Protože John Lennon

a Stu Sutcliffe mohli v Hamburku zůstat, nebyla zřejmě důvodem tehdejších potíží Beatles chy¬bějící pracovní povolení, jak to líčily některé starší publikace a novinové články. Bez ostatních ztratil ovšem jejich další pobyt v Hamburku smysl. Ačkoli, jak víme, Stu zde měl ještě jiný zájem než hraní v St. Pauli. S hlavou plnou plánů na blízký návrat a sňatek s Astrid nakonec Sutcliffe odletěl s le¬tenkou, kterou mu zaplatili Kirchherrovi.
Vedoucí Brouků se rozmrzele vracel do Liverpoolu vla¬kem. Ze všeho nejdříve navštívil Cynthii, které po celou dobu odloučení opravdu posílal dlouhé, někdy prý až dvacetistrán¬kové dopisy, jak slíbil. Když John v časných ranních hodinách vyburcoval kamínkem na okno spící tetu Mimi, požádal ji, aby zaplatila taxík, stojící před Mendipsem. V její otázce, kde je těch sto liber týdně, nebylo ani za mák radosti ze shledání s Johnem. Jediným hmatatelným výsledkem Lennonova po¬bytu v Hamburku byly totiž výstřední kovbojské boty, které podrážděná teta okamžitě přikázala Johnovi vyzout, a nová kytara Rickenbacker. O tu se však Mimi zajímala pramálo.

Druhý den ráno

vystupovali po schodech, vedoucích k beatlesácké mansardě, znovu uniformovaní strážníci, spo¬lečně s detektivem, který měl na starosti žhářství. Tak se Paul s Petem ocitli u několikahodinového výslechu v nevlídných úřadovnách proslulého 15. revíru v Reeperbahnu. Ačkoli jim založení ohně nebylo prokázáno, oba čekal stejný osud, jaký předtím potkal Harrisona. S jediným rozdílem, k cestě do Anglie museli použít nejbližší letadlo. Bez zavazadel a také bez Bestovy bicí soupravy.

Beatles pokračovali po této příhodě v Top Ten ještě něko¬lik nocí, když Lennon převzal part sólové kytary po Geor¬geovi. Jednoho odpoledne se Paul McCartney a Pete Best vydali pro zbytek svých zavazadel do Koschmiederova zchátralého biografu. Po příhodě s Georgem se obávali, aby jim šéf věci nevyhodil. Je zbytečné dodávat, že se nikoho předtím nedovolili. Protože byli jedinými, kdo se v tu dobu v kině nacházel, dodnes vlastně nikdo neví, jak došlo k udá¬losti, rozdílně popisované ve všech knížkách o Beatles. Při¬držme se proto svědectví Petera Besta, přestože existují i jiné, méně nevinné verze této příhody. Podle něho Paul škrtl na zpáteční cestě temnou chodbou zápalku, aby lépe viděli. Když s ní nešikovně zavadil o závěsy, které pokrývaly stěny, začala látka rychle hořet. Paul s Petem, namísto aby se poku¬sili požár zlikvidovat, zbaběle utekli. Naštěstí kouř kohosi zburcoval a k větší škodě nedošlo. Na stěně kamrlíku, slouží¬cího předtím chlapcům jako ložnice, objevila zato přivolaná hlídka nápis, vyvedený knotem svíčky, který odkazoval k možných pachatelům: THE BEATLES.

Hned na druhý den

ráno probudilo Brouky bušení na dve¬ře, doprovázené výkřiky „Polizei“. Teprve opakované údery přesvědčily chlapce, že tentokrát nejde o scénu z detektivky, která je obvykle budila v kině Bambi. Za dveřmi, v podkroví s palandami, kam je Eckhorn přestěhoval, stáli opravdoví policisté z masa a kostí. Hledali George Harrisona. Od kohosi dostali tip, že mládencovi není dosud osmnáct, a nemůže se tudíž zdržovat v nočních klubech po půlnoci. Nevítaní ná¬vštěvníci nahlédli do Georgeova pasu a zjistili, že jejich in¬formace byly správné. Nejpozději do čtyřiadvaceti hodin mu¬sel George Harrison opustit Německou spolkovou republiku.

