Přes tyto kuriózní začátky

vydalo spojení s Williamsem přece jen užitečné plody. Jednoho dne se na jeho doporučení a s vlastní bicí soupravou objevil v bytě v Gambier Terrace maličký Tommy Moore, a hoši rychle poznali, že lépe si ještě s nikým jiným nezahráli. Plácli si, přestože byl starší než oni a George, kterého od Tommyho dělilo devět roků, na něj vždycky pohlížel jako na starého chlapa. Přes den řídil Tom¬my vysokozdvižný vozík s basami lahví v místní sodovkárně, odpoledne po práci a semtam i večer, když měli černošští virtuózové na steel drum volno, hrál s kluky.
Williams o sobě později s oblibou tvrdil, že byl prvním promotérem beatového klubu v Liverpoolu. Svým způsobem měl pravdu, přestože se jeho beatové produkce odehrávaly převážně odpoledne. Později proslavená Jeskyně tenkrát stá¬le ještě patřila tak trochu fanatické sektě vyznavačů neworleanské jazzové víry. A pravdou je i to, že vedle Johnovy kape¬ly prošli Jacarandou takřka do jednoho všichni, kteří měli už zanedlouho stanout na výsluní britského rocku. Jako vesměs pokaždé, když se rodí nějaká velká věc, žádný z tehdejších hudebníků ani návštěvníků suterénního lokálu si nebyl vědom toho, že by se právě tady rodilo něco historického. Na to byly podmínky v Jacarandě až moc skromné, a nyní - po čtvrtstoletí - téměř k nevíře. Nebyly tam například ani mik¬rofony. Oceloví kouzelníci odněkud z Trinidadu či z Jamajky je prostě ke svým produkcím nepotřebovali, a opatrný pan šéf nebyl do něčeho podobného ochoten investovat. Když naši hrdinové chtěli, aby bylo jejich zpěv aspoň trochu slyšet, přemluvili dvě stálé návštěvnice, které potom oddaně klečely před Johnem a Paulem a držely v rukou příruční mikrofony, donesené chlapci z domova. Tommy Moote vzpomíná, že ani těch. mizerných pět šilinků za vystoupení nebylo pravidlem. Byly dny, kdy jediným projevem Williamsova uznání a štěd¬rosti byl talíř fazolí s toastem a láhev coca-coly.