Yoko Ono měla tehdy dvaatřicet. Narodila se v roce 1934 v Tokiu v zámožné rodině finančníka, působícího tenkrát ve funkci ředitele odbočky Jokohamské banky v San Francisku. Když byly děvčátku dva roky, následovala s matkou otce do Kalifornie, ale po vypuknutí americko-japonské války se ro¬dina v roce 1941 vrátila do vlasti. O deset let později se do Spojených států znovu přestěhovali, když byl otec Yoko jme¬nován prezidentem newyorské filiálky Tokyské banky. Yoko studovala filozofii a umění na koleji Sarah Lawrenceové, ale ve třiadvaceti zanechala k pramalé radosti rodičů školy a provdala se za avantgardního klavíristu a skladatele Tischi¬ho Ichiyananagiho. Vyděděná, protloukala se s manželem newyorskou bohémskou čtvrtí Greenwich Village, a přičichla přitom takřka ke všemu, co zrovna hýbalo avantgardním kumštem: od off-broadwayského divadelního ansámblu Li¬ving Theater, jehož verzi Brechtovy Antigony jsme kdysi zhlédli i v Praze, stejně jako Cunninghamův experimentální balet s provokativní hudbou Johna Cage, až po misionáře hnutí „podzemního kina“, sdružené ve Skupině nového ame¬rického filmu (NAC) v čele s Jonasem Mekasem a pop-artis¬tou Andym Warholem, jehož slavný snímek Sleep (Spánek) z roku 1963 nabízel zvláště trpělivým divákům šestihodino¬vou podivanou na spícího a chrápajícího muže v posteli. Yoko Ono si odtud odnesla sklon k obdobnému šokování návštěvníků svých happeningů, výstav a tanečních produkcí, z nichž jedna se dokonce dávala v Carnegie Hall. Jeden z je¬jích „koncertů“ ve známém jazzovém klubu Village Gate zprostředkovával nevěřícím posluchačům pomocí reproduk¬torů zvuky, snímané zvláště citlivými mikrofony na přilehlých toaletách.

Lennon, zaměstnaný po návratu z Indie přípravami př횬tího gramofonového projektu Beatles, poslal Cynthii na čtrnáctidenní dovolenou společně s Jenny Boydovou a kou¬zelným Alexem Mardasem do jeho vlasti na jihu Evropy. Drobné i vážnější rozmíšky mezi Lennonovými byly teď v Kenwoodu na denním pořádku.
Cynthia přijala Johnův návrh s úlevou, že se alespoň na pár dní ocitne z dosahu sužující atmosféry jejich honosného ro-dinného síla. Když se začátkem května vrátila z Řecka, za¬stihla v kuchyni Johna v koupacím plášti, snídajícího ve spo¬lečnosti drobné Japonky, oblečené do jejího vlastního župa¬nu. O pár dnů později si John s manželkou vyměnili v bráně Kenwoodu poslední polibek a Cynthia odjela s pětiletým Ju¬lianem v doprovodu své matky do ltálie.
V době, kdy obě ženy poprvé stanuly naproti sobě tváří v tvář, se Lennon znal se svou japonskou partnerkou už půl-druhého roku. Poznal ji začátkem listopadu 1966 v avant¬gardní galérii Indica, která byla jedním z vyhlášených lon¬dýnských center podzemního umění. Jejím vlastníkem byl mladičký absolvent cambridžské univerzity malíř John Dun¬bar, prožívající právě rozpad svého krátkého manželství s tehdy devatenáctiletou zpěvačkou Marianne Faithfullovou. V Dunbarově galérii se tou dobou potkávali například avant¬gardní režisér Roman Polaríski, ověnčený čerstvými úspěchy svých drastických filmových dramat Repulsion a Cul-de-sac, s vůdčí básnickou osobností americké beat generation Alle¬nem Ginsbergem, ale i členové Rolling Stones, z nichž si Ma-rianne posléze zvolila Micka Jaggera za svého příštího život¬ního partnera. A samozřejmě nechyběly v tomto bludišti sku¬tečných i domnělých géniů ani nejroztodivnější figurky, obdařené spíše osobním kouzlem a výmluvností než oprav¬dovými schopnostmi a talentem. Právě tady už předtím Len¬non poznal Reka Mardase. Dunbar také osobně pozval Len¬nona, aby si ještě před oficiálním otevřením přišel prohlédnout výstavu japonské avantgardistky, nazvanou „Nedokon¬čené malby a objekty Yoko Ono“.
