Yoko Ono měla tehdy dvaatřicet. Narodila se v roce 1934 v Tokiu v zámožné rodině finančníka, působícího tenkrát ve funkci ředitele odbočky Jokohamské banky v San Francisku. Když byly děvčátku dva roky, následovala s matkou otce do Kalifornie, ale po vypuknutí americko-japonské války se ro¬dina v roce 1941 vrátila do vlasti. O deset let později se do Spojených států znovu přestěhovali, když byl otec Yoko jme¬nován prezidentem newyorské filiálky Tokyské banky. Yoko studovala filozofii a umění na koleji Sarah Lawrenceové, ale ve třiadvaceti zanechala k pramalé radosti rodičů školy a provdala se za avantgardního klavíristu a skladatele Tischi¬ho Ichiyananagiho. Vyděděná, protloukala se s manželem newyorskou bohémskou čtvrtí Greenwich Village, a přičichla přitom takřka ke všemu, co zrovna hýbalo avantgardním kumštem: od off-broadwayského divadelního ansámblu Li¬ving Theater, jehož verzi Brechtovy Antigony jsme kdysi zhlédli i v Praze, stejně jako Cunninghamův experimentální balet s provokativní hudbou Johna Cage, až po misionáře hnutí „podzemního kina“, sdružené ve Skupině nového ame¬rického filmu (NAC) v čele s Jonasem Mekasem a pop-artis¬tou Andym Warholem, jehož slavný snímek Sleep (Spánek) z roku 1963 nabízel zvláště trpělivým divákům šestihodino¬vou podivanou na spícího a chrápajícího muže v posteli. Yoko Ono si odtud odnesla sklon k obdobnému šokování návštěvníků svých happeningů, výstav a tanečních produkcí, z nichž jedna se dokonce dávala v Carnegie Hall. Jeden z je¬jích „koncertů“ ve známém jazzovém klubu Village Gate zprostředkovával nevěřícím posluchačům pomocí reproduk¬torů zvuky, snímané zvláště citlivými mikrofony na přilehlých toaletách.