První příznaky

masového jevu, pro který právě Daily Mir¬ror vynalezl označení „beatlemánie“, propukly přirozeně nej¬dříve v Liverpoolu. Den ode dne se počet dopisů, které přicházely Beatles na adresu NEMS Enterprises, zvětšoval takř¬ka geometrickou řadou. Postupně přibývalo také nejrůzněj¬ších dárků od nadšených dívenek. Počínaje prsteny pro Ringa až po živou tarantuli, kterou jednoho dne objevila zděšená ¬Freda Kellyová ve speciálně uzpůsobené skříňce s větráním.
V srpnu 1963 přenesl Brian sídlo NEMS z obchodního domu ve Whitechapelu do Moorfieldsu a na sklonku října s konečnou platností na Argyl Street v Londýně, když tam už předtím otevřel samostatné tiskové středisko. Od května se totiž štáb kolem Beatles rozrostl o stálého tiskového agenta. Zpočátku jím byl „Disker“ Tony Barrow, jenž svého času do¬poručil Briana a neznámé Beatles firmě Decca. Fredě tak ubylo starostí s klubem beatlovských fanoušků, z něhož se poznenáhlu stávala celonárodní instituce. Děvčata z celé Anglie teď nejenom psala jednotlivým členům skupiny, ale dostávala také odpovědi podepsané jménem Anne Colingha¬mové, fiktivní přítelkyně Beatles, která se stala spojkou mezi nimi a jejich obdivovatelkami. Netrvalo dlouho a prací zava¬lený Tony Barrow a jeho tiskové oddělení přibrali další posi¬ly - dvojici žurnalistů Petera Jonese z New Record Mirroru a vydavatele Beat Monthly Seana O'Mahonyho, kteří uvedli v život specializovaný měsíčník pro členy beatlovského fan clubu. Jeho náklad brzy přesáhl 100 000 výtisků. Zatímco teď Barrow řídil celkový chod tiskového střediska NEMS, osob¬ním tiskovin mluvčím Beatles se stal bývalý námořní důstojník Brian Sommerville.