„Procházel jsem se po galérii a uviděl jsem žebřík. Vylezl jsem po něm nahoru a tam byla lupa. Podíval jsem se skrz ni a přečetl si nápis ANO. Tenkrát bylo ,avantgardní‘ rozmlátit piano kladivem, rozbít sochu a podobně. Všechno bylo anti¬anti- anti- anti. Bylo to nudné negativní blbnutí. Jenže já uviděl to ANO a řekl jsem si, že ještě chvíli v té galérii plné jablek a hřebíků zůstanu. Byl tam taky nápis ZATLUČTE HŘEBÍK, a tak jsem se zeptal: ,Můžu si zatlouct hřebík?‘ Ale Yoko řekla, že ne, protože vernisáž výstavy byla až druhý den. Pak k ní ale přišel Dunbar a pošeptal jí: ,Nech ho, ať si zatluče hřebík. Je to milionář. Kdo ví, možná pak něco koupí.‘ Chvilku o tom debatovali a nakonec Yoko řekla: ,Okay, mů¬žete si zatlouct hřebík, ale bude vás to stát pět šilinků.‘ A já - chytrák - povídám: ,Dobře. Dám vám pět imaginárních šilinků a zatluču si imaginární hřebík.‘, A v tu chvíli jsme se vlastně potkali.“

Když tento sedmnáctý singl skupiny v půlce března vyšel, Beatles už měsíc rozjímali. Do Rišikeše na březích posvátné řeky Gangu, sídla „ošramu“ jejich proroka, kde se měli očistit od všech nepravostí a stát se novými lidmi, cestovali zprvu letadlem, potom terénními vozidly, na oslech a nakonec i p욬ky. Karavanu, poprvé doslova hodnou tohoto označení, tvo¬řili teď John s Cynthií, George s Pattií a její sestrou Jenny a řeckým „vynálezcem“ Alexisem Mardasem. Manželé Star¬keyovi a Paul s Jane je následovali brzy potom. V Maharishi¬ho kupodivu zcela evropsky zařízeném táboře se setkali s Mikem Lovem z Beach Boys, jazzovým saxofonistou a flét¬nistou Paulem Hornem, s americkou filmovou hvězdou Miou Farrowovou a její sestrou i s písničkářem Donovanem, který s sebou přivezl za účelem ozdravění duše i svého manažera. Zbytek osazenstva tvořili druhořadé americké herečky, zkra¬chovaní studenti, několik švédských vdov a vůbec osudem různě potrefení lidé, kteří zrovna měli na to, aby si zaplatili vlastního indického mystika.
Ringo s Maureen vydrželi meditovat pouhých deset dnů. Novinářům po návratu do Londýna sdělili, že kořeněná indic¬ká strava působila Ringově choulostivému žaludku potíže. Kamarádům řekl, že v Maharishiho „ošramu“ to zdaleka ne¬bylo tak zábavné jako na letních táborech, kam kdysi jezdíval s Hurikány. Skutečnou příčinou jejich odjezdu byla nej¬spíš Maureenina hrůza ze spousty dotěrného hmyzu i fakt, že je v Londýně čekalo jejich sotva půlroční miminko. Paul s Jane to vzdali po šesti týdnech. Reportéry v Heathrow odbyti nicneříkajícím prohlášením, že se jim chtělo domů. Do třetice opustili předčasně prorokovu svatyni i oba z nejpra-vověrnějších žáků John a George se svými manželkami.
