To, co u Shustera mělo podobu zdrženlivé okrajové po¬známky k vyskytujícím se kuloárním klípkům, se v dalších dnech stalo červenou nití veškerých článků o rozpadu Beat¬les. Hunter Davies, autor oficiální, členy skupiny autorizova¬né biografie Beatles, napsal už další den v britských Sunday Times zcela jednoznačně: „Jestliže tam byl jeden jediný zá¬klad veškerých neshod, jsem přesvědčen, že to byl příchod Yoko.“ McCartney sám se v interview pro News Of The World snažil ulomit hrot příliš vyhraněným a zjednodušují¬cím komentářům v prohlášení: „Bez ohledu na důvody, pro které jsme se rozešli, zůstáváme stále ještě navzájem velice spojeni. Jsme jenom čtyři lidé, kteří se na celou beatlemánii dívali zevnitř, a jako takoví zůstáváme svázáni navždycky, ať se přihodí cokoli.“ Zpravodaj Associated Press v Londýně David Lancashire se ovšem raději chytil Daviesových argumentů a s prohnanou žurnalistickou obratností z nich učinil zdánlivě autentický Paulův výrok v nadpisu článku, kter na druhý den uveřejnil v New York Post: KDYŽ VEŠLA YOKO, McCARTNEY ŘEKL, Ó, NE!‘
Zbylí Beatles se sice pro nejbližší dny zdrželi vlastních ko¬mentářů, o to urputnější byla však žabomyší válka, která mezi nimi vypukla později. Provázely ji desítky vzájemně se osočujících novinových rozhovorů, poťouchlé invektivy v textech písní i nesčetná řada soudních stání, na níchž bývalé Beatles zastupovaly celé gangy právníků. „Posthumně“ vyšlo měsíc po Paulově oznámení ještě poslední, rozpačité album, které Klein uvedl na trh s obsáhlou brožurou s množstvím barevných fotografií, vše za neskutečně horentní sumu tří li¬ber. Jeho pořadové číslo třináct i název Let It Be se tak spojily do jediného symbolu, který jim dával za pravdu přinejmen¬ším v tom, že doba vzájemné spolupráce čtveřice nejspíše přezrála a semínka z plodů beatlovské jabloně by mohla v budoucnu rodit ovoce samostatně, každé v jiném sadu.
Ve stejné době zbývaly muži, který byl označován prvním beatle-premiérem britské vlády, pouhé dva měsíce pobytu v Downing Street č. 10. Povzbuzen přechodnou stabilizací libry a slibnými průzkumy veřejného mínění, vyhlásil Harold Wilson sebevědomě na čtvrtek 18. června 1970 nové parla¬mentní volby. Proti všem předpokladům na Wilsonovu otáz¬ku „kdo bude stát v čele příští britské vlády?“, odpověděli večer téhož dne britští voliči, že beatle-premiér už to nebude. Wilsonovy volební sliby se tak rozplynuly jako kouř z proslu¬lé sbírky jeho dýmek a ostrovní říše opět nastoupila tradičně tvrdý kurs toryovské politiky, která současně s labouristický¬mi reformami pohřbila také beatlovského ducha šedesátých let.