká se, jaký pán, takový krám. Pod honosným názvem Nový umělecký kabaret, ostatně umístěný na tak podezřelém místě, jakým byla v celém Liverpoolu ne¬chvalně proslulá Upper Parliement Street, se skrýval ubo¬houčký striptýzový lokál s převážně námořnickou klientelou. Jí bylo také určeno problematické umění, které tu předváděla jediná tanečnice Janice - za doprovodu Beatles.

7. V ÚSTÍ LABE

„Všechno to začalo, když se Willíams jednou vrátil do Jacarandy a uslyšel zezdola ticho namísto očekávaného rámusu Royal Carib¬bean Steel Bandu“
Zakrátko už Williams seděl naproti majiteli lokálu v jeho kanceláři a při naplno vytažených stavidlech vlastní výmluv¬nosti zpíval ódu na liverpoolské skupiny. Kuriózně vyhlížející chlápek malé postavy, s níž nápadně kontrastovala široká ramena i velká hlava s vlnitými, světle hnědými vlasy, jemuž byla celá tahle písnička určena, se jmenoval Bruno Kosch¬mieder. Zábavné na věci bylo to, že spolu mluvili o něčem, čemu ani jeden z nich pořádně nerozuměl. Kromě toho spo¬jovala oba tak trochu i podobná minulost. Také Bruno měl za sebou devatero řemesel, než se pustil do riskantního, ale vý¬nosného podnikání v St. Pauli. O muzice věděl tenhle bývalý cirkusový august, k čemuž ho předurčovala jeho sama o sobě žertovná postava i nápadný nos, polykač ohně, kabaretní kouzelník, majitel biografu a bůhví čeho ještě, právě tolik, aby Allana přerušil a optal se, jsou-li jeho kapely tak dobré jako Tommy Steele. Williamsovi nejspíše ještě zněla v uších ona indonéská kapela, když se rozhodl vytáhnout v téhle lici¬taci trumf. Naprosto vážně opáčil, že jsou lepší než Elvis Presley. Aby nemluvil jen tak do větru, donutil Koschmiedera vyslechnout nahrávky, které přivezl s sebou. Když založili pásek do magnetofonu a Koschmieder zmáčkl tlačítko, ozý¬val se však ztichlou kanceláří jenom šum a nepříjemný pras¬kot z občasných výbojů statické elektřiny.

Philip Norman

Bez referencí, ale zato s přesvědčením, že může majitelům zdejších podniků nabídnout dobré zboží, vrazil hned příštího večera do prvního klubu, který se mu namanul. Kaiserkeller neboli Císařský sklípek odkazoval svým vnitřním vzhledem spíše na námořnickou hospodu kdesi v Tichomoří nežli na vilémovské Německo. Tento dojem podporovala také indo¬néská kapela, vyhrávající pro několik stovek lidí, kteří byli namačkáni na malém parketu uprostřed. Její členové k tomu komickou němčinou prozpěvovali šlágry Elvise Presleyho.

Když majitel

Jacarandy v létě roku 1960 zjistil, že jeho černošskou kapelu odlákal jakýsi potulný podnikavec a pro¬dal ji do nočního klubu v západoněmeckém Hamburku, do¬stalo rázem veškeré dění kolem malého podniku v čínské čtvrti spád. Protože Brouci už tehdy patřili k rozrůstající se rodině beatových kapel, které zprostředkovávala Jacaranda Enterprises, jak Allan Williáms nazval svoji obchodní společ¬nost s hudbou, týkalo se vše bezprostředně i jich. Řeka, na jejíchž březích se to celé mělo odehrát, se však nejmenovala Mersey, nýbrž Labe.
Hamburk, a zvláště jeho vykřičená ulice Reeperbahn, měl v oněch dobách příchuť zvláštní pikantnosti. Přinejmenším v očích té sorty lidí, k níž patřil šéf Jacarandy, který na větši¬nu věcí tohoto světa nahlížel z úhlu případných zisků. Allan správně hádal, že stovky nočních podniků, které se rozprostí¬raly v hamburské zábavní čtvrti St. Pauli, by byly dobrým a hlavně stálým odbytištěm pro jeho kapely. Byly pro to i do¬cela dobré objektivní důvody, o nichž se zmiňuje Jiří Černý: „Liverpool a Hamburk měly jako přístavy společné neje¬nom volnější mravy, ale taky ostřejší hudbu v klubech a tan¬čírnách, téměř nezávislou na televizně-rozhlasovém vkusu metropolí. Vycházela ovšem ze stejného základu amerického rock'n'rollu, ale neuhlazovala jej, spíš naopak.“

