Tato ve skutečnosti labutí píseň Beatles zůstává ovšem především mistrovskou vizitkou jejich skladatelskych i in¬terpretačních kvalit, jakých populární hudba dosahuje jen vý¬jimečně ve svých vrcholných projevech. Lubomír Dorůžka v brožuře, doprovázející supraphonské licenční vydání Abbey Road, o desce v roce 1972 napsal: „Má jednoduché písničky, které jsou schopny samostatného života, i plochy, které půso¬bí uceleně a probíhají jedním tahem... Je v ní nezávazná hravost, říkánky, které patrně nemají jiný smysl než pobavit, i místa, v nichž vnímavý posluchač vycítí něco jiného, hlubší¬ho... Stačí poslouchat, abychom pochopili, že tady jde o něco jiného než o narychlo spíchnuté popěvky, které vní¬máme jen na půl ucha a současně je zapomínáme. Že se tu prostředky, které jsou zejména mladým posluchačům blízké, podařilo říci něco o skutečnosti tohoto světa a života na něm, že se podařilo poodhrnout i záclonu uměleckého. poznání, jíž se pop music nedotýká právě často...“