Konečně nadešel okamžik, na který Brouci celou tu dobu čekali. Vděčili za něj hlavně tomu, že byli shodou okolností jediní, které měl Allan právě po ruce, ale potažmo i celé té zvláštní shodě náhod, jež ve své beatlovské monografii vypo¬čítává Geoffrey Stokes: „Protože západoindický steel band jednou zmizel do Hamburku... protože Williams ho tam ná¬sledoval... protože angažmá pro Derry And The Seniors bylo odřeknuto... protože Koschmieder byl v Anglii... pro¬tože Derry pro něho znamenal dobrý obchod..., Beatles mohli konečně provždycky změnit své životy.“
Přesto se kolem jejich odjezdu nahrnulo tolik obtíží, že bezmála o svou velkou příležitost přišli. Předně tu byla za¬peklitá situace s tím, jak to udělat u každého z nich doma, aby mohli odjet. Nemluvě o škole, a v případě George i o za¬městnání. Ten nakonec dosáhl svého s nejmenším odporem. Harrisonovi byli koneckonců tvrdě pracující, víceméně děl¬nickou rodinou, kde se s těmihle věcmi nedělaly takové štrá¬chy jako u ostatních. Když se naskytla pro některého z nich šance, jak si polepšit, bylo pochopitelné, že se jí chytili. Otec Harrison před léty sám odešel na moře ve věku ještě mlad¬ším, než v jakém byl teď George. A byl tu i příklad jeho starší sestry, která se za podobných okolností provdala do Ameri¬ky. Rozhodující ovšem nakonec byla víra, kterou Louise Har¬risonová vždycky vkládala do hudebního snažení svého syna. Trochu ji zneklidňovalo, že Georgeovi bylo teprve sedmnáct, a že Hamburk měl strašnou pověst, která děsila i liberálnější povahy, než měli rodiče Harrisonovi. Když se však Louise na celou věc podívala z druhé stránky, řekla si, že už je načase, aby se George postavil na vlastní nohy a přestal si od ní věčně vypůjčovat peníze na autobus, kdykoli hřáli s Beatles někde v okolí.