Tenhle první památný zájezd Beatles by sám o sobě vydal na knížku. Počínaje záminkami, které jednotliví Brouci zvoli¬li, aby se uvolnili ze školy, zaměstnání i z domova, až po věčně opivněného sólistu, celé to připomínalo tak trochu tra¬gikomickou frašku. Nicméně svým způsobem byli Stříbrní brouci alespoň na přechodnou dobu dvou týdnů opravdový¬mi profesionály. Na tom nic nemění fakt, že byli po celou dobu zájezdu věčně hladoví, protože jim slíbený honorář vy¬platili až na konci turné. Důležitý byl ten pocit, znásobený vlídným přijetím, jakého se jim dostalo. „Včera za mnou při¬šel po koncertu jeden člověk a požádal mě o autogram,“ oznamoval otci pyšně na pohlednici ze Skotska Paul. Nebýt Parnesovy tvrdohlavosti, mohla se dokonce celá ta mela ko¬lem Brouků semlít mnohem dříve, než k ní opravdu došlo. Johnny Gentle totiž velkoryse přiznal svému manažerovi, že kluci měli na zájezdě se svými sólovými čísly z repertoáru amerických rockerů Chucka Berryho a Carla Perkinse větší úspěch než on sám. Protože byl nejspíš dobrák od kosti a ne¬záviděl, ponoukal Larryho Parnese, aby s nimi okamžitě a bez váhání podepsal smlouvu.
„Možná že to zní pošetile, ale ani mě nenapadlo přidělávat si starosti s nějakou pětičlennou skupinou,“ vysvětlil jednodu¬še své odmítavé stanovisko Larry Parnes. Odhlédnuto od osobních postojů, objektivní pravda byla taková, že na přelo¬mu padesátých a šedesátých let v populární hudbě stále ještě platil kult sólových zpěváků, který třicet let předtím nastou¬pil Bing Crosby. Také Elvis Presley, největší pěvecká hvězda oněch let, tento trend jenom utvrdil. Larry Parnes se pouze držel zaběhnutého zvyku jako železné košile.

Paul McCartney
Cílem přehrávky pro Parnese bylo nalézt skupinu, která by na turné doprovázela jeho momentálně nejúspěšnějšího zpě¬váka, Billyho Furyho. Vytáhlý a poněkud zarputilý mladík z Parnesovy hvězdné stáje byl konkursu přítomen také. Ostatně když jel do Liverpoolu, vracel se vlastně domů. Od okamžiku, kdy ještě jako Ronnie Wycherley opustil svoji práci na jednom z tisíců vlečných člunů v liverpoolskérn pří¬stavu, neuběhly ani celé dva roky. Možná také proto se dáva¬ly největší naděje Stormovým Hurikánům. Jejich bubeník Ri¬chard Starkey chodil s Wycherleym do stejné třídy v obecné škole v St. Silas, uprostřed nejchudší ze všech okrajových čtvrtí Liverpoolu Dingle. Nejméně šancí měli i přes zjevné Williamsovo nadržování Silver Beatles. Jako by nestačilo, že jsou pro Parnese úplně neznámí, ještě jim nepřišel bubeník. Nakonec se podařilo přemluvit bubeníka Casanovů Johnny¬ho Hutche, aby to s nimi odehrál a... A právě tady se důleži¬tá svědectví obou zainteresovaných pamětníků Parnese a Williamse vzájemně liší. Podle druhého z nich byli prý Par¬nes i Fury hudbou Beatles doslova „knokautováni“ a nabídli jim na místě smlouvu na 100 liber týdně. Mělo to ovšem jeden, či vlastně dva háčky. Parnes nebyl ochoten akceptovat Sutcliffa a Lennon zase nechtěl slyšet o tom, že by měl svého přítele nahradit někým jiným. Parnes sám si ale nevzpomíná, že by měl nějaké výhrady vůči Stuově hře. I když je to ku¬riózní, prý mu nejvíce vadil náhradník za bicími nástroji: „O klucích vpředu jsem si myslel, že jsou dobří. Sólová kytara i basovka. Byl to bubeník, a to jsem jim také pověděl, kdo byl špatný.“ Protože tu „velkou šanci“ dostali nakonec Cass And Casanovas i s Johnnym Hutchem, které Parnes vzápětí vyslal na další turné s Duffym Powerem, celé to do sebe moc neza¬padá.
Stříbrní brouci i se Stuem se své příležitosti k doprovázení Parnesových vyvolenců přesto dočkali. V polovině května 1960 je Parnes, po dohodě s Williamsem, poslal na čtrnácti¬denní zájezd do Skotska. Přestože Johnny Gentle, kterého tam doprovázeli, byl z celého souhvězdí Parnesovy stáje nejméně známý, dostal každý z nich 36 liber, což byla stejná částka, jakou Parnes platil Casanovům.

