Lennon, zaměstnaný po návratu z Indie přípravami př횬tího gramofonového projektu Beatles, poslal Cynthii na čtrnáctidenní dovolenou společně s Jenny Boydovou a kou¬zelným Alexem Mardasem do jeho vlasti na jihu Evropy. Drobné i vážnější rozmíšky mezi Lennonovými byly teď v Kenwoodu na denním pořádku.
Cynthia přijala Johnův návrh s úlevou, že se alespoň na pár dní ocitne z dosahu sužující atmosféry jejich honosného ro-dinného síla. Když se začátkem května vrátila z Řecka, za¬stihla v kuchyni Johna v koupacím plášti, snídajícího ve spo¬lečnosti drobné Japonky, oblečené do jejího vlastního župa¬nu. O pár dnů později si John s manželkou vyměnili v bráně Kenwoodu poslední polibek a Cynthia odjela s pětiletým Ju¬lianem v doprovodu své matky do ltálie.
V době, kdy obě ženy poprvé stanuly naproti sobě tváří v tvář, se Lennon znal se svou japonskou partnerkou už půl-druhého roku. Poznal ji začátkem listopadu 1966 v avant¬gardní galérii Indica, která byla jedním z vyhlášených lon¬dýnských center podzemního umění. Jejím vlastníkem byl mladičký absolvent cambridžské univerzity malíř John Dun¬bar, prožívající právě rozpad svého krátkého manželství s tehdy devatenáctiletou zpěvačkou Marianne Faithfullovou. V Dunbarově galérii se tou dobou potkávali například avant¬gardní režisér Roman Polaríski, ověnčený čerstvými úspěchy svých drastických filmových dramat Repulsion a Cul-de-sac, s vůdčí básnickou osobností americké beat generation Alle¬nem Ginsbergem, ale i členové Rolling Stones, z nichž si Ma-rianne posléze zvolila Micka Jaggera za svého příštího život¬ního partnera. A samozřejmě nechyběly v tomto bludišti sku¬tečných i domnělých géniů ani nejroztodivnější figurky, obdařené spíše osobním kouzlem a výmluvností než oprav¬dovými schopnostmi a talentem. Právě tady už předtím Len¬non poznal Reka Mardase. Dunbar také osobně pozval Len¬nona, aby si ještě před oficiálním otevřením přišel prohlédnout výstavu japonské avantgardistky, nazvanou „Nedokon¬čené malby a objekty Yoko Ono“.
„Procházel jsem se po galérii a uviděl jsem žebřík. Vylezl jsem po něm nahoru a tam byla lupa. Podíval jsem se skrz ni a přečetl si nápis ANO. Tenkrát bylo ,avantgardní‘ rozmlátit piano kladivem, rozbít sochu a podobně. Všechno bylo anti¬anti- anti- anti. Bylo to nudné negativní blbnutí. Jenže já uviděl to ANO a řekl jsem si, že ještě chvíli v té galérii plné jablek a hřebíků zůstanu. Byl tam taky nápis ZATLUČTE HŘEBÍK, a tak jsem se zeptal: ,Můžu si zatlouct hřebík?‘ Ale Yoko řekla, že ne, protože vernisáž výstavy byla až druhý den. Pak k ní ale přišel Dunbar a pošeptal jí: ,Nech ho, ať si zatluče hřebík. Je to milionář. Kdo ví, možná pak něco koupí.‘ Chvilku o tom debatovali a nakonec Yoko řekla: ,Okay, mů¬žete si zatlouct hřebík, ale bude vás to stát pět šilinků.‘ A já - chytrák - povídám: ,Dobře. Dám vám pět imaginárních šilinků a zatluču si imaginární hřebík.‘, A v tu chvíli jsme se vlastně potkali.“