„Udělali jsme chybu. Maharishi je lidský. Zprvu jsme si mysleli, že není...,“ přiznal po návratu zklamaně Lennon a George Harrison dodal: ,,Skoncovali jsme s ním.“
Teprve po letech vyšlo na.jevo, že ona „chvíle, kdy se uká¬zalo, že císař je nahý“, jak to diplomaticky formuloval Len¬non ve svém posledním interwiev, nadešla v okamžiku, kdy jejich protřelý řecký kamarád vyzvěděl od jedné z americ¬kých frekventantek transcendentálního kursu, že svatý muž si v soukromí dopřává nádavkem k vegetariánské stravě peče¬ná kuřata, a navíc útěcha, kterou jí poskytoval, nebyla zdale¬ka jenom duchovní. Jediným opravdovým přínosem indické¬ho dobrodružství Beatles bylo, že zde vzniklo několik nových písní pro chystané album. V jedné z nich oslovoval Lennon mystickou Sexy Sadii narážkami, které se více než kohokoli jiného týkaly právě jejich ještě donedávna zbožňovaného guru.
„Sexy Sadie, cos to udělala / Ze všech jsi šašky nadělala / ... Sexy Sadie, oh, cos to provedla / Sexy Sadie, zkazila jsi pravidla...“

Jablko odstartovalo svoji činnost vskutku svérázným způ¬sobem. V prosinci 1967 otevřeli Beatles s halasnou reklamou v přítomnosti novinářů a možná více než stovky svých přátel, ale i desítek hochštaplerů, kteří tady vytušili svou šanci, Ap¬ple Boutique. „Krásné místo, kde se budou prodávat jenom samé krásné věci,“ jak se sami mezi sebou ujišťovali. Včetně jejich dosavadních i příštích desek. Někteří z hostů se na tu maškarádu také jaksepatří vyparádili. Nechyběly u toho šaškovské plandavé kalhoty, kostkovaná rozevlátá saka, pruho¬vané šály, falešné papírové nosy a obličeje nalíčené divadel¬ními šminkami. Proč ne? Beatles obětovali jenom na zařízení interiéru jejich „krásného“ krámu astronomickou částku 100 000 liber. Dvojnásobně víc, než stálo celé nahrávání Seržanta Pepře
Kdyby slavný Doylův hrdina nebyl fikcí, odložil by v pro¬slulém přízemním pokoji v Baker Street, vzdáleném pouze několik metrů od Jablečného krámu, housle a řekl by svému společníkovi: „Tohle by se za života pana Epsteina nemohlo stát. Půjdeme se na to podívat, milý Watsone.“
Protože však žádný Sherlock Holmes ani kdokoli jiný včas nezasáhl, Beatles pokračovali ve svých ztřeštěnostech vesele dál. Budovu na rohu Baker a Paddington Street, kde v příze¬mí sídlil jejich boutique, nechali na návrh svých holandských přátel pomalovat studenty výtvarné akademie - ke zděšení všech nájemců okolních domů - psychedelickými motivy, jaké už delší dobu zdobily Lennonův rolls royce. Paul, který sem docházel každé ráno osobně dohlížet na pokračování prací, přitom nešetřil radami. Když odpoledne přišel John, obdrželi nešťastní malíři naprosto odlišné instrukce. Nakonec z toho byla příšerná ženská, jakási indiánská příbuzná Lucy z oblohy s démanty v nepřirozeném posezu, kterou museli na zásah městské rady beztoho začas odstranit.
Za první půlrok existence svého boutique v něm Beatles utopili téměř dvě stě tisíc liber. Ale jelo se dál! Kromě vlastní gramofonové společnosti, spjaté ovšem s koncernem EMI, koupili za dalšího „půl melounu“ v Saville Row nádherný pě-tiposchoďový dům, v němž se kdysi milovali lord Nelson s lady Hamiltonovou. Teď měl sloužit za administrativní centrum celého jablečného trustu Beatles, který se den za dnem měnil v marmeládu. Jeden řecký kouzelník, kterého angažovali jako specialistu na elektroniku, jim sliboval, že vybuduje v Saville Row nejmodernější nahrávací studio svě¬ta. S dvaasedmdesátistopým (!) magnetofonem, proti němuž se mohli jít v Abbey Road se svým „osmistopákem“ klidně vycpat. Naprostý převrat v gramofonovém oboru a současně stoprocentní pojistku proti rozmnožujícímu se pirátskému kopírování desek na pásky a kazety mělo přinést elpíčko ve tvaru jablka, které znemožňovalo podobné praktiky. New¬yorská pobočka Apple Corps umístila pro změnu své kance¬láře na čínské džunce, zakotvené na řece Hudson. O něco později si dokonce na King's Road, jejíž „chic“ ovzduší sou¬peřilo s věhlasností Carnaby Street, otevřeli Beatles i vlastní krejčovství.
