Tenhle první památný zájezd Beatles by sám o sobě vydal na knížku. Počínaje záminkami, které jednotliví Brouci zvoli¬li, aby se uvolnili ze školy, zaměstnání i z domova, až po věčně opivněného sólistu, celé to připomínalo tak trochu tra¬gikomickou frašku. Nicméně svým způsobem byli Stříbrní brouci alespoň na přechodnou dobu dvou týdnů opravdový¬mi profesionály. Na tom nic nemění fakt, že byli po celou dobu zájezdu věčně hladoví, protože jim slíbený honorář vy¬platili až na konci turné. Důležitý byl ten pocit, znásobený vlídným přijetím, jakého se jim dostalo. „Včera za mnou při¬šel po koncertu jeden člověk a požádal mě o autogram,“ oznamoval otci pyšně na pohlednici ze Skotska Paul. Nebýt Parnesovy tvrdohlavosti, mohla se dokonce celá ta mela ko¬lem Brouků semlít mnohem dříve, než k ní opravdu došlo. Johnny Gentle totiž velkoryse přiznal svému manažerovi, že kluci měli na zájezdě se svými sólovými čísly z repertoáru amerických rockerů Chucka Berryho a Carla Perkinse větší úspěch než on sám. Protože byl nejspíš dobrák od kosti a ne¬záviděl, ponoukal Larryho Parnese, aby s nimi okamžitě a bez váhání podepsal smlouvu.
„Možná že to zní pošetile, ale ani mě nenapadlo přidělávat si starosti s nějakou pětičlennou skupinou,“ vysvětlil jednodu¬še své odmítavé stanovisko Larry Parnes. Odhlédnuto od osobních postojů, objektivní pravda byla taková, že na přelo¬mu padesátých a šedesátých let v populární hudbě stále ještě platil kult sólových zpěváků, který třicet let předtím nastou¬pil Bing Crosby. Také Elvis Presley, největší pěvecká hvězda oněch let, tento trend jenom utvrdil. Larry Parnes se pouze držel zaběhnutého zvyku jako železné košile.