Ve stejném měsíci, kdy došlo k zasnoubení Astrid a Stua, byl v blízkosti Reeperbahnu otevřen nový klub, Top Ten. Nacházel se v prostorách bývalé cirkusové arény, kde se ješ¬tě přednedávnem proháněly na koních, spoře oděné kraso¬jezdkyně. Když atrakce přestala táhnout diváky, získal mladý syn majitele Peter Eckhorn otcovo požehnání a proměnil manéž v největší taneční lokál v celé St. Pauli. První zde byli angažováni Sherridanovi Tryskáči. Když sem Beatles přišli Tonymu oplatit jeho někdejší návštěvu Indry, dostali od Eck¬horna okamžitou nabídku k angažmá. Potíž byla v tom, že smlouva, kterou spolu podepsali Williams a Koschmieder, obsahovala klauzuli, podle níž nesměli Beatles v průběhu příštích osmi měsíců přijmout jinou práci v dosahu čtyřiceti kilometrů od Kaiserkelleru. Přesto, když skončili angažmá u Koschmiedera, nechali se zlákat příkladem několika jeho dalších bývalých zaměstnanců a odešli začátkem prosince na lépe placené místo v atraktivnějším Eckhornově podniku.

V listopadu 1960 se Astrid se Stuem zasnoubili. Sutcliffe opustil šatnu, kterou sdílel v biografu společně s Johnem a Georgem, a přibyl k Voormanovi jako další podnájemník ve vile v Altoně. Vliv, který na něho Astrid měla, se projevil i ve Stuově vnějším vzhledu. Astrid mu navrhla a ušila z lesk¬lé černé kůže tříčtvrteční kabát a úzké, vypasované kalhoty, jaké nosila sama. Kluci jimi byli tak nadšeni, že si brzy pořídi¬li u jednoho krejčího v St. Pauli věrné kopie. Méně porozu¬mění projevili, když se později jednoho večera Stu objevil v Kaiserkelleru s novým účesem. Astrid ho zbavila jeho na¬horu vyčesané vlny podle anglických Teddy Boys, a na způ¬sob módního francouzského účesu, který nosila ona, padaly teď Stuovi vlasy rovnou do čela. John s Paulem se mu prý tak smáli, že se pro jistotu o pauze přečesal. Poslední slovo měla nakonec stejně Astrid. Zamilovaný Stu raději riskoval po¬směšky kamarádů a podrobil se jejímu přání. Netrvalo dlou¬ho, a v Harrisonovi získal prvního následovníka. Když trčela bujná kštice do čela také Paulovi, přidal se konečně i Lennon. Jediný, kdo nezměnil účes, byl Pete Best.

Někdy v této době vznikly také vůbec první dvě zkušební nahrávky Beatles. Allan Williams pronajal pro tento účel malé studio u hamburského nádraží, specializované na poři¬zování snímků dětí, rodinných gratulací a obdobných příleži¬tostných záznamů. Beatles, bez Sutcliffa, na nich doprovázejí Wallyho, zpěváka Stormových Hurikánů. Jednou z těchto na¬hrávek byla klasická melodie Klářiny ukolébavky z Gershwi¬novy opery Porgy a Bess, která vešla do klasického repertoá¬ru populární hudby pod názvem Summertime. Williams si odtud odnesl oba snímky na velké standardní desce, jejíž druhou stranu tvořila reklama jakéhosi místního obchodu s ko¬ženým zbožím. Přestože se tento unikátní zvukový dokument pravděpodobně nedochoval, stojí za zaznamenání. John, Paul a George ho totiž pořídili za přispění dalšího člena Stormovy kapely, bubeníka Starkeyho, jemuž krátce předtím začali jeho spoluhráči přezdívat Ringo Starr.

Brzy se Brouci stali častými hosty v domě Kirchherrových. Na oplátku přicházeli Astrid s Klausem do Kaiserkelleru v doprovodu stále většího počtu mladých exis. Ti tu měli brzy dokonce vyhražené vlastní stoly kolem pódia. Přítomnost čerstvých absolventů uměleckých škol, studentů a jejich přá¬tel vnesla do Kaiserkelleru nový prvek. Místa jako Kaiserkel¬ler, k němuž časem přibyl i blízký Top Ten, kde se svými Jets vystupoval Tony Sheridan, se podle jeho vlastních slov stáva¬la poznenáhlu jedním velkým katalyzátorem, který uspíšil průlom do celé populární hudby naší doby. Geoffrey Stokes upozorňuje, že členové Beatles i dalších anglických kapel, které je sem potom následovaly, stejně jako jejich zdejší obdivovatelé „byli první a zároveň jedinou generací, u níž emocionální exploze pubertálního období šla ruku v ruce s hudební revolucí, nazvanou rock'n'roll. V Hamburku naplni¬li tyhle proustovské ohlasy padesátých let nastřádanou trp¬kou zlostí nejspodnějších vrstev Liverpoolu a vlastní bujnou rozverností, kterou se vyznačovaly jejich flámy. Bylo prostě nemožné, aby objevili tento styl v Liverpoolu. Tam žili všich¬ni u svých rodin. Mohli se scházet a hrát spolu celou noc, ale když hudba zmlkla, vrátili se spořádaně k domácímu životu. V Hamburku prožívali jeden dlouhý, nekonečný mejdan.“

