Do mistrovství světa v kopané, jehož hostitelskou zemí byla toho roku kolébka fotbalu Velká Británie, nevstoupilo domácí mužstvo zrovna nejlépe. Po rozpačité bezbrankové remíze s Uruquayí a těžce vydřeném jednobrankovém vítěz¬ství nad Argentinou se ve čtvrtfinále konečně Angličané vzchopili a po porážce Portugalska stanuli 30. července na trávníku ve Wembley ve finále. Jejich soupeřem byl tým Ně¬mecké spolkové republiky. V ochozech je sledovalo devade¬sát tisic vzrušených diváků. Když se po vyčerpávajícím boji ozvala na konci devadesáté minuty píšťalka švýcarského rozhodčího Diensta, byl stav utkání nerozhodný 2:2. V drama¬tickém prodloužení pak Hurst, který se už předtím zasloužil o jednu branku Angličanů, poslal z dvacetimetrové vzdále¬nosti dělovou bombou míč do břevna, odkud se odrazil dolů na brankovou čáru. Bachramov, který společně s Čechoslovákem Galbou sekundoval hlavnímu rozhodčímu na pomez¬ních čarách, zareagoval vzápětí jednoznačným gestem, když se rozběhl zpět ke středu hřiště. Protesty německých hráčů byly zbytečné. Velká Británie vedla 3:2. V posledních sekun¬dách nelítostného zápasu, kdy někteří nedočkaví fanouškové už vbíhali do hřiště, zpečetil Hurst výhru Angličanů ještě dal¬ší brankou. V čestné lóži jásal tehdy i Harold Wilson. Ales¬poň takto demonstroval své sepětí s národem i jeho čerstvý¬mi hrdiny Banksem, Ballem, bratry Charltonovými, Moorem, Stilesem a pochopitelně přešťastným autorem hat-tricku Hurstem. Hlavy několika z nich přitom zdobily beatlovské hřívy.