Novodobí podnikatelé, jimž se co do výstřednosti vyrovnal asi málokdo, se mezitím rozhodli následovat svého indického věrozvěsta Maharishiho přímo do jeho země zaslíbené. Ge¬orge Harrison přebýval v Indii už měsíc předtím v lednu 1968. Po Lennonovi, který účinkoval v Lesterově filmu, Rin¬govi, který si na sklonku minulého roku zahrál svou první nebeatlovskou roli perverzního zahradníka ve filmové sexy komedii Candy, a Paulovi, autorovi filmového soundtracku k The Family Way, zbýval - pokud šlo o samostatné projek¬ty mimo skupinu - už jen George. Režisér Joe Massot, který jej angažoval ke zkomponování hudby k svému celovečernf¬mu filmu Podivná zeď (Wonderwall), mu ponechal zcela vol¬nou ruku. Harrison toho využil k odjezdu do Bombaje, kde ve studiích tamní odbočky EMI nahrál doprovod k filmu s hudebníky, které předtím poznal během studií u Shankara. Konečná verze byla potom zkompletizována ve studiu Tri¬dent v Londýně za spoluúčasti anglických hudebníků. Harri¬sonova hudba k Podivné zdi byla také první dlouhohrající deskou, jejíž etiketu zdobilo vpůli rozkrojené jablko - sym¬bol Apple Records. Jednoho z podniků mateřské Apple Corps, na jejíž koruně vyrážely stále nové a nové větve, skr¬ze něž neviděli marnost svého počínání nejenom Beatles, ale také četní ředitelé a jejich náměstci, kteří pocházeli z větší části z okruhu bývalých liverpoolských kamarádů, včetně někdejšího člena Quarrymen Petera Shottona. V Bombaji na¬hrál George mimochodem i základ k písni The Inner Light vydané na singlu, jehož první stranu tvořil Paulův odvaznický rock'n'roll Lady Madonna s přítomností saxofonové sekce v čele se známým jazzmanem Ronniem Scottem, jemuž jsme několikrát tleskali i v pražské Lucerně.

Správní rada firmy, do jejíhož čela teď zasedl Brianův mladší bratr Clive, se o tom dozvěděla až na svém prvním zasedání svolaném narychlo po Epsteinově smrti. Brian už na jaře minulého roku, tedy ještě před neblahými filipínským událostmi, podepsal v Paříži smlouvu s Robert Stigwood Organization, podle které přejde do jejího vlastnictví 51 % akcií NEMS Enterprises a rozhodující podíl na řízení firmy za odstupné ve výši půl miliónu liber. Brian už tenkrát pomýšlel na to, že se po vypršení svého pětiletého kontraktu s Beatles stáhne do ústraní a odejde do Španělska, kde se chtěl věnovat promotérství býčích zápasů. Jako by už vytušil směr cesty, kudy se budou Beatles v budoucnu ubírat. Sám pro sebe nenacházel na této cestě místo. Jestliže v tomhl ohledu se Epstein podcenil, docela reálně odhadl schopnosti mladičkého Stigwooda, jeho inteligenci i nos na orientaci v džungli, které se říká showbyznys. Stigwoodova kariéra završená v příštích dvaceti letech grandiózními úspěchy nejenom Bee Gees, Cream, Graham Bond Organization a dalšími ovečkami jeho stáje, ale především jeho superprodukcemi Webberových muzikálů Jesus Christ Superstar a Evita i hollywoodských filmů, z nichž jsme u nás viděli Horečku sobotní noci, dala tomuto Epsteinově odhadu za pravdu.