Zachycují Beatles

v jejich oblíbených ko¬žených bundách na střechách činžáků, v přístavu, v kolejišti železničních vleček v docích, nebo na seřazovacím náklado¬vém nádraží, tedy vesměs v místech nikoli nepodobných je¬jich rodnému Liverpoolu. Rozhodně však v místech, kde se žádná ze skupin tehdejší populární hudby fotografovat nene¬chávala. Snad Astrid spontánně vycítila spodní proudy, který¬mi se napájelo liverpoolské beatové hnutí. V každém případě byla první, kdo o tom vydal takto už na pohled jednoznačné svědectví. Beatles sami se přitom ochotně podřizovali jejím nápadům, protože byli fascinováni zájmem hezké a sympatic¬ké dívky, která byla navíc zcela jiná než jejich přítelkyně z Reeperbahnu. Paul McCartney ještě po letech tvrdil: „Ni¬kdo nám neudělal tak dobré fotografie jako Astrid“

„Ještě když jsem vcházela dovnitř, měla jsem strach. Vše¬chno bylo zapomenuto, jakmile těch pět začalo hrát. Nedo¬kážu vyjádřit, co jsem tehdy cítila. Něco mě prostě chytlo... Ještě tu noc jsem se zamilovala do Stuarta.“
Mezi mladými německými intelektuály a ostrými chlapci z Liverpoolu se vyvinulo oboustranné přátelství. Lennon sám tvrdil, že byli prvními Němci, se kterými se jim chtělo doop¬ravdy mluvit. Navzdory jazykové bariéře, kterou museli ¬zejména v začátcích - překonávat. Po týdnu si Astrid přinesla s sebou aparát a dovolila se, zda smí Beatles vyfotogra¬fovat. V příštích dnech je vytáhla nejednou do města a uděla¬la řadu jejich pozoruhodných snímků na pozadí typicky ham¬burských scenérií.

Letmá Voormanova

zastávka v klubu se protáhla až do zavíracích hodin. Z Kaiserkelleru vycházel už jako fanoušek Beatles. Když o svém zážitku potom nadšeně vyprávěl Astrid, dívka neprojevila přílišné pochopení pro to, že se Klaus potuloval čtvrtí St. Pauli. Pro ni, která vyrůstala ve vilové čtvrti, byl svět kolem Reeperbahn něčím, o čem se nahlas ani nemluvilo. Přitom Astrid rozhodně nebyla úzkopr¬sá. Už na škole patřila ke skupině mladých nonkonformistů, kteří si sami říkali „exis“, podle duchovní spřízněnosti s fran¬couzskými existencialisty. Jejich zájmy ovšem mířily za jiné obzory, než byly ty, které svým návštěvníkům nabízel zrovna Reeperbahn. Teprve při třetí Klausově návštěvě Kaiserkelleru se nechala Astrid zlákat jeho nadšením a šla s ním. Jejich společníkem byl další z bývalých spolužáků z akademie, mla¬dý fotograf Jiirgen Vollmer.

z domu v Altoně. Bloudil bez cíle ulicemi Hamburku, až se octl v neónovém bludišti na Grosse Freiheit. Ulice, která pro¬klamovala volnost už ve svém názvu - Velká svoboda ¬byla plná zábavních podniků. Téměř odevšad zněla hudba. Z podzemí jednoho klubu zaslechl Klaus otevřenými dveřmi zvuky, které se však lišily od ostatních.
„Vstoupil jsem dovnitř, že tam jen nakouknu. Nikdy před¬tím jsem v podobném lokále nebyl. Dole to vypadalo pěkně divoce, samí ostří hoši v kožených kalhotách a bundách. Nej¬více mě ale chytla kapela na pódiu a rámus, který vydávala. Tak jsem se uvnitř posadíl a poslouchal.“
Podnik, v němž se Klaus takto octl, byl Koschmiederův Císařský sklípek. Ti na pódiu byli Rory Storm a jeho Huriká¬ni, a Klausovi jejich hudba zněla opravdu jako přírodní živel. V mezidobí tam vystřídali Wilkieho Seniory, kteří se vrátili zpět do Liverpoolu. Naproti jeho stolu však seděla jiná parta Angličanů, kteří upoutali Klausovu pozornost.
„Upřeně jsem koukal tím směrem. Vypadali velice legrač¬ně. Na sobě měli černobílá károvaná saka. Nejsměšnější z nich, Stu, jak se později ukázalo, měl vysoko nahoru a do¬zadu vyčesané vlasy. Na nohou špičaté boty, na nose sluneční brýle. Ne zrovna opravdové sluneční brýle, ale se stejně tmavými skly, jaká v takových brýlích obvykle jsou. Pak se při¬hrnuli na pódium a mně bylo jasné, že jsou další kapelou. Spustili Sweet Little Sixteen a John k tomu zpíval. Tohle mě povalilo ještě víc než Rory. Byl jsem od nich jako zhypnoti¬zovaný.“

