z domu v Altoně. Bloudil bez cíle ulicemi Hamburku, až se octl v neónovém bludišti na Grosse Freiheit. Ulice, která pro¬klamovala volnost už ve svém názvu - Velká svoboda ¬byla plná zábavních podniků. Téměř odevšad zněla hudba. Z podzemí jednoho klubu zaslechl Klaus otevřenými dveřmi zvuky, které se však lišily od ostatních.
„Vstoupil jsem dovnitř, že tam jen nakouknu. Nikdy před¬tím jsem v podobném lokále nebyl. Dole to vypadalo pěkně divoce, samí ostří hoši v kožených kalhotách a bundách. Nej¬více mě ale chytla kapela na pódiu a rámus, který vydávala. Tak jsem se uvnitř posadíl a poslouchal.“
Podnik, v němž se Klaus takto octl, byl Koschmiederův Císařský sklípek. Ti na pódiu byli Rory Storm a jeho Huriká¬ni, a Klausovi jejich hudba zněla opravdu jako přírodní živel. V mezidobí tam vystřídali Wilkieho Seniory, kteří se vrátili zpět do Liverpoolu. Naproti jeho stolu však seděla jiná parta Angličanů, kteří upoutali Klausovu pozornost.
„Upřeně jsem koukal tím směrem. Vypadali velice legrač¬ně. Na sobě měli černobílá károvaná saka. Nejsměšnější z nich, Stu, jak se později ukázalo, měl vysoko nahoru a do¬zadu vyčesané vlasy. Na nohou špičaté boty, na nose sluneční brýle. Ne zrovna opravdové sluneční brýle, ale se stejně tmavými skly, jaká v takových brýlích obvykle jsou. Pak se při¬hrnuli na pódium a mně bylo jasné, že jsou další kapelou. Spustili Sweet Little Sixteen a John k tomu zpíval. Tohle mě povalilo ještě víc než Rory. Byl jsem od nich jako zhypnoti¬zovaný.“