Místní tancechtivá klientela téměř ne¬vzala neznámou kapelu bez bubeníka na vědomí. Jediné, co zde údajně vzbudilo pozornost, byl Paulův falzet, ale ten byl členům malého klubu spíše k smíchu, než aby vzbudil zájem, který ho za pár roků pronásledoval v celosvětovém měřítku.
Stejně neslavně dopadli, když se ucházeli o místo v Lathamově tančírně. Jejich výstupy tam měly vyplnit přestávku mezi tanečními sériemi skupiny „Kingsize“ Taylor And The Dominoes. Podle Philipa Normana byli prý tak špatní, že je vedení klubu odvolalo z pódia hned po druhé písničce. V jed¬nom ohledu tam však přece jenom nebyli zbytečně. Když se Dominoes opět vrátili ke svým nástrojům, všiml si Ted Tay¬lor, jehož přezdívka „Kingsize“ upomínala na zpěvákovu obrovitou postavu, platnou přes den při bourání masa u řez¬níka, jak si John s Paulem a Georgem pod pódiem cosi zuřivě škrábou na malé útržky papíru. Nakonec mu došlo, že se chlapci snaží zachytit slova písně, kterou právě zpíval. Časem si z ní John Lennon udělal parádní číslo svého repertoáru. Zpíval ji ještě rovných deset let po této příhodě na známém koncertě Plastic Ono Bandu v Torontu, když ji už předtím nahrál v roce 1965 na beatlovské album Help. Pocházela z dílny jednoho z rock'n'rollových veteránů, Larryho Wil¬liamse, a byla o Dizzy Miss Lizzy.