Podle tehdejšího pařížského ujednání měli Stigwood s Shawem rok na to, aby sehnali peníze. Podle pozdější doho¬dy jím tuto lhůtu Epstein prodloužil do září 1967. Pro sebe si v nových poměrech zatím vymínil exkluzívní zastupování Be¬atles a Cilly Blackové. Ale bylo zde září, a Epsteinovo tělo odpočívalo na židovskérri hřbitově Longlane v Liverpoolu. Beatles šíleli.
„Nejsme žádná nemovitost, aby nás mohl kdokoli komuko¬li prodat,“ ohrazoval se Paul a měl v tomto bodě nepochybně pravdu. „Ani Robertu Stigwoodovi, ani královně Matce.“
Clive Epstein se nakonec dohodl se Stigwoodem na kom¬promisním řešení. Účast Stigwoodovy organizace v NEMS Enterprises měla trvat jen do doby, než se její firma se Sha¬wem postaví na vlastní nohy. Ale Beatles vycítili v té chvíli ideální příležitost zbavit se jednou provždy čachrování se svými talenty. Z této příležitosti se zrodila jejich vlastní nová společnost, na kterou se rukou nerozdílnou zavázali přispívat osmdesáti procenty svých příjmů.
Beatles se ovšem už tenkrát cítili intelektuály a umělci. Ni¬koli obchodníky. Dokonce pouhá zmínka o obchodech v nich vyvolávala nepříjemné pocity. A protože jim nevoněla ani samotná slova „obchod, firma, podnik“, nazvali svou společ¬nost jménem, které bylo podle jejich úsudku mnohem hezčí a něžnější: Apple (Jablko). A navíc se rozhodli proměnit své podnikání v zábavu. Což bylo nakonec jediné předsevzetí, jemuž dostáli ve všem všudy. Přestože zlí jazykové tvrdili, že četba obchodních výkazů nové společnosti Apple Corps po¬skytovala čím dále tím méně důvodů k alespoň spokojeným úsměvům, když už ne k nadšení. Paul McCartney, vynikajíci zpěvák, dobrý basový kytarista a jeden z nejlepších skladate¬lů a textařů, jakého populární hudba kdy měla, nyní navíc ještě samorostlý hospodářský expert, tomu říkal „západní forma komunismu“.

Všechny typické znaky Harrisonova skladatelského ruko¬pisu včetně názvuků na indickou hudbu nesla jeho píseň Blue Jay Way odehrávající se přímo v kalifornském Los Angeles a pojmenovaná také podle jedné z jeho strmých ulic. Kolek¬tivně všichni čtyři Beatles se podepsali v Magical Mystery Tour pod jedinou instrumentálku, kterou během trvání skupi¬ny natočili - Flying neboli Létání. Je svědectvím o tom, že i Beatles, byť ve srovnání s jinými málokdy, přece jen sáhli někdy vedle. Slyšíme v ní Lennonův melotron a pro toto období pro ně charakteristické zvukové efekty včetně retro¬grádního chodu magnetofonového pásku. Jinými slovy ¬v tomto tuctovém blues nechtěně vyjádřili totéž, co celým svým filmem: za hodně peněz málo muziky.