V roce 1960

bylo Astrid Kirchherrové dvaadvacet. Krátce předtím, než Beatles přijeli do Hamburku, ukončila studia na mistrovské škole jedné zdejší soukromé výtvarně akademie. Původně se zapsala na katedru módního návrhářství, ale nakonec odtud odcházela s diplomem umělecké fotografky. Jejím spolužákem na škole byl také syn berlínského lékaře Klaus Voorman, který přišel do Hamburku v roce 1956 stu¬dovat užitou grafiku. Po dvou letech přátelství se Klaus pře¬stěhoval do domu rodiny Kirchherrových v nedaleké Altoně. Astrid tam žila s otcem, který pracoval na ředitelství západo¬německé filiálky Pordovy automobilky, s matkou a dosud či¬lým dědečkem, majitelem dílny na hrací automaty. Spojení Astrid a Klause s osudy Beatles zavinila drobná rozmíška, k níž mezi dvojicí došlo někdy na podzim toho roku, kdy oba končili školu. Klaus se raději rozhodl vypadnout ten večer

ASTRID A KLAUS

„Ještě když jsem vcházela dovnitř měla jsem strach. Všechno bylo zapomenuto, jakmile těch pět začalo hrát.“
Astrid Kirchherrová

Od dob, kdy Beatles začínali v Hamburku, uplynula v Labi spousta vody. Řeka, dávající městu jeho kouzlo a příznačnou atmosféru, stejně jako Mersey Liverpoolu, je ale také to jedi¬né, co zůstalo beze změny. Pověstná zábavní čtvrť St. Pauli soupeří dnes o svoji pochybnou slávu s Amsterdamem, který odlákal většinu senzacechtivých turistů. Mnoho podniků z oné doby změnilo jména i majitele, nebo byly prostě uza¬vřeny. Stranou odtud - na jedné z hlavních hamburských promenád - pracuje v malém espressu světlovlasá, nakrátko ostříhaná žena. Její štíhlá postava, oduševnělý pohled tma¬vých očí i půvabný účes dávají dosud tušit někdejší krásu. Semtam se stane, že se na ni některý z návštěvníků espressa obrátí s otázkou: „Je to pravda o vás a o Beatles? A je prav¬da, že jste vymyslela pro Beatles jejich účesy?“ Astrid se většinou odvrátí a neodpovídá. Hosté z Velké Británie, s ni¬miž mluví anglicky, postřehnou však v její řeči liverpoolský přízvuk.

Domů chodili většinou ráno, a už po poledni je obvykle probudily výstřely nebo houkání policej¬ních sirén z krváků, které se odehrávaly na plátně hned za jejich „ložnicemi“. Také Paulův slib otci, že na sebe bude opa¬trný a bude se řádně stravovat, zůstal pouhopouhým slibem. Polévka, kterou zhltli v některém bistru, než šli „do hraní“, byla většinou jejich jediným teplým jídlem za celý den a noc. Nejčastěji to byly jen kukuřičné vločky zalité vlažným mlékem.
Utrmácení z dlouhých hodin hraní, nevyspalí a v častém opojení pivem, které na ně působilo tím více, čím méně jedli, našli spásný lék v tabletkách, kterým mezi sebou důvěrně říkali Prellys. Jednalo se o německý preparát Preludin, urče¬ný původně pro lidi, kteří se rozhodli pro odtučňovací kúru. Jeho vedlejším efektem byl povzbuzující účinek, který léku dodával v něm obsažený benzedrin. V prostředí, které je v St. Pauli obklopovalo, nebyl však nikdo, kdo by chlapce upozor¬nil na nebezpečí, kterému se tím vystavovali. Spíše naopak. V desítkách barů kolem Reeperbahnu se pokaždé našel někdo ochotný lék, který nebyl volně k dostání, opatřit. Brou¬kům ho dodávala nejčastěji stará toaletářka z kina Bambi. Ti ji za to oslovovali „Mutti“, aniž si uvědomovali, kolik je v tom ironie. Jediný, kdo si uchoval zdravý rozum a nenechal se zázračnými pilulkami zlákat, byl Pete Best.

