Lennon přispěl do filmu Magical Mystery Tour v I Am The Walrus pravděpodobně nejzašifrovanějším textem, jaký na¬psal za celý svůj život. Už počáteční oslovení „Já jsem on a ty jsi on jako ty jsi já a / my jsme všichni spolu“ naznačuje, že nepůjde o žádnou selanku. Lennonovské vzrušené vize se tu řítí na posluchače jako lavina: „Žlutý vanilkový krém ukapá¬vá z mrtvých očí pejska... velebníčkovo kluku, jsi ošklivá holka / zapni si dole kalhotky... Pšeničné sardinky se šplhají na Eiffelovku...“ Na konci každé sloky vykřikuje John: „Jsem z vajec, jsem z vajec / Oh, jsem mrož,“ a následuje série onomatopoických citoslovců. Zpívá se tu také o Krišno¬vi, Edgaru Allanu Poeovi a nechybí ani připomínka Lucy. Znovu se vznáší na nebi, ale bez oné diamantové scenérie. Prostě teď lítá na koštěti. Lennon nám na sklonku života poskytl klíč k této šarádě odkazem na Carrollovu báseň Mrož a tesař z Alenky v kraji divů:
„Nikdy mě nenapadlo, že Lewis Carroll pojednává v této překrásné básničce o kapitalismu a socialismu. Nikdy jsem se nesnažil zjistit, co tím vlastně myslel, jako to dělají někteří lidé s písněmi Beatles. Později jsem si to znovu přečetl a uvě¬domil jsem si, že mrož je zlo a tesař představuje dobro. Po¬myslil jsem si: ,Zpropadeně. Vybral jsem si toho nesprávné¬ho. Měl jsem zpívat Jsem tesař..‘“
Toto pozdní vysvětlení nijak nevylučovalo předchozí auto¬rův komentář, který říkal stručně: „Nacpal jsem do toho vše¬chny verše, co mě zrovna napadly.“ Alespoň jako varovné připomenutí těm, kteří v jejich písních hledali hlubokomyslné významy za každou cenu a srovnávali poetiku beatlovských textů s Jamesem Joycem nebo T. S. Elliotem, stojí za ocito¬vání. Stejně jako jiná Lennonova slova, v nichž se vyjádřil k seržantovské písni o cirkusové benefici pro pana Kitea: „Poskládal jsem k sobě spoustu slovíček a pak jsem k nim připoskládal nějaký ten rámus.“
Snímek 1 Am The Walrus je ovšem pozoruhodný i po hu¬dební a zvukové stránce. Přestože samotný nápěv, spíše vy-právěný než melodicky vystavěný, těží jen z prostinkého nápadu na dvou tónech, které v písni převládají. Téměř polo¬vinu z rovných sto tónů, které zazní v každé sloce písně, tvoří kvinta a její nebezpečná sousedka, zvětšená kvarta. Lennon nejspíš podvědomě prokoukl její zvláštní povahu, kterou středověká hudební teorie oklasifikovala nálepkou „diabolus in musica“ - ďábel v hudbě. K ďábelské atmosféře snímku ovšem přispělo také aranžmá George Martina, ponechávající Beatles prostor k dalšímu experimentování se zvukovou ko¬láží. Kromě doprovodných smyčců a v závěru také sboru Mi¬chaela Sammera v něm použili i rozhlasového vysílání BBC, kde podle Lennonových vzpomínek dávali zrovna nějakého Shakespeara.
Kalifornská inspirace, která nepříliš šťastně ovlivnila cel¬kovou ideu filmu, nakonec vydala v jeho nejvíce psychedelic¬ké scéně jednu z nejkrásnějších McCartneyho písní vůbec.
„Promiňte,“ obrátí se předtím jeden z pasažérů, drobný mu¬žíček s fotoaparátem, k Paulovi. „Kdybyste dovolil, rád bych si vyfotografoval vaši mladou paní.“
„Dobře,“ odpoví Paul a souhlasí i jeho společnice, o níž právě byla řeč, půvabná Maggie. A zatímco fotoaparát pana Jiříčka zpracovává vyhlédnutou kořist, propadá se Paul do snu a na pozadí onoho nešťastného pahorku na francouzské Riviéře zpívá baladu o osamělém bláznu na kopečku - Fool On The Hill.