7. V ÚSTÍ LABE

„Všechno to začalo, když se Willíams jednou vrátil do Jacarandy a uslyšel zezdola ticho namísto očekávaného rámusu Royal Carib¬bean Steel Bandu“
Zakrátko už Williams seděl naproti majiteli lokálu v jeho kanceláři a při naplno vytažených stavidlech vlastní výmluv¬nosti zpíval ódu na liverpoolské skupiny. Kuriózně vyhlížející chlápek malé postavy, s níž nápadně kontrastovala široká ramena i velká hlava s vlnitými, světle hnědými vlasy, jemuž byla celá tahle písnička určena, se jmenoval Bruno Kosch¬mieder. Zábavné na věci bylo to, že spolu mluvili o něčem, čemu ani jeden z nich pořádně nerozuměl. Kromě toho spo¬jovala oba tak trochu i podobná minulost. Také Bruno měl za sebou devatero řemesel, než se pustil do riskantního, ale vý¬nosného podnikání v St. Pauli. O muzice věděl tenhle bývalý cirkusový august, k čemuž ho předurčovala jeho sama o sobě žertovná postava i nápadný nos, polykač ohně, kabaretní kouzelník, majitel biografu a bůhví čeho ještě, právě tolik, aby Allana přerušil a optal se, jsou-li jeho kapely tak dobré jako Tommy Steele. Williamsovi nejspíše ještě zněla v uších ona indonéská kapela, když se rozhodl vytáhnout v téhle lici¬taci trumf. Naprosto vážně opáčil, že jsou lepší než Elvis Presley. Aby nemluvil jen tak do větru, donutil Koschmiedera vyslechnout nahrávky, které přivezl s sebou. Když založili pásek do magnetofonu a Koschmieder zmáčkl tlačítko, ozý¬val se však ztichlou kanceláří jenom šum a nepříjemný pras¬kot z občasných výbojů statické elektřiny.