Se všemi ostatními potížemi, jejichž první symptomy neby¬ly skrze euforii stále ještě fantastických úspěchů Beatles znát, ale které se už přesto měly brzy dostat na povrch, to bylo několikanásobně horší než s propadákem jménem Magical Mystery Tour. To byla alespoň švanda, při níž si všichni její aktéři včetně Beatles samotných náramně užili a notně se zasmáli. Problémy, které je čekaly, byly ovšem realitou. Beat¬les při jejich řešení osvědčili pro tuto realitu asi tolik zdravé¬ho rozumu jako při natáčení Tajemného čarovného zájezdu. Kromě muže, který už nebyl mezi živými, nikdo nevěděl, jak velké tyto problémy jsou a kam až sahají. V den Epsteinovy smrti kotvila v přístavu v Monte Carlu jedna ze stovek luxusních jachet, které se napohled od sebe lišily jen jmény na přídi. Její světlovlasý nájemce, třiadvacetiletý Australan Robert Stigwood, zde právě dával oběd na počest dokončení první dlouhohrající desky klientů jeho organizace, skupir Bee Gees. Stigwood, bratři Robin, Maurice a Barry Gibbov kytarista Vince Melouney, bubeník Colin Peterson a spousta pozvaných děvčat se příjemně a nenuceně bavili. Kvečeru vyslal Stigwood svého tajemníka na břeh, aby zavolal do Londýna, co je nového. Družnou a hlučnou zábavu přerušil náhle výkřiky z přístavního mola: „Brian je mrtev! Brian je mrtev!“ O několik hodin později dorazil na palubu jachty malý nervózní mužík, Stigwoodův společník a poradce v finančních otázkách David Shaw. Další láhve šampaňského, které tu noc spolu vypili, už nebyly na počest Bee Gees. Mladý Australan i jeho starší, mnoha finančními skandály protřelý partner se v tu chvíli stali vlastníky rozhodujícího podíli v NEMS Enterprises včetně Beatles.

Lennon přispěl do filmu Magical Mystery Tour v I Am The Walrus pravděpodobně nejzašifrovanějším textem, jaký na¬psal za celý svůj život. Už počáteční oslovení „Já jsem on a ty jsi on jako ty jsi já a / my jsme všichni spolu“ naznačuje, že nepůjde o žádnou selanku. Lennonovské vzrušené vize se tu řítí na posluchače jako lavina: „Žlutý vanilkový krém ukapá¬vá z mrtvých očí pejska... velebníčkovo kluku, jsi ošklivá holka / zapni si dole kalhotky... Pšeničné sardinky se šplhají na Eiffelovku...“ Na konci každé sloky vykřikuje John: „Jsem z vajec, jsem z vajec / Oh, jsem mrož,“ a následuje série onomatopoických citoslovců. Zpívá se tu také o Krišno¬vi, Edgaru Allanu Poeovi a nechybí ani připomínka Lucy. Znovu se vznáší na nebi, ale bez oné diamantové scenérie. Prostě teď lítá na koštěti. Lennon nám na sklonku života poskytl klíč k této šarádě odkazem na Carrollovu báseň Mrož a tesař z Alenky v kraji divů:
„Nikdy mě nenapadlo, že Lewis Carroll pojednává v této překrásné básničce o kapitalismu a socialismu. Nikdy jsem se nesnažil zjistit, co tím vlastně myslel, jako to dělají někteří lidé s písněmi Beatles. Později jsem si to znovu přečetl a uvě¬domil jsem si, že mrož je zlo a tesař představuje dobro. Po¬myslil jsem si: ,Zpropadeně. Vybral jsem si toho nesprávné¬ho. Měl jsem zpívat Jsem tesař..‘“
Toto pozdní vysvětlení nijak nevylučovalo předchozí auto¬rův komentář, který říkal stručně: „Nacpal jsem do toho vše¬chny verše, co mě zrovna napadly.“ Alespoň jako varovné připomenutí těm, kteří v jejich písních hledali hlubokomyslné významy za každou cenu a srovnávali poetiku beatlovských textů s Jamesem Joycem nebo T. S. Elliotem, stojí za ocito¬vání. Stejně jako jiná Lennonova slova, v nichž se vyjádřil k seržantovské písni o cirkusové benefici pro pana Kitea: „Poskládal jsem k sobě spoustu slovíček a pak jsem k nim připoskládal nějaký ten rámus.“
Snímek 1 Am The Walrus je ovšem pozoruhodný i po hu¬dební a zvukové stránce. Přestože samotný nápěv, spíše vy-právěný než melodicky vystavěný, těží jen z prostinkého nápadu na dvou tónech, které v písni převládají. Téměř polo¬vinu z rovných sto tónů, které zazní v každé sloce písně, tvoří kvinta a její nebezpečná sousedka, zvětšená kvarta. Lennon nejspíš podvědomě prokoukl její zvláštní povahu, kterou středověká hudební teorie oklasifikovala nálepkou „diabolus in musica“ - ďábel v hudbě. K ďábelské atmosféře snímku ovšem přispělo také aranžmá George Martina, ponechávající Beatles prostor k dalšímu experimentování se zvukovou ko¬láží. Kromě doprovodných smyčců a v závěru také sboru Mi¬chaela Sammera v něm použili i rozhlasového vysílání BBC, kde podle Lennonových vzpomínek dávali zrovna nějakého Shakespeara.