Kamarádi

ani muzikanti z ostatních skupin, s kterými Joh¬nova parta vysedávala v Jacarandě u nízkých stolků v podo¬bě měsíčního srpku, nebyli tímhle nápadem právě nadšeni. Výhrady měl i Williams. Cassy Jones, vůdčí osobnost Casano¬vů, jim přátelsky radil, aby se nevzdávali zaběhnutého zvyku, podle něhož nesla každá liverpoolská skupina a také většina ostatních britských skupin ve svém názvu nejdříve jméno je¬jího vedoucího. Sám jim vnucoval v dobré víře název Long John And The Silver Beatles. Výhodou tohoto názvu bylo, že vyhovoval konvenci a současně odkazoval na dva pojmy, z nichž každý se dovolával něčeho malým i velkým Britům důvěrně známého. Jednak zde byla asociace s dlouhonohým panáčkem z viněty proslulé Walkerovy whisky, jednak před¬stava jednonohého piráta ze Stevensonova Ostrova pokladů - knížky, kterou zná v Anglii každé malé dítě stejně jako u nás Babičku. Johnovi se možná právě tahle identifikace s proslulým křivákem nelíbila. Výsledkem několikahodino¬vých diskusí byl kompromis. Alespoň to stříbro, které mělo neznámé skupině dodat lesku, v názvu Silver Beatles ¬i když jen dočasně - zůstalo.

V suterénu

právě rekonstruovaného podniku, který Allan Williams zakrátko přejmenoval podle slavného předválečné¬ho filmu s Marlene Dietrichovou na Modrého anděla, se v onom podvečeru objevili shodou okolností také Měsíční psi s novou firmou. Kluci hledali nějaký jiný název pro svoji skupinu už delší dobu. Představovali si něco jadrného, šťav¬natého a přitom dostatečně srozumitelného. Něco, co by lidi okamžitě praštilo přes nos a stačili si to zapamatovat. Něco, jako měli Cvrčci Buddyho Hollyho. Tahle asociace přivedla Stua Sutcliffa k tomu, že si do malířského náčrtníku, bez ně¬hož nevycházel z domu ani jako novopečený rocker, poznamenal spíše jen žertem slovíčko Beetles - Brouci. Ostatním se to líbilo. Nakonec to byl Lennon, jehož smysl pro slovní šarády dal vzniknout v angličtině stejně znějícímu, ale v pra¬vopisu a koneckonců i ve smyslu samém přece jen odlišnému tvaru, Beatles. John jím chtěl demonstrovat sounáležitost skupiny s anglickou podobou amerického rock'n'rollu, které se tehdy říkalo beatová hudba. Beat v muzikantském slovní¬ku obecně znamená základní hudební časovou jednotku, čes¬ky dobu. V trochu rozšířeném smyslu pak tep a rytmus vůbec, a o ten právě anglickým kapelám oné doby šlo.