Koschmiederovy putyky

byly ovšem vším jiným než něja¬kou konzervatoří. Lidé se tam chodili bavit, pít, a jak dosvěd¬čil Best, občas se i porvat. Koschmieder po neblahých zkuše¬nostech, které předtím udělal se Seniory, sice zrušil obvyklou praxi, podle níž dostávají hudebníci v německých klubech zadarmo pivo, ale to bylo málo platné. Barmanky z Indry, když nebyl Bruno přítomný, v tomhle ohledu Broukům přály. Také hosté posílali chlapcům sklenky přímo na jeviště, a to nejenom dvoudecky s pivem. Kromě toho si mohli kdykoliv koupit pití za vlastní peníze. Ke všemu toho Beatles v Ilam¬burku moc nenaspali.

Koschmieder

aby se v hnul obtížím s policií, jim pro jistotu nařídil, aby už tak nanicovaté zesilovače stáhl na minimum.
Všechno zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Noční marató¬ny v Hamburku přinutily Beatles neustále pracovat na svém repertoáru. Ten se teď, vedle hitů z americké hitparády, po¬zvolna rozšiřoval také o jejich vlastni písně. I skutečnost, že spolu Brouci hráli denně, přinesla své ovoce. Pro ně jako hudební samouky bylo tohle neustálé obehrávání repertoáru přímo „na place“ stejně důležité jako pro jiné hudebníky, kte¬ří znali noty, řádně vedené zkoušky.

Do třetice

zklamal Beatles samotný klub Indra. Koschmie¬der ho přeměnil ze striptýzového lokálu v tančírnu teprve krátce předtím. Zařízení, včetně diskrétních lampiček s červe¬nými stínidly, i klientela zůstaly stejné. Pete Best vzpomíná, že když je sem Koschmieder prvního večera před půlnocí zavedl, seděli tam všehovšudy dva lidé. Když tu o den pozdě¬ji Beatles zahajovali, bylo návštěvníků šest. Zbytek tvořila Williamsova svita u baru. Aby jim dodal kuráže, pokřikoval na ně Allan: „Dejte se do toho, hoši! Dělejte show!“ Kosch¬mieder si vytvořil z anglické fráze „make it a show“ vlastní zpotvořeninu „mak show“, doprovázenou teatrálním tleská¬ním baculatých rukou. S tímto válečným pokřikem dorážel potom nejen na Beatles, ale jak dosvědčuje Tony Sheridan, na všechny anglické kapely ve svém lokále. Vystoupení v In¬dře, při nichž se Beatles do znuděných prostitutek a jejich pasáků pustili se svými verzemi amerických rock'n'rollů, byla vším jiným, jenom ne úspěchem. Paul, který předtím chodil ve škole nějaký čas na němčinu, se rychle naučil alespoň je¬den šlágr, jímž by se vlichotil do srdcí návštěvníků Indry. Zpívalo se v něm cosi o nepoddajném srdci a byl prý tenkrát v Hamburku velice oblíben. K,e všemu bydlela nad klubem stará paní, která si věčně telefonicky stěžovala na policejním okrsku Reeperbahnu na randál, který se zezdola ozýval.

//g_speed (standardní je 320) - nastaví nebo zobrazí rychlost určitého hráče. Zejména nastavení na 1000 ústí v docela zajímavé výsledky.
/iamfool tento příkaz je nutné zapsat během jedné vteřiny, jinak nebude fungovat. Pokud se vám to podaří, dočkáte se přechodu do super tajné úrovně a také se utkáte se skrytým bossem.

Příštího rána už austin ukrajoval kilometry z širokých pru¬hů dálnic, které protínají trochu jednotvárnou, ale půvabnou holandskou krajinu. Rozlehlé pastviny se stády černobílých krav i volně se potulujících koní oddělují od obdélníkových pásů zeleninových polí a květinových záhonů stovky kanálů. Jedinými dominantami téhle věčně stejné scenérie, jimž se také Brouci jako novopečení turisté nejvíce obdivovali, jsou desítky větrných mlýnů, přeměněných většinou na rekreační objekty. Jiné vzrušení přinášely při průjezdu malebnými ho¬landskými městy potíže, které Allanovi za volantem dělala jízda v pravém pruhu i nepříliš ukáznění, avšak zato početní cyklisté, uvyklí na bezmeznou toleranci domácích šoférů.