Kalifornská inspirace, která nepříliš šťastně ovlivnila cel¬kovou ideu filmu, nakonec vydala v jeho nejvíce psychedelic¬ké scéně jednu z nejkrásnějších McCartneyho písní vůbec.
„Promiňte,“ obrátí se předtím jeden z pasažérů, drobný mu¬žíček s fotoaparátem, k Paulovi. „Kdybyste dovolil, rád bych si vyfotografoval vaši mladou paní.“
„Dobře,“ odpoví Paul a souhlasí i jeho společnice, o níž právě byla řeč, půvabná Maggie. A zatímco fotoaparát pana Jiříčka zpracovává vyhlédnutou kořist, propadá se Paul do snu a na pozadí onoho nešťastného pahorku na francouzské Riviéře zpívá baladu o osamělém bláznu na kopečku - Fool On The Hill.

Hodinový barevný Magical Mystery Tour byl premiérově, uveden televizní stanicí BBC o vánočních svátcích 26. prosin¬ce 1967. Jeho uvedení v tomto termínu všeobecné rozpaky diváků i kritiky možná ještě znásobily, takže nakonec muselo poněkud ustoupit i McCartneyho přehnané sebevědomí. „Jestliže se na to budeme dívat jen jako na vánoční poba¬vení, tak se to nepovedlo. Otec mi tuto špatnou zprávu dnes ráno přinesl jako zosobnění pohromy. Možná že mají pravdu noviny, možná my.“
Hravost, fantazie a přirozenost, které dýchaly z gramofo¬nového Seržanta, působily na televizních obrazovkách chao¬ticky. Namísto slibovaného vzrušení čekala na diváky nuda. Opepřit film, který chtěl být jenom jejich, svěžím duchem alba se Beatlům nepodařilo.
Jediné, co přestálo nezdar samotného filmu, byly nové pís¬ně. Některé z nich dokonce patří k tomu nejlepšímu, co z je¬jich autorské dílny vyšlo. V Anglii bylo šest z nich vydáno na dvojalbíčku EP s bohatě vypravenou přílohou. Titulní Magi¬cal Mystery Tour měla zopakovat úvodní rozvernou náladu z alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band Je slibným uví¬táním pestré společnosti účastníků čarovného zájezdu před nastoupením do připraveného žlutomodrého autobusu ústy jejich průvodce Veselého Jima, kterého zpívá Paul. Nechybě¬jí ani obvyklé reklamní slogany cestovních kanceláří: „Dosta¬ne se vám všeho, co potřebujete,“ a jinde „Spokojenost ga¬rantována“. A dokonce ani ryčné trubkové fanfáry, jak se na parádní vstupní číslo sluší a patří. S výmluvností, hodnou sabinovského principála z Prodané nevěsty, vyzývá Paul účast¬níky čarovného výletu i ve skladbě Your Mother Sould Know: „Pojďme si všichni zatancovat při písničce / která byla šlág¬rem ještě předtím / než se tvá matka narodila / Dokonce o moc a moc dříve / ale tvá matka by ji měla znát.“ Paulovo piano k tomu pěkně dusá v rovných čtvrtkách a posluchač by si při té nekomplikované, odlehčené muzice opravdu snad nejraději zatančil. Stejně jako si při ní ve finále filmu, inspiro¬vaném tanečními sekvencemi z amerických filmových muzi¬kálů Busby Berkeleyho, zahopsali Beatles. Dokonce zde odložili své květinové úbory a oblékli se na to do bílých fra¬ků, ozdobených ovšem květinou aspoň na klopách.